ECLI:CZ:US:2009:1.US.2984.08.1
sp. zn. I. ÚS 2984/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti LUCKY FUTURE, s.r.o, v konkursu, sídlem F.L.Věka 29, Dobruška, zast. JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem, sídlem Sukova 1260, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8.9.2008, č.j. 21 Co 216/2008-176, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14.2.2008, č.j. 11 C 291/2007-149, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud"), protože je přesvědčena, že postupem soudů nerespektujícím čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a nerespektujícím čl. 36 odst. 1 Listiny bylo oběma rozsudky porušené její základní právo vlastnit majetek a právo domoci se soudní ochrany tohoto vlastnictví; z těchto důvodů navrhla, aby Ústavní soud oba rozsudky zrušil. V ústavní stížnosti popsala vývoj právních vztahů týkajících se plavidla ev.č. 7P 101423 s názvem ČECHIE, zejména zdůraznila, že v minulosti k tomuto plavidlu nabyla vlastnické právo, jakož i okolnost, že k němu byla zřízena zástavní práva zajišťující pohledávky zástavního věřitele vůči společnosti ČECHIEN, s.r.o., která byla nájemcem plavidla. Po prohlášení konkursu na majetek společnosti ČECHIEN, s.r.o, bylo plavidlo sepsáno do konkursní podstaty, na základě žaloby podané Z. P. (osoby evidované jako vlastník v rejstříku plavidel vedeném Státní plavební správou) došlo k jeho vyloučení z konkursní podstaty. Stěžovatelka se proto obrátila na okresní soud s určovací žalobou a domáhala se určení svého vlastnického práva k plavidlu, byť tak učinila v době, kdy také na její majetek byl prohlášen konkurs. Právě tato okolnost byla důvodem pro zamítnutí žaloby okresním soudem s odůvodněním, že v dané věci může žalovat toliko správce konkursní podstaty. Poté, co rozsudek soudu I. stupně napadla stěžovatelka odvoláním, krajský soud prvostupňový rozsudek potvrdil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující relevantní skutečnosti:
Žalobou podanou dne 6.11.2007 se u okresního soudu stěžovatelka vůči Z. P. domáhala určení, že je výlučným vlastníkem plavidla ČECHIE. Okresní soud neshledal žalobu důvodnou, protože shledal nedostatek věcné legitimace stěžovatelky, tudíž žalobu zamítl. Absenci věcné legitimace zdůvodnil trvajícím konkursem na její majetek a zdůraznil, že po prohlášení konkursu mohou být řízení o nárocích týkajících se majetku patřícího do podstaty zahájen jen na návrh správce. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ve věci sp.zn. 29 Odo 10/2002) připomenul, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na správce, tudíž žalobu podanou úpadcem po prohlášení konkursu je třeba pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítnout. To platí i v případě, že jde o majetek, který v konkrétní době není sepsán v konkursní podstatě (pozn. stěžovatelka uvedla, že správce konkursní podstaty stěžovatelky původně předmětné plavidlo do její konkursní podstaty zahrnul, avšak vzhledem k tomu, že ještě před ním totéž učinil správce konkursní podstaty společnosti ČECHIEN, s.r.o byl nucen toto plavidlo z její podstaty opět vyjmout). V odůvodnění okresní soud připomenul, že ani pravomocné rozhodnutí soudu ohledně určení vlastnického práva k věci ať již ve prospěch či k tíži úpadce není skutečností, která by vedla k vyloučení či naopak k soupisu věci do konkursní podstaty (z tohoto pohledu by patrně žalobce, sc. stěžovatelka, neměl na podané žalobě ani naléhavý právní zájem). K tomuto je opět povolán výlučně jen správce konkursní podstaty, který je sám oprávněn věc do soupisu konkursní podstaty bez dalšího pojmout či vyloučit. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v průběhu odvolacího řízení učinila procesní návrhy na připuštění vstupu dalšího účastníka, na přerušení řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu I. stupně je věcně správný, proto ho v napadené části potvrdil, a procesní návrhy stěžovatelky zamítl. Do odůvodnění, kromě jiných argumentů, též zařadil upozornění, že žalobce není zbaven soudní ochrany v otázkách určení rozsahu majetku sepsaného do jeho konkursní podstaty. Dále dovodil, že pokud má úpadce za to, že soupis konkursní podstaty není správně proveden (správce podle jeho názoru některé významné složky majetku patřícího do jeho konkursní podstaty pominul nebo naopak sepsal majetek, který sepsán být neměl), může se domáhat v konkursním řízení toho, aby konkursní soud zjednal nápravu případného pochybení správce při soupisu majetku konkursní podstaty v mezích své dohledací činnosti, a připomenul povinnost správce při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a jeho odpovědnost za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na jejich zrušení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by jí bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky domáhat se žalobou ve smyslu §80 písm. c) obč. soudního řádu určení tvrzeného vlastnického práva k plavidlu, je však notorietou, že úspěšnost takové žaloby (stejně jako každé jiné žaloby) je závislá - kromě jiného - na existenci aktivní věcné legitimace žalobce. Právě tento požadavek stěžovatelka odmítá respektovat, neboť lze mít za notorietu, že v průběhu konkursního řízení nesvědčí věcná legitimace k uplatňování nároků úpadci, ale toliko správci konkursní podstaty. Jestliže obecné soudy na základě těchto závěrů posoudily stěžovatelčinu žalobu, rozhodly v souladu se zákonnými předpisy a nemohly tak způsobit zásah do základních práv a svobod. Krajský soud, kromě jiného, stěžovatelku poučil o využití možných instrumentů k nápravě údajně vadného postupu správce konkursní podstaty.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2009
František Duchoň
předseda senátu