ECLI:CZ:US:2009:1.US.3067.08.1
sp. zn. I. ÚS 3067/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, se sídlem Ostrovského 3, 150 00 Praha 5, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 9. 2008, sp. zn. 1 KZV 121/2008, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 44 To 562/2008, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 12. 2008, stěžovatel napadl usnesení Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 8. 9. 2008, sp. zn. 1 KZV 121/2008 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), kterým bylo podle §71 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto, že se ponechává ve vazbě. Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 44 To 562/2008 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení státního zastupitelství a nepřijat jeho písemný slib.
Důvodnost své ústavní stížnosti stěžovatel spatřuje v porušení ustanovení §137 odst. 3 věty druhé trestního řádu, ze kterého plyne, že je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu, je třeba usnesení (proti němuž je přípustná stížnost), oznámit jak obviněnému, tak i jeho obhájci. Usnesení státního zastupitelství však jemu nikdy doručeno nebylo. Přitom možnosti obhajoby obviněného jsou z materiálního hlediska mnohem širší než možnosti jeho obhájce, který je s věcí, osobními poměry obviněného, jeho dosavadním životem a dalšími podmínkami relevantními ve vztahu k příslušným vazebním důvodům nutně seznámen pouze zprostředkovaně. Orgány činné v trestním řízení jej svým postupem zbavily práva na podání vlastní stížnosti a bylo mu znemožněno řádně si připravit svou obhajobu před odvolacím orgánem, který ho pouze vyrozuměl, že bude učiněn výslech ke stížnosti proti usnesení, které mu nebylo známo.
Stěžovatel má za to, že uvedeným pochybením byla porušena práva zaručená mu čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména pak ve vztahu k jeho právu na osobní svobodu vyjádřenému v čl. 8 Listiny, stejně tak jako čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního a meritorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel svoji ústavní stížnost staví na námitce, že usnesení státního zastupitelství, kterým bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě, bylo doručeno toliko jeho obhájci, ač dle trestního řádu mělo být doručeno i přímo jemu. Ústavní soud nicméně připomíná, že ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod, tedy představovat důvod pro intervenci Ústavního soudu. Ústavní soud má za to, že stěžovatelem tvrzené pochybení, pokud k němu skutečně došlo, nepředstavuje pochybení intenzity ústavněprávní.
Obdobnou situaci Ústavní soud řešil již například ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 163/05 (in http://www.usoud.cz). Jak tehdy uvedl, "pokud stěžovatel byl po celou dobu trestního řízení zastoupen obhájcem, kterému předmětné usnesení doručeno bylo, takže možnost podání opravného prostředku byla dána a obhájce ji rovněž jménem stěžovatele využil, postupovaly orgány činné v trestním řízení způsobem, který neznemožňoval stěžovateli realizaci jeho procesních práv". Za rozhodující je nutno považovat skutečnost, že stěžovatel nebyl zbaven možnosti uplatnit svá práva prostřednictvím svého obhájce. Pokud stěžovatel zmiňuje, že obviněný je sám nejlépe seznámen s okolnostmi případu a svými poměry, Ústavní soud má za to, že se jedná o otázku spolupráce mezi obhájcem a obviněným, za kterou orgány činné v trestním řízení nejsou odpovědné. Z pohledu soudů, Ústavní soud nevyjímaje, vystupuje obhájce jako alter ego svého klienta. Případné nedoručení předmětného rozhodnutí stěžovateli nebránilo, aby postup při své obhajobě, jak pokud jde o formulaci stížnosti psané obhájcem, tak pokud jde o své osobní slyšení, se svým obhájcem konzultoval.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2009
František Duchoň
předseda senátu