ECLI:CZ:US:2009:1.US.3079.08.1
sp. zn. I. ÚS 3079/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky A. J., zastoupené JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou v Praze 4, Zelený pruh 1294/52, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 600/2008-195 ze dne 24. září 2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 24/2007-172 ze dne 22. srpna 2007 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 37 Cm 367/2000-131 ze dne 1. srpna 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 600/2008-195 ze dne 24. září 2008, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 24/2007-172 ze dne 22. srpna 2007, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 37 Cm 367/2000-131 ze dne 1. srpna 2006. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta její žaloba o náhradu škody proti žalovaným J. P., P. H. P. H., V. U. a Mestrostavu, a. s. (dále jen "žalovaní"). Napadenými rozhodnutími byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 90 Ústavy ČR a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka se žalobou domáhala náhrady škody (původně ve výši 1.379.272,- Kč), která jí vznikla tím, že dne 6. 10. 1999 shořel v objektu užívaném sdružením Zelib její nábytek, který tam uskladnila. Městský soud v Praze žalobu zamítl s tím, že stěžovatelka neprokázala vznik škody a existenci dvoustranného právního vztahu mezi ní a žalovanými členy sdružení Zelib. Konstatoval, že v objektu uskladnila nábytek v rozporu s ustanovením §37 odst. 1 občanského zákoníku a toto chování je postihováno absolutní neplatností. Soud prvního stupně - podle jejího názoru - nevzal v úvahu to, že i bez ohledu na závazkový vztah mohou vzniknout následky, a to ve formě deliktní odpovědnosti. K objasnění všech okolností neprovedl navrhované důkazy a především nezdůvodnil, pro tak činí. V této skutečnosti stěžovatelka spatřuje protiústavnost jeho rozhodnutí. Neprovedené důkazy prý mohly přivést zásadní obrat ve sporu. Na druhou stranu obecný soud provedl všechny důkazy navrhované žalovanými, což zakládá nerovnost účastníků v řízení a porušení čl. 37 odst. 3 Listiny.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a v zásadě konstatoval, že s ohledem na údajné protiprávní jednání stěžovatelky nelze dovozovat jakoukoliv odpovědnost za škodu.
Dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl s tím, že nevymezila žádnou právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně významným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelka však tvrdí, že v dovolání vymezila dostatečně právní otázku zásadního právního významu, kterou je třeba se z pohledu konkrétního případu i z pohledu obecného významu zabývat. Požadovala, aby dovolací soud řešil otázku, zda soudy prvního i druhého stupně správně aplikovaly ustanovení §37 občanského zákoníku v souvislosti s ustanovení §420 a §420a téhož zákona, neboť odpověď na tuto otázku má dopad na náhrady škod obecně. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nemohou - s poukazem na protiprávní jednání (pokud by k němu skutečně došlo) mající za následek absolutní neplatnost smlouvy - ignorovat možnou deliktní odpovědnost a musí se jí v řízení zabývat. Stěžovatelka proto usuzuje, že dovolací soud, který uvedenou otázku neřešil, ač byla nastolena, znemožnil případnou nápravu pochybení obecných soudů nižších stupňů, čímž porušil její právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
II.
Nejvyšší soud ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že právní názory, které byly v napadeném rozhodnutí uplatněny, odpovídají standardnímu výkladu ustanovení upravujících otázku přípustnosti dovolání podle o. s. ř. Dále prohlásil, že těžiště dovolacích námitek (jež se opakují i v ústavní stížnosti) spočívalo v rovině skutkové, z níž zásadní význam rozhodnutí dovozovat nelze. V jediné právní námitce, týkající se aplikace ustanovení §37, §420 a §420a občanského zákoníku, stěžovatelka přehlíží, že vycházejí-li rozhodnutí soudů právního a druhého stupně ze skutkového zjištění, že v době škodné události (požáru) se nábytek ve vlastnictví stěžovatelky vůbec nenacházel v prostorách skladu (jež měli první čtyři žalovaní pronajat od pátého žalovaného), jsou jakékoliv úvahy o aplikaci citovaných ustanovení pro dovození odpovědnosti žalovaných bezpředmětné. Nejvyšší soud vyslovil přesvědčení, že v dané věci nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky garantovaných ústavními předpisy.
Vrchní soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že sdílí skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, které řádně odůvodnil v napadeném rozhodnutí, na něž v plném rozsahu odkázal. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášely.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 37 Cm 367/2000 vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalobkyně, která se žalobou proti výše uvedeným žalovaným domáhala náhrady škody, jež jí vznikla tím, že nábytek, který měla uskladněný v prostorách užívaných prvními čtyřmi žalovanými a pronajatých od pátého žalovaného, shořel v důsledku požáru v těchto prostorách. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 37 Cm 367/2000-131 ze dne 1. srpna 2006 žalobu zamítl. Uvedl, že stěžovatelka neprokázala, kdy a s kým došlo ke smluvnímu ujednání a co mělo být předmětem tohoto ujednání. Žalovaní jednoznačně popřeli, že by vyslovili souhlas s uskladněním nábytku stěžovatelky. Dále soud uvedl, že v řízení vyšlo najevo, že stěžovatelka neurčité množství nábytku bez souhlasu žalovaných navezla do předmětných prostor. Soud prvního stupně konečně prohlásil, že stěžovatelka neprokázala, že v době požáru byl její nábytek (zařízení ze tří prodejen) v předmětném objektu uskladněn, což znamená, že existenci škody neprokázala.
Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 11 Cmo 24/2007-172 ze dne 22. srpna 2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně učinil správné skutkové i právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje. Podrobně se znovu zabýval posouzením, zda mezi žalovanými a stěžovatelkou mohl vzniknout nějaký smluvní vztah; dále konstatoval, že soud prvního stupně se zabýval i otázkou, zda je dána odpovědnost žalovaných podle ustanovení §420 a §420a občanského zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu byla tato otázka soudem prvního stupně posouzena správně s poukazem na to, že stěžovatelka v rozporu s ustanovením §37 odst. 1 občanského zákoníku umístila svůj nábytek v předmětném skladu a z jejího protiprávního jednání nelze dovozovat odpovědnost žalovaných za event. škodu. Konečně uvedl, že navíc v řízení nebylo prokázáno, že v době požáru tam byl stále ještě nábytek stěžovatelky umístěn.
Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 600/2008-195 ze dne 24. září 2008 odmítnuto s poukazem na ustanovení §243 odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka nevymezuje žádnou právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně významným ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Prohlásil, že stěžovatelka, ačkoliv slovně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, ve skutečnosti zpochybňuje skutkový základ, z nějž právní posouzení věci vychází, a předkládá svou vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu. Z toho plyne, že napadenému rozhodnutí nelze přisuzovat zásadu významu po stránce právní (§237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání tedy není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel v podstatě dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížností stěžovatelka především napadala rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že odmítnutí dovolání bylo porušením práva na spravedlivý proces, protože v jejím dovolání otázka zásadního právního významu byla vymezena. Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně zdůraznil, že podstatou dovolání je zpochybnění skutkového stavu, na jehož základě obecné soudy nižšího stupně dospěly k závěru, že nejsou naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. Stěžovatelka konstrukci svého dovolání buduje na tvrzení, že předpoklady odpovědnosti žalovaných splněny byly a z této skutečnosti potom vyvozuje otázku zásadního právního významu. Svůj závěr, že předpoklady vzniku odpovědnosti byly splněny, v podstatě odvozuje právě od skutečnosti, že obecné soudy nižšího stupně neprovedly všechny jí navrhované důkazy, že provedené důkazy nesprávně zhodnotily a že pak na základě tohoto nesprávného postupu dospěly k závěru, že odpovědnost žalovaných v daném případě nevznikla. Ústavní soud proto musel přisvědčit závěrům Nejvyššího soudu v tom, že základem dovolání bylo zpochybňování zjištěného skutkového stavu a námitka neprovedení všech navrhovaných důkazů, což jsou námitky, které samy o sobě přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou. Závěr, který učinil Nejvyšší soud - odmítnuv dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věta první a §218 c) o. s. ř. - byl závěr, k němuž dovolací soud dospěl na základě aplikace běžného práva, která byla provedena ústavně konformním způsobem a nemohla se dotknout práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Stěžovatelka dále ústavní stížností napadla i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Namítala, že Městský soud v Praze neprovedl všechny jí navrhované důkazy, takže nesprávně zjistil skutkový stav. Současně poukazovala na to, že naopak byly provedeny důkazy navrhované protistranou, čímž byla porušena zásada rovnosti účastníků. Ústavní soud ani těmto námitkám stěžovatelky nepřisvědčil. Obecné soudy nižšího stupně postupovaly při procesu dokazování a hodnocení provedených důkazů v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., provedené důkazy hodnotily - v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů - jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Současně je třeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, je však nezbytné, aby svůj závěr z hlediska nezbytnosti dalšího dokazování řádně odůvodnily. Obecné soudy nižšího stupně se uvedenými pravidly řídily a jejich postup byl založen na aplikaci běžného práva ústavně konformním způsobem. Svým postupem tedy právo stěžovatelky na spravedlivý proces neporušily a nedopustily se ani nerovného zacházení s účastníky řízení.
Stěžovatelka rovněž namítala, že obecné soudy pochybily i v tom, že se nezabývaly posouzením otázky, zda předmětnou věc nelze posoudit se zřetelem na deliktní odpovědnost žalovaných. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na jeden ze závěrů obecných soudů, z něhož vyplynulo, že v řízení nebyl prokázán jeden ze základních předpokladů vzniku jakékoliv odpovědnosti, a to vznik škody na straně žalobkyně (stěžovatelky). Již z toho důvodu nelze přisvědčit stěžovatelce, že obecné soudy pochybily, jestliže předmětnou věc neposoudily i z hlediska ustanovení §420 a násl. občanského zákoníku.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá a jasná, nemají povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2009
František Duchoň
předseda senátu