ECLI:CZ:US:2009:1.US.3121.08.1
sp. zn. I. ÚS 3121/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele B. F., zastoupeného Mgr. Martinem Balíkem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 15, Praha, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 8. 2008 sp. zn. Nt 154/2008, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008 sp. zn. 8 To 416/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně namítá zejména následující.
1) Soud vyhodnotil provedení důkazů výslechem svědků navržených stěžovatelem jako nadbytečné. Konkrétně, odvolací soud - k otázce vzhledu stěžovatele - v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "...měl-li stěžovatel delší vlasy dne 15. 10. 2001, musel je mít delší i 9. 9. 2001.", a vycházel přitom ze záznamu bezpečnostní kamery. Stěžovatel však před soudem prvního stupně ve veřejném zasedaní dne 27. srpna 2008 prohlásil, že "Záběry kamery jsem zpochybňoval, říkal jsem, že jsem nikdy neměl kudrnaté vlasy.", a že svědek F. K. v původním řízení k vlasům pachatele, který na něho mířil pistolí, uvedl "Měl je takové hodně kudrnaté jako Angela Davisová." Stěžovatel má za to, že tímto "předčasným" hodnocením dopadu navržených důkazů nedošlo k provedení dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí soudu o obnově.
2) Dále stěžovatel namítá, že v řízení o návrhu na povolení obnovy se soud nevypořádal s jeho tvrzením, že má dopis od R. P., kde ten uvádí, že se chtěl stěžovateli pomstít a udělal to jen ze msty (pozn.: k tomu stěžovatel poukázal na protokol o veřejném zasedání ze dne ze dne 27. srpna 2008). Oznámení R. P. bylo v původním řízení stěžejním důkazem proti stěžovateli. S dotčeným tvrzením stěžovatele se prý nevypořádal ve svém rozhodnutí ani odvolací soud.
3) Stěžovatel pak velmi podrobně citoval z několika rozhodnutí Ústavního soudu, jež se zabývají otázkou tzv. opomenutých důkazů.
II.
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, podaný v trestní věci stěžovatele, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 130/2003. Obvodní soud vyslechl stěžovatelem navrženou svědkyni S., ovšem "jejím svědectvím nezískal novou skutečnost, resp. důkaz, neboť okolnost týkající se účesu stěžovatele, který spatřila na odsouzeném v rozmezí podzimu 2000 až do zadržení stěžovatele v říjnu 2001, a to při jeho nepravidelných návštěvách, soud považoval za nepřesvědčivou". Týž závěr soud učinil i s ohledem na existenci kamerového záznamu, který stěžovatele usvědčoval, a který se týkal doznaného skutku loupeže stěžovatele dne 15. 10. 2001. Obvodní soud zamítl návrh na výslech dalších svědků pro nadbytečnost. Stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí podal stížnost, leč napadeným usnesením Městského soudu v Praze byla zamítnuta, neboť stížnostní soud se se závěry obvodního soudu ztotožnil.
Pokud jde o samotnou původní trestní věc stěžovatele v meritu, týž byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. 15 T 130/2003, uznán vinným pod body 1) - 3) pokračujícím trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., v bodech ad 1), 2) ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., jenž po skutkové stránce spočíval v tom, že 1) "dne 9. 9. 2001 kolem 12.30 hod. v P., S., společně s již odsouzeným R. P , a s dalším neztotožněným mužem v prodejně C.-T. požadovali po zaměstnanci prodejny F. K., vydání peněz, přičemž obž. F. mířil na F. K. pistolí, neztotožněný muž hlídal u dveří a ods. R. P. vnikl za pult, kde odcizil bankovky, kupony do mobilních telefonů a stravenky vše v hodnotě 82.000,- Kč, následně ods. P. rozbil F. K. mobilní telefon zn. Alcatel v hodnotě 2.300,- Kč aby nemohl přivolat pomoc, vzali mu klíče a zamkli ho v prodejně, ze které utekli, a odcizené věci a peníze si ponechali pro vlastní potřebu", 2) "dne 15. 10. 2001 v 17.38 hod. v P., ul. T., v prodejně mobilních telefonů společně s dosud neztotožněnou spolupachatelkou za použití expanzní plynové pistole zn. Alfa, model 4, ráže 9 mm K., požadoval na prodavačce B. K. vydání tržby se slovy "dej sem tržbu" a poté co poškozená stiskla signalizační tlačítko utekla neztotožněná spolupachatelka a následně i obž. F., aniž by cokoliv z prodejny odcizili", 3) "dne 16. 10. 2001 ve 21.39 hod. v P., ul. B. v prodejně B. a t. za použití expanzní plynové pistole zn. Alfa, model 4, ráže 9 mm K. vyzval prodavače A. B. k vydání dobíjecích kuponů do mobilních telefonů, které si převzal a požadoval i peníze z pokladny, což se mu nepodařilo, takže z prodejny utekl jen s kupony v hodnotě 10.430,- Kč, ke škodě majitele prodejny D. F. ", přičemž se uvedených jednání dopustil poté, co byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 29 T 176/97 ze dne 3. 4. 1998 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 230/98 ze dne 17. 6. 1998 uznán vinným trestným činem vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl let, který vykonal dne 25. 12. 1999. Za tento trestný čin byl obviněný F. podle §234 odst. 1 tr. zák. za užití ustanovení §42 odst. 1 tr. zák. a §37a tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §37a tr. zák. byl zrušen celý výrok o vině a trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 1 T 139/2001 ze dne 22. 1. 2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2002, pod sp. zn. 67 To 93/2002, o pokračujícím trestném činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. dílem spáchaný ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému F. uložena povinnost zaplatit pojišťovně U. a. s. se sídlem P., B., částku 40.000,- Kč, spolu s 2% úrokem počínaje dnem 5. 11. 2003.
O odvolání obviněného-stěžovatele proti citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze poprvé rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 7 To 124/04, jímž zrušil výrok o pokračujícím trestném činu dle §37a trestního zákona a uznal stěžovatele vinným jako zvlášť nebezpečného recidivistu pouze z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou dle §41 odst. 1 trestního zákona ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, a to jen za skutek spáchaný v Praze 3 dne 9.9.2001 a uložil mu za to souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 let za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 1 T 139/2001 (srov. rekapitulaci na str. 2 napadeného usnesení obvodního soudu). K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 7 To 124/04, zrušil (rozsudkem ze dne 27. 4. 2005 pod sp. zn. 3 Tdo 226/2005), včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících. Městský soud v Praze pak usnesením ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 7 To 221/2005, o odvolání obviněného stěžovatele a v novém řízení rozhodl tak, že toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 15. 12. 2005 sp. zn. 7 Tdo 1581/2005 dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
1) Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, zda "důkazy soudu dříve neznámé, ... by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině".
Podle §278 odst. 1 tr. řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze tedy v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, tj. že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
K posouzení této podmínky, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, jež stěžovatel předložil obecnému soudu v návrhu na povolení obnovy řízení, a které obecný soud konfrontoval se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení, však není Ústavní soud v zásadě příslušný, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu podle Ústavy nepřísluší.
Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.
Taková situace však v souzené věci nenastala.
Obecné soudy své závěry v napadených rozhodnutích adekvátně (úplně a srozumitelně) odůvodnily. Uvedená rozhodnutí jsou logická, jasná a přesvědčivá. Hodnocení otázky, zda stěžovatelem navržené důkazy byly způsobilé ovlivnit (ve výše uvedeném smyslu) výsledek řízení, tedy odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci, nejsou excesivní, pohybují se v mezích ustálené judikatury a již vůbec nemají povahu svévole. Nelze tedy ani dovozovat, že by jimi došlo k porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné"; tím se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem toho je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" návrhu již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele dotknout. Právě taková situace - jak je zřejmé z předchozí části tohoto usnesení - nastala i v této souzené věci.
Ústavní soud - nad rámec těchto úvah - uvádí ke konkrétním námitkám ústavní stížnosti následující.
Pokud jde o námitku stěžovatele uvedenou sub 1) bodu I. tohoto usnesení, její podstatou je zpochybňování závěru soudů přijatého již v dřívějším pravomocném rozsudku o vině a trestu tak, že se stěžovatel nedopustil inkriminovaného skutku dne 9.9.2001 (srov. též závěrečnou řeč obhájce stěžovatele v protokolu o veřejném zasedání před obvodním soudem ze dne 27.8.2008 v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení), a to prostřednictvím konstrukce, že stěžovatel měl mít údajně krátké vlasy. Obecné soudy se však s touto verzí stěžovatele, tj. tvrzenou podobou stěžovatele v inkriminované době (krátké vlasy), řádně a náležitě vypořádaly a jejich závěr excesivní není (srov. např. s. 2 napadeného usnesení odvolacího soudu: "Soud právem neuvěřil výpovědi svědkyně M. S., která uvedla, že vždy měl odsouzený ostříhané vlasy nakrátko, tuto skutečnost věděla na sto procent, neboť ze záznamu na kameře, který se týkal doznaného skutku loupeže odsouzeným dne 15. 10. 2001, měl odsouzený delší vlasy. Pokud měl odsouzený delší vlasy dne 15. 10. 2001, musel je mít i dne 9. 9. 2001. Výpověď svědkyně M. S. pak nekoresponduje ani s výpovědí spolupachatele odsouzeného R. P... Vzhledem ke kamerovému záznamu ze dne 15. 10. 2001, o jehož správnosti nelze mít pochybností, bylo zbytečné vyslýchat další svědky."). Závěr soudů je logický a přesvědčivý, takže lze považovat za logické a přesvědčivé i odmítnutí (srov. též velký časový odstup 7 let od spáchání trestného činu) dalších stěžovatelem navržených důkazů pro nadbytečnost (kromě provedeného výslechu svědkyně M. S.) k prokázání vlastní verze o svém údajném krátkém vlasovém sestřihu. V argumentaci stěžovatele (rovněž v ústavní stížnosti) ostatně existují i logické rozpory. Stěžovatel sice na jedné straně poukazuje na svá slova uvedená dne 27. 8. 2008 při ústním jednání před obvodním soudem v řízení o návrhu na obnovu řízení: "Záběry kamery (poznámka Ústavního soudu: páchání skutku dne 15. 10. 2001) jsem zpochybňoval, říkal jsem, že jsem nikdy neměl kudrnaté vlasy." ; na druhé straně však nepředkládá rozumné vysvětlení, proč se předtím (tj. v meritorním trestním řízení) ke spáchání skutku ze dne 15. 10. 2001 (při němž je zachycen kamerovým systémem) doznal (srov. str. 3 odůvodnění napadeného usnesení obvodního soudu, str. 2 napadeného usnesení městského soudu). Uvedené námitce tedy přisvědčit nelze.
Pokud jde o námitku stěžovatele uvedenou sub 2) bodu I. tohoto usnesení, rovněž na ni obvodní soud reagoval; poukázal na to, že se touto námitkou již podrobně zabýval v meritorním řízení, R. P. dokonce k této obhajobě podrobně vyslechl a v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku ze dne 1. 3. 2004 (srov. str. 3 dole napadeného usnesení). Obvodnímu soudu nelze vytýkat, že pro stručnost (tj. pro nadbytečnost opakování již vysloveného) pouze odkázal na relevantní část svého předchozího rozsudku, v rámci které se (v řízení o návrhu na obnovu řízení znovu uplatněnou) též námitkou nevěrohodnosti výpovědi R. P. podrobně zabýval a řádně a bez excesivního pochybení se s ní vypořádal (srov. str. 4, 5, 6 rozsudku ze dne 1.3.2004). Nadto, v řízení o obnově řízení se posuzuje výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu (srov. též ustálenou judikaturu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2910/07, I. ÚS 2134/08). Je pravda, že stěžovatel při veřejném zasedání - jak plyne z protokolu přiloženého k ústavní stížnosti ze dne 27. 8. 2008 - uvedl, že "Když se mluví o důvěryhodnosti P., tak mohu doložit, že se mi chtěl pomstít a udělat to jen ze msty. Mám od něj dopis, kde uvádí, že měl na mně vztek, chtěl se mi pomstít..." Tento údajně existující dopis však stěžovatel soudu jako návrh důkazu nepředložil. Neučinil tak ani po poradě s obhájcem, po které vyjmenoval důkazy, které si přeje provést, nicméně údajně existující dopis od P. mezi ně nezahrnul (pozn.: důkazy navrhované stěžovatelem se týkaly toliko prokázání jeho údajné podoby v inkriminované době). Již z povahy věci se tedy o tzv. opomenutý důkaz nejednalo. K tomu lze toliko dodat - jak je zřejmé z ustálené judikatury - že nedostatek vlastní procesní aktivity nelze zhojit až v řízení před Ústavním soudem. Ani druhé konkrétní stěžovatelově námitce tedy nelze přisvědčit.
Proto Ústavní soud - jak již uvedl - dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavní soud - za tohoto stavu - ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2009
František Duchoň
předseda senátu