ECLI:CZ:US:2009:1.US.3123.08.1
sp. zn. I. ÚS 3123/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Y. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 15, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 40 T 4/2008, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. 6 To 379/2008, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2008, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 40 T 4/2008 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), kterým byl shledán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. 6 To 379/2008 (dále jen "rozsudek městského soudu"), jímž bylo jeho odvolání proti rozsudku obvodního soudu zamítnuto.
Stěžovatel tvrdí, že věc se projednávala ve zkráceném přípravném řízení na něž navazovalo zjednodušené řízení před soudem, aniž by pro to byly dány zákonem stanovené podmínky. Zjednodušené řízení před soudem má být koncentrovaným a zrychleným řízením. Dokazování je zaměřeno jen na podstatné a sporné okolnosti a je oproti běžnému hlavnímu líčení založeno především na ochotě procesních stran považovat konkrétní skutečnosti za nesporné. V předmětné věci však dohoda stran nepřicházela v úvahu. Vzhledem ke složitosti věci a nedostatečným důkazům předloženým spolu s návrhem na potrestání nebylo možné reálně očekávat rychlé ukončení trestního řízení. Nerespektování podmínek potřebných pro konání zkráceného řízení a nedodržení lhůt stanovených v §181 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") způsobilo prodloužení trestního řízení, následkem čehož bylo porušeno jeho právo na projednáni věci bez zbytečných průtahů.
Stěžovatel dále líčí, že výpovědi policistů účastnících se incidentu si protiřečily, což soud vysvětlil delším časovým odstupem, avšak nevzal v úvahu, že nesrovnalosti existovaly i ve výpovědích podaných bezprostředně po zásahu. Výpovědi nebyly v souladu ani s listinnými důkazy, zejména se záznamem o použití donucovacích prostředků. Dále chyběl záznam o poraněních policistů. Všichni zasahující policisté se vyjádřili, že buď neutržili žádná, nebo jen nedůležitá zranění, která považovali za tak nevýznamná, že kvůli nim ani nevyhledali lékařskou pomoc, i když podle popisu chování obžalovaných museli utrpět poranění většího rozsahu, která měla být pro účely trestního stíhání zadokumentována. Ačkoli soud původně tyto záznamy výslovně požadoval, spokojil se nakonec s výpověďmi policistů, které považoval za důvěryhodnější, než výpovědi osob, které se na oslavě rovněž nacházely a které soud posoudil jako nedůvěryhodné jen z toho důvodu, že se jednalo o stěžovatelovy známé. Vzhledem ke vztahu policistů k projednávané věci však soud měl být k jejich výpovědím kritičtější, zejména i pro jejich již výše naznačený nesoulad s ostatními důkazy provedenými soudem, zvláště s lživým úředním záznamem jejich kolegů o neexistenci kamerového systému a záznamem o použití donucovacích prostředků. Svědkem, který byl na věci nejméně zainteresovaný byl oznamovatel, pan F., jehož výpověď soud dezinterpretoval. Lze říct, že výpověď pana F. vyzněla ve stěžovatelův prospěch, kdežto soud ji vyložil opačným způsobem. Z jeho výpovědi vyplynulo i to, že nebylo možné, aby stěžovatel s panem H. byli schopni napadat policisty takovým způsobem, jak to oni ve svých výpovědích uváděli, neboť měli ruce spoutané za zády. Soud prvního a druhého stupně postavily své rozsudky na rozporných důkazech.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo být stíhán pouze za zákonem daných podmínek zakotvené v čl. 8 odst. 2, odst. 5 a čl. 39 Listiny a právo na osobní svobodu zakotvené rovněž v čl. 8 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Obvodní soud toliko sdělil, že podanou ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a všechny podstatné okolnosti vyplývají z obsahu předmětného spisu, zejména pak z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.
Městský soud sdělil, že odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a nemá nic, co bych k němu dodal.
Městské státní zastupitelství v Praze uvedlo, že stěžovatel víceméně polemizuje s hodnocením a provedením důkazů soudem prvního i druhého stupně a opakuje své námitky uplatněné v rámci své obhajoby a v odvolání. K těmto se již intervenující státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podrobně vyjadřoval při veřejném zasedání před senátem městského soudu, kdy je považoval za nedůvodné a na svém stanovisku trvá. Podstatou trestného jednání stěžovatele byl jeho fyzický útok na zasahující příslušníky policie České republiky, kteří se na inkriminované místo dostavili na žádost svědka F. Napadení policisté byli vyslechnuti, stejně tak jako svědek F. a byly provedeny další důkazy, které obviněného z trestné činnosti jednoznačně usvědčily. Lze konstatovat, že z ústavní stížnosti nevyplývá, že by došlo k porušení práv stěžovatele jím uváděných.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu předmětný spis sp. zn. 40 T 4/2008 (dále jen "spis obvodního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout.
K výhradám týkajícím se délky řízení je třeba uvést, že je nutno rozlišovat dvě situace. V prvém případě, kdy se ústavně právní ochrany domáhá účastník řízení, které dosud nebylo ukončeno, Ústavní soud, shledá-li ústavní stížnost důvodnou, zakáže orgánu veřejné moci, aby v porušování práv a svobod stěžovatele pokračoval. V případě druhém, kdy je již řízení před orgánem veřejné moci pravomocně skončeno, však musí být ústavní stížnost hodnocena jako nepřípustná. Důvodem nepřípustnosti je ta skutečnost, že nabytím účinnosti novely č. 160/2006 Sb. zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon 82/1998"), bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí) stanoveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž právním předpisem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost nárokovat v případech neodůvodněných průtahů v řízení kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného neodůvodněnými průtahy v již skončeném právním řízení jsou tedy prostředky, které přinesl shora citovaný zákon. Pokud by Ústavní soud ještě předtím, než by v eventuálním řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným neodůvodněným průtahům došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku, uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu nebo v řízení soudním. V této části musel Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítnut podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Ke stěžovatelově polemice se skutkovými závěry obecných soudů Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Skutkový děj zjištěný obecnými soudy je v dané věci podložen výpověďmi svědků, přičemž vedle výpovědí zasahujících policistů se jedná i o výpověď svědka F. Stěžovatel sice tvrdí, že výpověď tohoto svědka byla dezinterpretována, nicméně Ústavní soud tento stěžovatelův názor, který nadto nepodpořil žádnou zásadní argumentací, nesdílí.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2009
František Duchoň, v.r.
předseda senátu