ECLI:CZ:US:2009:1.US.3133.08.1
sp. zn. I. ÚS 3133/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. M., zastoupené JUDr. Tatianou Kružliakovou, advokátkou se sídlem AK Svejkovský, Kabelková, v. o. s., Plzeň, Kamenická 1, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 11. 2006, čj. 6 C 195/2006 - 32, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 20. 6. 2007, čj. 20 Co 204/2007 - 47, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 11. 2008, čj. 22 Cdo 4452/2008 - 68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, vydaných v řízení o zrušení usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 3. 2006, čj. Nc 1201/2005 - 22, kterým byl schválen smír. Označený smír byl, podle jejího názoru, schválen v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením §3 ObčZ a obchází ustanovení §140 a §603 odst. 3 ObčZ. Návrh účastníků na schválení smíru byl podán s úmyslem obcházet zákonnou úpravu předkupního práva podle §140 ObčZ a práv z porušení tohoto práva plynoucích. Napadený smír zasáhl do práva stěžovatelky požadovat, v důsledku porušení jejího předkupního práva, nabídku označeného pozemku ke koupi.
Dále uvedla, že obecné soudy shodně zamítly její žalobu s argumentací, že není aktivně legitimována pro tento spor, neboť nebyla účastnicí smíru. Svůj závěr odůvodnila odkazem na ustanovení §99 odst. 3 OSŘ. Tím, že obecné soudy nesprávně aplikovaly zmíněnou procesní normu, upřely stěžovatelce právo domáhat se zrušení smíru a odňaly jí možnost získat označený pozemek do svého vlastnictví. Došlo tak k porušení jejích základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha - západ zamítl žalobu stěžovatelky, kterou požadovala zrušení usnesení téhož okresního soudu ze dne 30. 3. 2006, čj. Nc 1201/2005 - 22, o schválení smíru, uzavřeného mezi A. D. a J. a E. B. Okresní soud poukázal na ustanovení §99 odst. 3 OSŘ a uvedl, že žalobu na zrušení usnesení o schválení smíru může podat jen ten účastník smíru, kterému byla jeho neplatností způsobena újma na jeho právech. Ve zmíněném smírčím řízení stěžovatelka byla v postavení vedlejší účastnice na straně žalované. Podle §93 OSŘ je vedlejší účastník oprávněn činit všechny procesní úkony s výjimkou úkonů, které znamenají dispozici s řízením nebo s předmětem řízení a úkonů, které učinil sám účastník. V daném případě stěžovatelka, jako vedlejší účastnice ve smírčím řízení, nebyla aktivně legitimována k podání této žaloby. Nemůže se tedy domáhat zrušení usnesení o schválení smíru, neboť nebyla jeho účastnicí a napadený smír neuzavírala.
Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu potvrdil. Odkázal na správný závěr okresního soudu, že k podání žaloby na zrušení smíru je aktivně legitimován pouze účastník smíru. Stěžovatelka, i když vystupovala v řízení jako vedlejší účastnice, nebyla účastníkem smíru, neboť jej neuzavřela.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 11. 2008, čj. 22 Cdo 4452/2008 - 68, přípustné dovolání stěžovatelky zamítl. Odkázal na svůj rozsudek ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1899/2007, podle něhož usnesení o schválení smíru zavazuje pouze účastníky smíru. Žalobu na zrušení usnesení o schválení smíru podle §99 odst. 3 OSŘ může podat jen účastník smíru. Dále odkázal i na odbornou literaturu, zejména na Občanský soud řád - Komentář, Praha, C.H.BECK, 6. vydání, díl I. Na stěžovatelku se tak účinky právní moci rozhodnutí o schválení smíru nevztahují, proto není důvod k tomu, aby měla možnost takové účinky odstranit žalobou o zrušení smíru.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, a prezentuje svůj vlastní právní názor jako jediný správný. V ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, které uvedla již v předchozím řízení.
Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti, tj. poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud přezkoumal ústavnost postupu v řízení před obecnými soudy a nezjistil nic, co by dané věci dávalo ústavněprávní rozměr. Soudy provedly všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci a po jejich zhodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily. Vypořádaly se s námitkami stěžovatelky, své závěry opřely o konkrétní ustanovení v řízení aplikovaných zákonů. Věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy, včetně řízení dovolacího, a nespokojenost i nesouhlas stěžovatelky s jejich závěry ještě neznamená zásah do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. V podrobnostech nelze než odkázat na jasná odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. V jejich postupu a rozhodnutích nebylo shledáno porušení stěžovatelkou uváděných základních práv.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu