ECLI:CZ:US:2009:1.US.3145.08.1
sp. zn. I. ÚS 3145/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. ledna 2009 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - obchodní společnosti HSJH, spol. s r. o., se sídlem Senovážné nám. 24, Praha 1, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem Za Poříčskou branou 12, Praha 8, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008, č. j. 29 Odo 1387/2006-134, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2006, č. j. 14 Cmo 538/2005-75, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, č. j. 47 Cm 50/2004-49, 47 Cm 49/2004-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou elektronicky dne 23. 12. 2008 a doplněnou předložením jejího originálu doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 12. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily její základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a dále jimi měly být porušeny čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR.
Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem ve spojeném řízení zamítl žaloby stěžovatelky o určení neplatnosti úpisu nových akcií žalované - obchodní společnosti DEW-H a. s. na základě usnesení valné hromady konané dne 21. 7. 2003 o zvýšení základního kapitálu, realizovaného ve dnech 9. 10. - 3. 12. 2003 (výrok I.) a o určení neplatnosti vydání nových akcií žalované na základě výzvy k převzetí akcií uveřejněné dne 21. 1. 2004 v LN osobám, které dle rozhodnutí valné hromady žalované, konané dne 21. 7. 2003 o zvýšení základního kapitálu o částku 56, 533.650,- Kč upsaly nové akcie (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze napadený rozsudek městského soudu v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil, když se ztotožnil s právními závěry městského soudu ohledně neexistence naléhavého právního zájmu stěžovatelky na určení neplatnosti úpisu a vydání akcií na zvýšení základního kapitálu žalované.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil s právními závěry nalézacího i odvolacího soudu. Ke sporné otázce možnosti zvrátit proces vytěsnění menšinových akcionářů postupem podle §183i a násl. obch. zák. soud v odůvodnění konstatoval, že jej lze zvrátit pouze na základě úspěšného návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady anebo zamítnutím návrhu na zápis usnesení valné hromady do obchodního rejstříku. "V projednávané věci rejstříkový soud požadovaný zápis povolil a (stěžovatelka) netvrdila, že by byl podán návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle §183i obch. zák. Za tohoto stavu již nelze (...) znovu otevřít proces zvyšování základního kapitálu, na jehož základě nabyl akcionář (...) majoritní podíl potřebný k postupu podle §183i a násl. obch. zák. V důsledku toho již (stěžovatelka) nepochybně nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť takovým určením by nedošlo ke změně jejích právních poměrů. (...) To platí i za situace, kdy k postupu podle §183i a násl. obch. zák. došlo až poté, co ve věci rozhodl soud prvního stupně, neboť podle ust. §154 odst. 1 o.s.ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, přičemž v době, kdy ve věci rozhodoval odvolací soud, již bylo usnesení valné hromady podle §183i a násl. obch. zák. zapsáno do obchodního rejstříku." (str. 4 rozsudku).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrzená porušení svých základních práv spatřovala jednak ve způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly s jejími námitkami, jednak v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci a v nesprávném hodnocení důkazů, z něhož následně obecné soudy učinily chybné právní závěry, zejména ohledně posouzení otázek zákonnosti procesu úpisu a vydání akcií společnosti DEW-H, a. s. a existence naléhavého právního zájmu. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka předestřela obdobné námitky, které byly již obsahem dovolání, a tyto rozšířila o argumentaci, v níž šířeji polemizuje s konkrétními právními závěry dovolacího soudu a které se ve věci samé pohybují na úrovni podústavního práva. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí a z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka v daném případě již v průběhu řízení před obecnými soudy vznášela námitky stran nedostatečně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, a tuto argumentaci, doplněnou o polemiku s konkrétními právními závěry dovolacího soudu, jež se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva, předestřela také v ústavní stížnosti. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy, zejména Nejvyšší soud, se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Samu okolnost, že Nejvyšší soud se částečně ztotožnil se závěry vrchního soudu při posouzení otázek zákonnosti procesu úpisu a vydání akcií společnosti DEW-H, a. s. a existence naléhavého právního zájmu (viz str. 4 rozsudku), a nepřisvědčil tak námitkám stěžovatelky, nelze v žádném případě považovat za porušení jejího práva na spravedlivý proces. Stejně tak se ve svém odůvodnění Nejvyšší soud vypořádal s námitkou stěžovatelky ohledně neúplného dokazování. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat, neboť odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů považuje v tomto směru za dostatečné a přiléhavé. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky nezasáhl.
Ostatní námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, jsou ve svém obsahu pouze toliko polemikou s právním názorem Nejvyššího soudu, a to v rovině podústavního práva, přičemž Ústavní soud, jak již bylo výše uvedeno, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2009
František Duchoň
předseda senátu