ECLI:CZ:US:2009:1.US.3152.08.1
sp. zn. I. ÚS 3152/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Lesního družstva v Kuželově, lidového družstva podle zákona č. 53/1954 Sb., se sídlem v Kuželově, zastoupeného doc. JUDr. Ing. Milanem Pekárkem, CSc., advokátem, Stamicova 18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Odo 1468/2006, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. ledna 2006, sp. zn. 8 Cmo 261/2005, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2004, č. j. F 21412/03, Dr 355-48, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2004, č. j. F 21412/03, Dr 355-48, byl zamítnut návrh stěžovatele na zápis změn v obchodním rejstříku. Stěžovatel navrhoval výmaz stávajících údajů týkajících se názvu, sídla a statutárních orgánů stěžovatele a zápis údajů nových. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. ledna 2006, sp. zn. 8 Cmo 261/2005, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Odo 1468/2006, zamítnuto.
Podstatou argumentace obecných soudů ze stal závěr, že pokud stěžovatel v obchodním rejstříku zapsán není, nelze vyhovět návrhu na změnu zápisu (odvolací soud), resp. že není možné zapsat do obchodního rejstříku družstvo, které neprošlo transformací (dovolací soud).
V ústavní stížnosti, prosté ústavněprávní argumentace, stěžovatel nejprve rekapituluje skutkový stav, který založil spornou situaci. Dne 6. 4. 1964 byl v tehdejším podnikovém rejstříku proveden zápis - výmaz stěžovatele, přičemž jako důvod zápis bylo uvedeno, že "usnesením členské schůze bylo družstvo dnem 1. ledna 1960 sloučeno s JZD Kuželov, na které přechází veškerá jeho práva a závazky." Stěžovatel trvá na tom, že taková schůze se nikdy nekonala, nebyla obecnými soudy zjištěna, z čehož stěžovatel dovozuje svou nepřerušenou právní existenci. V této souvislosti trvá i na existenci vlastnických práv k majetku, který stěžovatel před 1. lednem 1960 vlastnil.
Stěžovatel předkládá takový výklad §798 odst. 1 obchodního zákoníku, podle kterého se měly stát zápisem v obchodním rejstříku pouze ty zápisy v podnikovém rejstříku, které byly provedeny v souladu se zákonem, nikoliv zápisy nicotné, které byly projevem zvůle režimu. Proto za správný a platný zápis v obchodním rejstříku stěžovatel nyní považuje nikoliv ten, jímž se družstvo vymazává, ale poslední zápis jemu předcházející. Dále stěžovatel zásadně nesouhlasí s výkladem Nejvyššího soudu, který odkazuje na §765 odst. 1 obchodního zákoníku a zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů. Závěry Nejvyššího soudu stěžovatel ve vztahu ke své situaci považuje za vnitřně rozporné, zvláště s poukazem na §12 zákona č. 42/1992 Sb. Stěžovatel nepopírá, že neprošel procesem transformace. Aby jím dnes mohl projít, musí nejdřív i "právně existovat", tj. být zapsán v obchodním rejstříku. Obecné soudy svými rozhodnutími tak měly svými rozhodnutími stěžovateli odepřít právní ochranu.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní stížnost obsahuje (a směšuje) v zásadě dvě problematické otázky. Zda stěžovatel právně existuje, tedy zda má právní subjektivitu, a zda se může, domáhat změny neexistujícího zápisu v obchodním rejstříku, když zároveň neprošel transformací podle zákona č. 42/1992 Sb.
K první otázce uvádí Ústavní soud následující. Není to Ústavní soud, kdo je povolán posuzovat vznik, zánik či existenci právní subjektivity právnických osob. Ačkoliv podstatná část argumentace stěžovatele je směřována právě k obhájení své nepřerušené právní subjektivity, není zřejmé, proti jakým závěrům obecných soudů stěžovatel vlastně brojí. V rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je po důkladném shrnutí zjištěného skutkového stavu výslovně uvedeno, že existence rozhodnutí o sloučení navrhovatele s JZD Kuželov nebyla v řízení prokázána, a ani jiný způsob zrušení družstva nebyl v řízení zjištěn. Z toho obecný soud naprosto jasně dovodil, že stěžovatel "existuje (má právní subjektivitu - má způsobilost mít práva a povinnosti), byť není zapsán nyní v obchodním rejstříku." S tímto dílčím závěrem se ztotožnil i Nejvyšší soud, který tyto závěry nijak nezpochybnil. Ani Ústavní soud při své rozhodovací praxi nijak nevyloučil existenci právnických osob, které aktuálně nejsou zapsány v žádném veřejném seznamu (srov. např. nález ze dne 21. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06; veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě přístupná v databázi umístěné na adrese http://nalus.usoud.cz). Nelze považovat za ústavně opodstatněné ty argumenty stěžovatele, které pouze opětovně zdůrazňují právní stanovisko, se kterým se však obecné soudy ve svých rozhodnutích ztotožnily.
Ve vztahu k druhému spornému bodu, který se týká vlastního návrhu na zápis do obchodního rejstříku, poukazuje Ústavní soud na závěry obecných soudů. Vrchní soud v Olomouci uvedl, že "není možno provést změnu zápisu u osoby, která v obchodním rejstříku zapsána není." Nejvyšší soud dále rozvedl, že "do obchodního rejstříku mohou být zapsána pouze družstva, přeměněná způsobem, který stanoví transformační zákon. Družstva, která procesem transformace neprošla, se do obchodního rejstříku nezapisují. Jejich právní povaha se řídí dosavadními právními předpisy a stanovami (§765 odst. 3 obch. zák.)." Protože je nesporné, jak i z vyjádření stěžovatele plyne, že družstvo neprošlo transformací podle zákona č. 42/1992 Sb., dopadají výše uvedené závěry přesně na situaci stěžovatele. Ústavní stížnost neobsahuje žádnou ústavně právní argumentaci, která by svědčila pro to, že právě změna zápisu v obchodním rejstříku by byla ve vztahu ke stěžovateli jako netransformovanému družstvu ústavně chráněnou hodnotou, resp. jeho ústavním právem, které by vylučovalo předestřenou interpretaci a aplikaci §765 obchodního zákoníku. Proto postačí na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat, neboť jsou dostatečně odůvodněna, nevykazují známky soudní libovůle, a zjevně tak základní práva stěžovatele, zvláště stěžovatelem invokované právo na soudní ochranu, neporušují.
Obiter dictum Ústavní soud dodává, že potlačuje své pochybnosti o tom, jak účelně a vážně střeží stěžovatel svá práva, když ve věci své vlastní právní existence hledá právní řešení tolik let po obnovení demokratických a právních poměrů, resp. po účinnosti dotčených právních předpisů, transformačního zákona zvláště.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2009
František Duchoň
předseda senátu