ECLI:CZ:US:2009:1.US.3165.08.1
sp. zn. I. ÚS 3165/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Mario Hanákem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, Matiční 730/3, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. září 2008, sp. zn. 14 Co 165/2008, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 43 P a Nc 9/2005, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále porušeny čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 43 P a Nc 9/2005 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), bylo rozhodnuto tak, že se návrh stěžovatele na snížení výživného pro nezl. Š. V. zamítá. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. září 2008, sp. zn. 14 Co 165/2008 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), byl k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrzen.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že soudy na základě žaloby, kterou se domáhal snížení výživného k nezl. dceři z částky 1200 Kč na 500 Kč, správně určily skutkový stav co do jeho výdělečných poměrů, avšak tento skutkový stav nesprávně právně zhodnotily. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že na jeho straně nenastala podstatná změna okolností, která by odůvodňovala změnu výživného. Tvrdí, že z objektivních příčin není schopen hradit výživné, bez toho, aby se ocitl pod hranicí existenčního minima. Nesouhlasí se závěrem založeným na tvrzení některých bývalých zaměstnavatelů, že by mohl dosahovat vyšších příjmů, pokud by byl dostatečně aktivní. Poukazuje zejména na skutečnost, že výkonem rozhodnutí mu je srážena významná částka ze mzdy ve prospěch okresní správy sociálního zabezpečení. Dovolává se závěrů Ústavního soudu ve vztahu k ustanovení §85 odst. 2, odst. 3 a §96 zákona č. 94/1993 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Zároveň nesouhlasí se závěry Ústavního soudu obsažené v usnesení ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 2040/08, kterým byla odmítnuta jeho ústavní stížnost týkající se výživného pro druhé z nezletilých dětí stěžovatele. Dluhy vzniklé z neúspěšného podnikání nadále považuje za objektivní důvody pro vyhovění návrhu na snížení výživného a meritorního.
Ústavnímu soudu je z vlastní činnosti známo, že stěžovatel se obdobně koncipovanou ústavní stížností domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů, které zamítly jeho návrh na snížení výživného pro jiné z nezl. dětí. Ústavní stížnost byla odmítnuta již citovaným usnesením ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 2040/08.
Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů mu s ohledem na jeho postavení a pravomoc (čl. 83 Ústavy) nenáleží a do jurisdikční činnosti obecných soudů může zasáhnout jen pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se dostatečně zabývaly námitkami stěžovatele, uplatněnými již v odvolání, a svá rozhodnutí dostatečně podrobně zdůvodnily. Zejména stěžovatelem zpochybněný závěr krajského soudu, že pro existenci dluhů stěžovatele nelze oprávněné osobě upřít právo na výživné (str. 3), se Ústavnímu soudu nejeví jako extrémně vybočující z mezí spravedlivého procesu, neboť již okresní soud poukazuje na skutečnost, že v případě výživného se jedná o pohledávku přednostní.
Totožné námitky reagující na stejné závěry obecných soudů v obdobné situaci ve vztahu k jinému nezl. dítěti stěžovatele byly stěžovatelem vzneseny již v řízení sp. zn. II. ÚS 2040/08 a Ústavní soud se nemá důvodu odchylovat od již vyslovených ústavněprávních závěrů, které v celém rozsahu dopadají na nyní posuzovanou věc. Napadená rozhodnutí nevykazují extrémní rozpor s principy spravedlivého procesu, neboť jejich odůvodnění neobsahují prvky justiční svévole a stěžovateli bylo v řízení zachováno právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Práva obviněného v trestním řízení nebyla ve hře vůbec (čl. 40 odst. 3 Listiny).
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud byl nucen ústavní stížnost odmítnout v celém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2009
František Duchoň
předseda senátu