ECLI:CZ:US:2009:1.US.3204.08.1
sp. zn. I. ÚS 3204/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Resslova 3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 2 To 98/2008, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2008, čj. 48 T 8/2008 - 6538, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se L. Š. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též "soud prvního stupně) pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1, 2, 5, čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 1, čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo, po podání obžaloby podle ustanovení §71 odst. 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), rozhodnuto o ponechání stěžovatele (shodně jako ostatních spoluobviněných) ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) a c) TrŘ. Současně odvolací soud nepřijal návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka [§73 odst. 1 písm. c) TrŘ].
Stěžovatel společně s dalšími spoluobviněnými jsou trestně stíháni, jako organizovaná skupina, pro rozsáhlou trestnou činnost. Stěžovatel je trestně stíhán pro pokračující trestný čin loupeže, podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaný čtyřmi dílčími útoky, se škodou téměř dva a půl milionů korun, a pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) TrZ spáchaný třemi dílčími skutky, se škodou téměř devět set tisíc korun, dále pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) TrZ spáchaný jedním skutkem. U všech těchto trestných činů je posuzován jako zvlášť nebezpečný recidivista podle ustanovení §41 odst. 1 TrZ. Dále je stíhán pro trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 TrZ a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 TrZ. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2007, čj. 40 Nt 663/2007 - 34, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) TrŘ, s počátkem vazby v 21 hod. dne 27. 9. 2007. V průběhu přípravného řízení byl důvod koluzní vazby zrušen. Dne 14. 8. 2008 byla na stěžovatele (a spoluobviněné) podána ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem obžaloba pro shora uvedené trestné činy.
Stěžovatel s odkazem na svůj zdravotní stav tvrdil, že se trestné činnosti nedopustil, usvědčující výpověď spoluobviněného J. W. je nepravdivá. Jak stěžovatel uvedl, je invalidní důchodce, v prosinci roku 2007 prodělal již třetí mozkovou mrtvici, část vazby strávil ve Vězeňské nemocnici v Brně. S ohledem na svůj zdravotní stav je přesvědčen, že není odůvodněná obava, že by při propuštění z vazby páchal trestnou činnost či pokračoval v páchání trestné činnosti. K vazebním důvodům pak uvedl, že má stálé bydliště a stabilní příjem, neboť je invalidní důchodce. Nejsou zde žádné konkrétní skutečnosti , které by odůvodňovaly obavy, že by se měl dopouštět trestné činnosti či se skrývat, neboť je osobou vážně nemocnou.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud znovu připomíná, že jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Do tzv. vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
Důvodnost obavy z naplnění vazebních důvodů podle §67 písm. a), c) TrŘ obecné soudy spatřovaly ve skutečnosti, že stěžovatel, jako zvlášť nebezpečný recidivista, spáchal zvlášť závažné úmyslné trestné činy s trestní sazbou od deseti do patnácti let. Sama tato skutečnost, s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03, nález č. 48/33 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, odůvodňuje vazbu útěkovou. Další skutečnosti rozvedené v rozhodnutí soudu prvního stupně o ponechání stěžovatele ve vazbě, tedy že stěžovatel není vázán k určitému místu pevnými rodinnými (je rozvedený) ani pracovními vztahy (ač nezaměstnaný nebyl veden v evidenci úřadu práce), zvýraznily obavu, že by, v případě propuštění z vazby, uprchl nebo se skrýval, aby se tak vyhnul trestnímu řízení a hrozícímu trestu. Stěžovatel se měl trestné činnosti dopustit osmi skutky v rámci organizované skupiny, navíc ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové za dva trestné činy loupeže. Z těchto skutečností, spolu s charakteristikou stěžovatele, vyplynula reálná obava z možného opakování trestné činnosti odůvodňující vazbu předstižnou. Nejedná se pouze o obecné skutečnosti, jak tvrdil stěžovatel, ale jde o konkrétní skutečnosti, na základě kterých obecné soudy dospěly k odůvodněnému závěru, že u stěžovatele je i nadále dána reálná obava naplňující důvod vazby útěkové i předstižné.
Důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění označených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (§134 odst. 2 TrŘ, ve spojení s §67 TrŘ). Napadená usnesení obsahují konkrétní skutečnosti odůvodňující vazební důvody podle §67 písm. a), c) TrŘ. Z uvedených faktů je zřejmý požadavek veřejného zájmu, ospravedlňující pokračování vazby, který převážil nad právem na osobní svobodu. Proto za dané situace nelze odmítnout přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o přítomnosti konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. a), c) TrŘ, jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 5 Listiny). Fakt, že stěžovatel nepřesvědčil svými argumenty orgány činné v trestním řízení o tom, že zde nejsou důvody pro jeho ponechání ve vazbě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Rovněž je nutné zdůraznit, že soud prvního stupně umožnil stěžovateli, před rozhodnutím podle §71 odst. 5 TrŘ, aby se k otázce dalšího trvání vazby vyjádřil. Stěžovatel této možnosti nevyužil.
Nepřípadnou je i námitka stěžovatele, že se stíhané trestné činnosti nedopustil. Jedná se o námitku, která nebyla a ani nemohla být předmětem rozhodování o vazbě, neboť spadá do rozhodování obecných soudů o meritu věci, tj. do rozhodování o vině a trestu, kde ji stěžovatel může uplatnit. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že hodnocení doposud ve věci shromážděných důkazů je prováděno pouze pro účely rozhodování o vazbě, které nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazba je zajišťovací institut, sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Rozhodování o ní nespočívá na principu jistoty bez důvodných pochybností, ale vždy je vedeno jak v rovině pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu. Obecné soudy rozhodující o vazbě neřeší otázku viny a trestu, ale řeší otázku, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak a zda je zde důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 TrŘ.
Pokud jde o námitku stěžovatele, týkající se jeho zdravotního stavu, Ústavní soud připomíná, že sama skutečnost, že je pachatel invalidní či trpí poruchou zdraví, nevylučuje ani vzetí do vazby a její výkon, ale ani uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Jak již bylo shora uvedeno, vazební stíhání není nástrojem represe, ale plní zajišťovací funkci, aby bylo dosaženo účelu trestního stíhání. Zdravotní stav tedy sám o sobě nemůže být důvodem propuštění a je povinností státu zajistit obviněnému během výkonu vazby náležitou lékařskou péči [viz §18 odst. 3, 5 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů]. K tomuto účelu slouží příslušná zdravotnická zařízení Vězeňské služby (viz §32 vyhlášky č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby). Pokud jde o zdravotní stav stěžovatele, je zřejmé, že zdravotnická pomoc je mu zajištěna, neboť, jak sám uvedl, část výkonu vazby strávil ve Vazební nemocnici v Brně. Rovněž nelze pominout, že tvrzení o zhoršení zdravotního stavu uplatnil až ve stížnosti, aniž by tuto skutečnost uvedl při rozhodování soudu prvního stupně o ponechání ve vazbě v rámci poskytnuté možnosti vyjádřit se k otázce dalšího trvání vazby.
K blíže nespecifikované a neodůvodněné námitce nedodržení lhůt v rámci rozhodování o prodloužení vazby Ústavní soud konstatuje, že usnesení soudu prvního stupně o ponechání stěžovatele ve vazbě, napadené ústavní stížností, bylo vydáno v zákonné třicetidenní lhůtě (§71 odst. 5 TrŘ). V projednávané věci nebylo zjištěno ani překročení zákonem stanovené maximální délky doby trvání vazby v přípravném řízení, která je u shora uvedených trestných činů stěžovatele stanovena na jeden rok [§71 odst. 8 písm. c) TrŘ]. Stěžovatel byl zadržen dne 27. 9. 2007, do vazby byl vzat 29. 9. 2007 a obžaloba byla podána k soudu prvního stupně dne 14. 8. 2008. Ten o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl shora označeným usnesením dne 11. 9. 2008.
V dané věci nebylo zjištěno porušení žádných zákonných ustanovení promítající se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavně konformním způsobem, proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu