ECLI:CZ:US:2009:1.US.326.06.1
sp. zn. I. ÚS 326/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. H., zastoupeného JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Klimentská 1207/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1143/2005, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 9 To 132/2004, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 16 T 14/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1143/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 9 To 132/2004, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 16 T 14/2004.
Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel spolu s dalšími obviněnými Ing. P. F. a Ing. J. P. uznán vinným trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písmo b) tr. zákona, kterého se dopustili se spoluobviněným Ing. M. V. tím, že jako členové představenstva společnosti Jihočeské pivovary, a. s., sídlící v Českých Budějovicích, v rozporu s povinností stanovenou jim ustanovením §194 odst. 5 obchodního zákoníku, tedy s povinností člena takového statutárního orgánu vykonávat svou působnost s náležitou péčí, bez dodržení procedurálních pravidel, stanovených usnesením valné hromady konané dne 28. 9. 1995, jímž bylo také rozhodnuto o konverzi 23.735 ks zaměstnaneckých akcií na akcie kmenové, rozhodli na zasedání představenstva, konaném dne 9. 4. 1997 v Praze, nevýhodně pro společnost a k její škodě o prodeji 11.867 ks těchto akcií členům orgánů a vybraným zaměstnancům společnosti Jihočeské pivovary, a. s., za částku 1.300,- Kč za 1 ks akcie, když na jejich pořízení byly řadě nabyvatelů poskytnuty půjčky společností WOK, s. r. o., v níž byla společnost Jihočeské pivovary, a. s., jedním ze společníků, přičemž na tyto poskytla úvěrovému věřiteli potřebné peněžní prostředky; obvinění učinili takové rozhodnutí, i když, a to stejně jako další nabyvatelé akcií z řad zaměstnanců společnosti Jihočeské pivovary, a. s., v celkovém rozsahu 11.868 ks akcií, o jejichž prodeji rozhodlo představenstvo společnosti na jeho zasedání konaném dne 2. 10. 1996, po dojednání ceny 2.405,- Kč za 1 ks akcie s tehdejšími významnými akcionáři společnosti ve dnech 13. a 14. 2. 1997 za uvedenou částku, tedy s významným navýšením oproti ceně pořizovací, prodali takto nabyté akcie společnosti Budinvest, s. r. o., v níž společnost Jihočeské pivovary, a. s., měla 100 % majetkový podíl a která tyto akcie po jejich shromáždění za tutéž částku následně se souhlasem představenstva společnosti prodala stávajícím akcionářům a nejméně na podkladě uvedeného tak disponovali informacemi o zájmu akcionářů o koupi akcií za cenu znamenající pro prodávajícího značný přínos. Soud dále uvedl, že akcie nabyté na podkladě rozhodnutí představenstva společnosti ze dne 9. 4. 1997 obvinění stejně jako členové dozorčí rady a většina zaměstnanců společnosti Jihočeské pivovary, a. s., ve dnech 24. a 25. 4. 1997 darovacími smlouvami, v řadě případů vypracovanými zástupcem společnosti Jihočeské pivovary, a. s., darovali svým příbuzným či osobám blízkým osvobozeným od daňové povinnosti, a tyto osoby dne 28. 4. 1997 požádaly představenstvo společnosti Jihočeské pivovary, a. s., o povolení prodeje akcií společnosti Invest plus, s. r. o., přičemž tento subjekt následně prodal 11.119 ks takto shromážděných akcií, které nakoupil za 2.390,- Kč za 1 ks, přesně nezjištěného dne předcházejícího dni 13. 5. 1997 za částku 2.405,- Kč za 1 ks společnosti Budinvest, s. r. o., která tyto akcie následně za tutéž cenu postupně opět prodala stávajícím akcionářům Jihočeské pivovary, a. s., takže k datu 31. 5. 1997 již nevlastnila žádné akcie této společnosti; uvedeným rozhodnutím o prodeji akcií nevýhodným pro poškozený subjekt, jež členové představenstva společnosti učinili v době, kdy bylo zřejmé, že realizovaný tzv. akciový motivační program je nefunkční, byla společnosti Jihočeské pivovary, a. s., (nyní Budějovický měšťanský pivovar, a. s.) způsobena škoda ve výši 13.113.035,- Kč.
Za to byl stěžovateli a dalším obžalovaným, Ing. P. F., Ing. J. P. a také spoluobviněnému Ing. M. V., uložen každému podle §255 odst. 2 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roky, a dále jim byl uložen podle §53 odst. 1 tr. zákona peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč každému, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zákona stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Rovněž byl všem obviněným a spoluobviněnému uložen podle §49 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu 4 roky.
Uvedený trest byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 9 To 132/2004, který takto - přísněji než soud prvního stupně, jenž uložil pouze trest peněžitý - rozhodl k odvolání krajského státního zástupce v Českých Budějovicích, při nezměněném výroku o vině (srov. shora); odvolání všech obžalovaných včetně stěžovatele bylo přitom zamítnuto.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1143/2005, dovolání obviněných v dané věci - stěžovatele, Ing. P. F. a Ing. J. P. odmítl.
II.
Stěžovatel ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti (po rekapitulaci celého případu) k podstatě věci zejména uvedl, že jako člen představenstva uvedené společnosti s dalšími obviněnými realizoval tzv. akciový motivační program k motivaci klíčových pracovníků firmy. Aniž by - podle názoru stěžovatele - obecné soudy disponovaly relevantními odbornými znalostmi a zkušenostmi, dovodily závěr (prý bez jakéhokoli bližšího ekonomického a faktického zdůvodnění), že poněvadž řada nabyvatelů akcie následně s odstupem cca 1 měsíce prodala za vyšší cenu, nebyl akciový motivační program funkční; zde soudy nesprávně interpretovaly §194 odst. 5 obchodního zákoníku. Trestní soudy tak podle stěžovatele ultimativně rozhodly, že představenstvo mělo namísto "motivace lidských zdrojů" učinit jiné obchodní rozhodnutí, a to prodat akcie třetím osobám za vyšší cenu; stěžovatel z toho rozsáhle dovozuje, že soudy tak nepřípustně kriminalizovaly jeho legální soukromoprávní jednání a nepřípustně aplikovaly §255 trestního zákona. K tomu mj. doplnil, že soudy zcela neopodstatněně staví povinnost péče o svěřený majetek nad ostatní povinnosti a zájmy společnosti a nepřípustně zužují působnost člena představenstva výhradně na povinnost řádně spravovat majetek společnosti, přičemž nezohledňují ostatní složky této funkce. V tomto směru stěžovatel shrnul, že soudy bez opory v důkazech a bez zohlednění všech relevantních skutečností a znalostí vedení podniku diktují obžalovaným, jaké rozhodnutí mělo být činěno a podsouvají soukromým osobám svoji představu o efektivním řízení společnosti a o smyslu akciového motivačního programu. V otázce funkčnosti a ekonomických dopadů tohoto programu soudy - podle názoru stěžovatele -nevyvinuly veškeré úsilí k tomu, aby byl řádně zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou pochybnosti a ani prý řádně nezjistily výši škody. Podle jeho mínění je zřejmé, že se nedopustil žádného protiprávního jednání; soudům se prý nepodařilo prokázat ani naplnění subjektivní stránky trestného činu a navíc zde nebyl ohrožen ani trestním zákonem chráněný zájem, resp. lze minimálně pochybovat o významu chráněného zájmu, který měl být jednáním stěžovatele dotčen. Stěžovatel závěrem ústavní stížnosti nesouhlasí ani s odůvodněním napadeného usnesení Nejvyššího soudu, které je prý nedostatečné.
Stěžovatel prohlásil, že napadeným rozhodnutím došlo zejména k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel proto navrhl, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy (čl. 83 Listiny). Rovněž vymezení spravedlivého procesu a nutnosti dodržování jeho zásad se týká rozsáhlá a známá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. V tomto konkrétním případě Ústavní soud - po přezkoumání věci - neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí či že by napadená rozhodnutí vykazovala prvky svévole. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti nalézání viny a stanovení trestu, vyhrazené soudům obecným. Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.
Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zejména a do značné míry zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, že by postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
Ke stěžejním námitkám stěžovatele je nutno zejména uvést, že je již v podstatě uplatnil on sám, nebo spoluobvinění v odvolacím řízení a obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly. Ani Ústavní soud uvedené námitky nesdílí. Jak v tomto směru uvedl, či shrnul Nejvyšší soud, podstatou věci bylo, že podle rozhodných skutkových zjištění obvinění (včetně stěžovatele) jako členové představenstva společnosti Jihočeské pivovary, a. s., rozhodli 9. 4. 2007 o prodeji 11.867 ks kmenových akcií této společnosti za cenu 1.300,- Kč za 1 akcii členům orgánů a vybraným zaměstnancům téže společnosti, kteří následně prodali celkem 11.119 ks těchto akcií za cenu 2.390,- Kč za 1 akcii společnosti Invest plus, s. r. o., a ta je pak prodala dosavadním akcionářům za cenu 2.405,- Kč za 1 akcii. Přitom obvinění disponovali informacemi, že první polovinu celkového počtu kmenových akcií společnosti Jihočeské pivovary, a. s., jejich nabyvatelé prodali v měsíci únoru 1997, tj. krátce před rozhodnutím představenstva o prodeji druhé poloviny stejných akcií, rovněž za cenu 2.405,- Kč za 1 akcii. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy podstata jednání všech obviněných a porušení jejich povinností jako členů představenstva společnosti Jihočeské pivovary, a. s., spočívá v tom, že rozhodli o prodeji kmenových akcií společnosti (a také tento prodej uskutečnili) za nižší cenu, než jaká byla podle skutkových závěrů soudů obou stupňů dosažitelná na trhu a jakou skutečně dosáhli členové orgánů a vybraní zaměstnanci této společnosti, jimž byly akcie prodány a kteří je následně prodali za podstatně vyšší cenu. Nejvyšší soud právem dovodil, že v takovém jednání lze nepochybně spatřovat porušení povinnosti členů představenstva vykonávat svou působnost s náležitou péčí ve smyslu tehdejšího znění ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Náležitá péče totiž nepochybně zahrnuje i péči o majetek akciové společnosti, a to nejen v tom smyslu, aby nevznikla škoda na majetku jeho úbytkem či znehodnocením, ale také aby byl majetek společnosti zhodnocován a rozmnožován v maximální možné míře, jaká je momentálně dosažitelná. Přitom škoda způsobená společnosti Jihočeské pivovary, a. s., spočívá právě v tom, že tato společnost mohla obdržet do svého majetku spravovaného obviněnými za prodané kmenové akcie (transformované ze zaměstnaneckých akcií) vyšší částku než jen 1.300,- Kč za 1 akcii, tj. až 2.405,- Kč za akcii, což je cena, za kterou je nakonec koupili dosavadní akcionáři společnosti Jihočeské pivovary, a. s., přičemž za stejnou cenu - o níž obvinění věděli - byla prodána i první polovina celkového počtu kmenových akcií, a to ještě před rozhodnutím představenstva ze dne 9. 4. 1997 o prodeji a o ceně předmětných akcií. Nejvyšší soud rovněž správně uvedl, že představenstvo sice mohlo (byť nemuselo) nabídnout a prodat akcie zaměstnancům, to však pouze za splnění povinnosti obsažené v tehdejším ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku, tj. tak, aby byla zachována náležitá péče o majetek společnosti Jihočeské pivovary, a. s. Obvinění si ovšem byli vědomi zájmu dalších subjektů o koupi akcií i nabízené kupní ceny, za kterou se prodej již dříve uskutečnil. Přesto umožnili prodej kmenových akcií s výrazným finančním profitem pro členy orgánů a další zaměstnance společnosti, případně pro osoby jimi obdarované z řad jejich příbuzných a blízkých. Ani Nejvyšší soud neshledal v této souvislosti důvod odchýlit se od hodnocení učiněného soudy nižších stupňů, podle nichž posuzovaný prodej akcií neodpovídal podstatě tzv. akciového motivačního programu a jeho cíl byl zřetelně odlišný. Nejednalo se tedy o to, aby společnost udržela kvalitní manažery, aby se jejich zájmy ztotožnily se zájmy společnosti a aby se vylepšila situace společnosti, ale šlo o finanční zisk vybraných členů orgánů a zaměstnanců společnosti, resp. jimi obdarovaných osob.
Pokud jde o námitky, týkající se způsobené škody, lze rovněž odkázat na přehledné pasáže v odůvodnění napadených rozhodnutí. Jak shrnul Nejvyšší soud, podle rozhodných skutkových zjištění obvinění v době rozhodování o prodeji věděli o zájmu dalších subjektů o koupi akcií i o nabízené ceně, za kterou bylo možné prodat akcie v dané době a za niž také byly akcie nakonec prodány. Přitom za škodu na cizím majetku lze považovat nejen zmenšení majetku poškozeného, ale i skutečnost, že jeho majetek nebyl zvětšen, ačkoli jinak - nebýt trestného činu pachatele - by došlo k přírůstku na majetku poškozeného. Jde tedy o škodu v podobě ušlého zisku (§379 obchodního zákoníku) spočívající v tom, že jednáním pachatele nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot poškozeného, přestože se to dalo důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Obviněným nebylo kladeno za vinu, že posuzovaný prodej akcií nepřinesl společnosti vůbec žádný zisk, ale porušení jejich povinností jako členů představenstva akciové společnosti (§194 odst. 5 obchodního zákoníku) záleželo v tom, že nedosáhli pro společnost takového zisku, jaký byl reálný a jakého dosáhli vybraní členové orgánů a zaměstnanci společnosti právě na její úkor. To platí i ve vztahu k další námitce stěžovatele, který s poukazem na rozhodnutí valné hromady společnosti dovozuje, že jím nebyla vyloučena možnost prodat akcie zaměstnancům a že představenstvo nebylo vázáno žádnou podmínkou ohledně výše kupní ceny. S tímto tvrzením sice Nejvyšší soud obecně souhlasil, ale - jak je zdůrazněno výše - představenstvo bylo vázáno zákonnou povinností postupovat s náležitou péčí, což mimo jiné znamenalo zohlednit i kupní cenu tak, aby prodej akcií odpovídal zájmům společnosti. Obvinění však místo toho zvolili postup, který výrazně preferoval především finanční zájmy vybraných členů orgánů a zaměstnanců společnosti, resp. dalších osob. Takový postup nelze považovat za náležitou péči o majetek společnosti, jestliže zde byla zřejmá možnost získat podstatně vyšší kupní cenu za předmětné akcie, než jakou společnost obdržela do svého majetku. Jestliže pak stěžovatel rozebírá tzv. akciový motivační program a domnívá se, že posuzované rozhodnutí představenstva bylo učiněno v jeho rámci (a tudíž nemohlo být protiprávní), v řízení se prokázalo, že postup představenstva společnosti Jihočeské pivovary, a. s., od samého počátku směřoval a byl organizován za účelem zajištění výrazného finančního profitu pro členy vedení společnosti a další zaměstnance, případně pro osoby jimi obdarované z řad jejich příbuzných a blízkých, nikoli k dosažení akciového motivačního programu. Ostatně převážná část těchto nabyvatelů prodala své akcie brzy po jejich získání a za výhodnou cenu (právě vzhledem k podmínkám výhodným pro nabyvatele a nevýhodným pro společnost), takže zde nebylo možné uvažovat o tom, že by je vlastnictví akcií motivovalo k většímu sepětí se společností. Navíc takto pojatý motivační program stejně neměl žádný výraznější efekt, protože společnost Jihočeské pivovary, a. s., se dostala do značných ekonomických problémů. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani upozornění stěžovatele na skutečnost, že představenstvo je určeno k obchodnímu vedení společnosti. Ani představenstvo není totiž oprávněno postupovat zcela libovolně, ale mimo jiné musí ve smyslu §194 odst. 5 obchodního zákoníku prosazovat zájmy společnosti a rozhodovat zásadně v její prospěch. Tak tomu však v posuzované věci nebylo. Jak je totiž zřejmé z učiněných skutkových zjištění, v daném případě obvinění upřednostnili své finanční zájmy, resp. zájmy dalších osob před důsledným plněním svých povinností ve prospěch společnosti.
Stěžovatel zpochybňuje i naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Tu je nutno spolu s obecnými soudy zopakovat, že podle zjištěných skutkových okolností je nepochybné, že obvinění jednali úmyslně; o tom svědčí jak všechny shora popsané okolnosti prodeje předmětných akcií vybraným členům orgánů a zaměstnancům společnosti Jihočeské pivovary, a. s., tak i způsob následného prodeje takto získaných akcií (např. rychlost tohoto prodeje, poskytnutí půjček dceřinými společnostmi, převod akcií na příbuzné a další blízké osoby nabyvatelů, personální propojení zúčastněných společností Jihočeské pivovary, a. s., WOK, s. r. o., a Budinvest, s. r. o.) apod. Pokud pak stěžovatel uplatnil výhrady k aplikaci trestního zákona i z toho důvodu, že prý stíhané jednání nevykazuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti a skutek měl být předmětem posouzení spíše v civilním řízení, lze i zde odkázat na závěr Nejvyššího soudu, že obviněný spolu s dalšími spoluobviněnými umožnil prodej akcií organizovaný od samého počátku za účelem výrazného finančního profitu pro členy vedení společnosti a další zaměstnance, případně pro osoby jimi obdarované z řad jejich příbuzných a blízkých, a to na úkor společnosti, jejíž zájmy měl chránit na základě povinnosti uložené mu zákonem, přičemž výsledná škoda přesáhla 13 milionů korun. Takové jednání nelze považovat za nedosahující potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost (tj. vyššího než nepatrného - viz §3 odst. 2 tr. zákona), tudíž bezpochyby naplňuje i odpovídající materiální stránku trestného činu.
Stěžovatel konečně - ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu - namítal, že se tento soud věcí nezabýval dostatečně. Tuto námitku vyvrací sám text napadeného usnesení, které je podle mínění Ústavního soudu přesvědčivé a podstatě věci odpovídajícím způsobem odůvodněné. Procesně Nejvyšší soud v souladu s vymezením své úlohy mj. připomenul, že - jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu - dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není ani možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat ani revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Obvinění svým jednáním naplnili všechny potřebné znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písmo b) tr. zákona, jak správně rozhodly Krajský soud v Českých Budějovicích a Vrchní soud v Praze a právní posouzení skutku ani jiné hmotněprávní posouzení nevykazuje vady, které mu obvinění (včetně stěžovatele) ve svých dovoláních vytýkali. Proto na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění Ing. Petr Fencl, Ing. Jiří Petřík a stěžovatel podali dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. I písmo g) a l) tr. řádu. Protože však jejich dovolání byla částečně opřena o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Lze tedy uzavřít - podle názoru Ústavního soudu - že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat a není proto důvodu jen poněkud jinými slovy znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochybnosti o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Ke stěžovatelově argumentaci je nutno v tomto směru toliko dodat, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak podústavního práva, je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně. Lze tedy jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice běžného práva, o což však stěžovatel v podstatě usiloval. To však neodpovídá ústavně vymezené úloze Ústavního soudu a staví jej do nepřípustné pozice soudu nalézacího či odvolacího, jak již na jiném místě uvedl.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
František Duchoň
předseda senátu