ECLI:CZ:US:2009:1.US.35.09.1
sp. zn. I. ÚS 35/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. Z., zast. Mgr. Hanou Zabadalovou, advokátkou, sídlem Masarykovo nám. 115/27, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2008, č.j. 26 Cdo 1909/2007-90, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Města Kyjov, sídlem Masarykovo nám. 30, Kyjov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, protože se domnívá, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Tímto usnesením bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30.3.2005, č.j. 19 Co 415/2003-53, ve věci přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Uvedl, že Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 22.9.2003, sp.zn. 5 C 582/2003, kromě jiného, přivolil k výpovědi z nájmu konkretizovaného bytu, kterou dal vedlejší účastník stěžovateli, proti rozsudku se stěžovatel odvolal, krajský soud změnil dva výroky jen jejich upřesněním a stěžovatelovo dovolání proti rozsudku soudu II. stupně Nejvyšší soud odmítl, když učinil závěr, že dovolání není přípustné. Stěžovatel však má zato, že dovolání bylo podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu přípustné, že tedy Nejvyšší soud měl dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, a to když tento soud nezohlednil povinnosti vedlejšího účastníka (v postavení pronajímatele), čímž stěžovateli neumožnil zajistit užívání bytu v souladu s právními předpisy, a dále stěžovatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, a to že byl uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku, když se vedlejší účastník zavázal, že stěžovatel bude povinen nájemné zaplatit se zpětnou platností jen za podmínky dodržení příslibu přidělení jednopokojového bytu v termínu do 1.7.1980, přičemž tato dohoda nebyla respektována. K obsahu dovolání ještě stěžovatel uvedl, že v dovolání vytýkal odvolacímu soudu, že nezkoumal, zda vedlejší účastník plnil svou povinnost stanovenou v §687 odst. 1 obč. zákoníku, tj. předat stěžovateli předmětný byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit mu plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, neboť byt bez elektřiny, plynu, vody a sociálního zařízení lze jen stěží označit za byt způsobilý k užívání; přitom stěžovatel namítal, že vedlejší účastník nerespektoval jeho právo na přiměřenou slevu z nájemného, které opakovaně vznášel. Dále poukazoval na to, že mezi účastníky byl i spor o výši nájemného (dohody bylo mezi nimi dosaženo před rozhodnutím odvolacího soudu), avšak soud k této skutečnosti nepřihlédl. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby napadené usnesení bylo Ústavním soudem zrušeno.
Relevantní znění příslušného ustanovení Úmluvy upravujícího právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 6 odst. 1:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
Okresní soud přivolil k výpovědi z nájmu stěžovatele k individualizovanému bytu v Kyjově a uložil mu povinnost byt vyklidit. K odvolání stěžovatele krajský soud změnil výrok o přivolení a o povinnosti vyklidit byt (toliko upřesněním polohy bytu a vypuštěním části, že předmětný byt jsou povinni vyklidit i všichni, kdo s ním v bytě bydlí ). Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustností se nezabýval, s dovolacím důvodem spočívajícím v nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně odvolacímu soudu vytýkal, že nezkoumal, zda vedlejší účastník plnil svou povinnost stanovenou v §687 odst. 1 obč. zákoníku, že nerespektoval jeho právo na přiměřenou slevu z nájemného. V průběhu dovolacího řízení se Nejvyšší soud nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání. Otevřenou diformitu neshledal, byť odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně, avšak pouze formálně, tudíž po obsahové stránce byla práva a povinnosti účastníků posouzena shodně. Dále posuzoval přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) obč. zákoníku. Byť stěžovatel výslovně neoznačil otázku zásadního právního významu, z obsahu jeho dovolání Nejvyšší soud dovodil, že zpochybňuje právní závěr krajského soudu o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku (podle tohoto ustanovení může pronajímatel s přivolením soudu vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce). S odkazy na řadu svých předchozích rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že i neplacení nájemného v plné výši je výpovědním důvodem, že povinnost platit nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu náleží mezi základní povinnosti nájemce, přičemž její splnění nelze podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon jeho práv, protože tyto povinnosti nemají povahu vzájemných závazků, tudíž jejich plnění nelze vzájemně vázat (z toho plyne, že ani v případě nesplnění povinnosti pronajímatele odstranit závady v bytě není nájemce oprávněn přestat platit nájemné, pro tyto případy je k dispozici režim upravený v §691 obč. zákoníku). Nejvyšší soud na tomto základě dospěl ke zjištění, že závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou, proto není dovolání přípustné, a napadeným usnesením ho odmítl.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadeným usnesením Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na jeho zrušení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (příp. podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod) Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele bránit se vůči žalobě vedlejšího účastníka na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Stěžovatel však musí respektovat zákonem stanovená procesní pravidla. Z nich, kromě jiného, plyne, že soudní řízení je obecně řízením dvoustupňovým, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným. Z tohoto důvodu je proto nutné, aby zvolené prostředky korespondovaly příslušné fázi soudního řízení. Hmotněprávní obranu je tak třeba koncentrovat do řízení před soudem I. a před soudem II. stupně (ač stěžovatel v ústavní stížnosti jejich rozsudky nenapadá, Ústavní soud odkazuje na str. 4 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahujícího podrobné vysvětlení stěžovatelových práv a povinností). Ohledně mimořádného opravného prostředku nutno uvést, že mezi základní, ústavně zaručená, práva a svobody nepatří právo na III. instanci. Z tohoto důvodu je ústavně konformní zakotvení podmínek přípustnosti takového opravného prostředku; role ústavního soudnictví se pak koncentruje pouze do ověřování, zda při posuzování přípustnosti nedošlo k libovůli, či k frapantnímu pochybení při zkoumání existence zákonných podmínek. V dané věci Ústavní soud, vázán petitem ústavní stížnosti, shledal, že Nejvyšší soud nikterak nevybočil z vymezených postulátů, naopak, přípustností stěžovatelova dovolání se řádně zabýval, byť stěžovatel (zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem) sám otázku zásadního právního významu, jako conditio sine qua non přípustnosti dovolání při neexistenci některé z forem diformity předchozích rozhodnutí, neformuloval.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
František Duchoň
předseda senátu