ECLI:CZ:US:2009:1.US.359.06.1
sp. zn. I. ÚS 359/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele České republiky, Ministerstva financí, za které jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 42, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 1076/2005, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 8 Co 746/2004, a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 15 C 76/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 1076/2005, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 8 Co 746/2004, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 15 C 76/2001.
Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, napadeným rozsudkem určil, že žalobce v dané právní věci, Svaz klubů mládeže (vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem) je vlastníkem nemovitostí specifikovaných ve výroku a zapsaných na listu vlastnictví 1229 pro obec a katastrální území Rožnov pod Radhoštěm u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, pracoviště Vsetín (výrok I.), stanovil žalovanému (stěžovateli; tehdy vystupujícímu jako Česká republika - Fond dětí a mládeže v likvidaci) povinnost vyklidit objekty nacházející se na pozemcích uvedených ve výroku I. a vyklizené předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a uložil mu povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 13.106,- Kč (výrok III.).
Okresní soud zjistil, že žalobce, jenž vznikl dne 7. 11. 1968 a který podle pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 26 C 290/2002, nikdy nezanikl a je nadále občanským sdružením podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, zřídil zřizovací listinou ze dne 9. 9. 1969 své hospodářské zařízení pod názvem PULS Ostrava, tisková a kulturní služba při Českomoravské radě Svazu klubů mládeže, které bylo zapsáno do podnikového rejstříku dne 22. 9. 1969. Toto hospodářské zařízení uzavřelo dne 29. 6. 1970 se spoluvlastníky Ščiglovými kupní smlouvu k rekreační chatě s drobnými stavbami v Rožnově pod Radhoštěm, v místní části Horní Paseky na parcelách č. 3025/33 a 3025/34. Podle usnesení předsednictva Sdružení organizací dětí a mládeže došlo dne 11. 8. 1970 k dohodě o předání tohoto zařízení do působnosti Sdružení organizací dětí a mládeže. Na základě této dohody Český přípravný výbor Socialistického svazu mládeže adresoval dne 16. 10. 1970 Okresnímu soudu v Ostravě, podnikovému rejstříku žádost o založení této dohody do podnikového rejstříku s tím, že 30. 6. 1970 došlo ke změně zřizovatele u hospodářského zařízení PULS, kterým byl označen Český ústřední výbor SSM. Posléze byl změněn název tohoto hospodářského zařízení na Severomoravský podnik služeb mládeže, hospodářské zařízení SSM při Severomoravském krajském výboru SSM. Rozhodnutím ČÚV SSM ze dne 18. 12. 1984 byl tento podnik zrušen bez likvidace ke dni 31. 12. 1984. Organizací přejímající veškerá práva a povinnosti se stala Správa účelových zařízení Severomoravského KV SSM. Na základě zákona č. 113/1990 Sb. a zákona č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky, byla poté zapsána jako vlastník sporných nemovitosti Česká republika - Fond dětí a mládeže.
Okresní soud ve Vsetíně vzal za prokázáno, že hospodářské zařízení PULS mělo právní subjektivitu a mohlo uzavřít smlouvu o koupi sporných nemovitostí, která nepodléhala registraci státním notářstvím. Nebylo však vlastníkem majetku, se kterým hospodařilo, ale mělo tento majetek ve své správě. Vlastníkem byla společenská organizace, tedy žalobce, který byl i aktivně legitimován k podání předmětné žaloby. Dohodu o předání hospodářského zařízení do působnosti Sdružení organizací dětí a mládeže ze dne 11. 8. 1970 posoudil soud jako neplatnou, neboť neměla oporu ani v tehdejší právní úpravě. Rovněž veškeré právní úkony vedoucí ke změně zřizovatele hospodářského zařízení PULS a tím fakticky ke změně vlastníka sporných nemovitostí a vedoucí k likvidaci jak žalobce, tak i jeho hospodářského zařízení, oporu v tehdejší právní úpravě neměly; měly pouze odpovídat tehdejším společenským poměrům. Všichni držitelé vystupující jako vlastníci sporných nemovitostí až do 1. 1. 1991 (kdy nabyl účinnosti ústavní zákon č. 497/1990 Sb.) nemohli být v dobré víře, že jsou vlastníky nemovitostí, a to právě vzhledem k objektivním okolnostem, neboť všechny změny vlastníků byly provedeny na základě politických rozhodnutí, nikoliv zákonným způsobem. Ani v katastru nemovitostí zapsaný vlastník Česká republika - Fond dětí a mládeže nemohl tedy být "oprávněným držitelem s dobrou vírou". Sám žalobce se po změně společenských poměrů po roce 1989 nepřetržitě domáhal vrácení majetku v souvislosti s pokračováním své činnosti. Ža1obce tedy nepřestal být vlastníkem sporných nemovitostí, neboť od svého vzniku - jak shora uvedeno - nikdy nezanikl, pouze mu bylo znemožněno vyvíjet svou činnost a uplatňovat své vlastnické právo.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že soud prvního stupně provedl správná skutková zjištění a učinil také správné právní závěry. Sdílel názor soudu prvního stupně, že žalobce je totožný subjekt se Svazem klubů a mládeže-Českomoravská rada, který byl registrován MV ČSSR dne 7. 11. 1968 pod č. j. NV-III/3-2249/68. Tento subjekt nikdy nezanikl a je nadále občanským sdružením, což vyplývá i z potvrzení ministerstva vnitra ze dne 29. 4. 2003. Žalovaný Fond dětí a mládeže byl samostatnou právnickou osobou; původní nedostatek daný nesprávným označením v žalobě: Česká republika - Fond dětí a mládeže byl vyřešen, neboť zákonem č. 364/2000 Sb. tato organizace zanikla a jejím nástupcem se stala Česká republika - Ministerstvo financí. Odvolací soud dále usoudil, že změnu zřizovací listiny hospodářského zařízení PULS, zřízeného žalobcem, ČÚV SSM nemohl provést, a to ani na základě tzv. dohody o předání hospodářského zařízení do působnosti Sdružení organizací dětí a mládeže. Hospodářské zařízení PULS mohlo být zrušeno jedině Českomoravskou radou SKM, jak vyplývá ze statutu této organizace, která je zřídila. Ani námitka žalovaného ohledně vydržení vlastnického práva k nemovitostem nebyla podle názoru odvolacího soudu důvodná. Fond dětí a mládeže byl zřízen až zákonem č. 113/1993 Sb.; jeho "dobrá víra" byla zpochybněna dopisy žalobce ministerstvu vnitra České republiky, na které Fond dětí a mládeže reagoval dopisem ze dne 21. 10. 1998, takže nemohla uplynout zákonná deseti1etá lhůta pro vydržení předmětných nemovitostí. Ani jeho předchůdce - Socialistický svaz mládeže (SSM) nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické právo patří, neboť chyběl řádný titul, na základě kterého by byl vlastnické právo nabyl. Ostatně, SSM byl ve smyslu ústavního zákona č. 497/90 Sb., tedy ke dni 1. 1. 1991, považován za "blízkého spolubojovníka" Komunistické strany Československa, byl jí ve své činnosti podřízen a připravoval své členy ke vstupu do Komunistické strany. V důsledku toho se podílel na všech neoprávněných výhodách, které si Komunistická strana Československa přisvojila a částečně na odstranění následků tohoto stavu se Federální shromáždění usneslo na tomto zákoně. Za tohoto stavu - podle odvolacího soudu - předmětné nemovitosti tedy nemohly nikdy přejít do vlastnictví státu ve smyslu ustanovení §1 ústavního zákona č. 497/1990 Sb., neboť se nikdy nestaly majetkem SSM.
Věcí se po dovolání stěžovatele zabýval i Nejvyšší soud, který je zamítl. Otázku zásadního právního významu - a v tomto směru bylo dovolání přípustné - shledal v tom, zda vůbec bylo možno v rozhodné době uzavřít dohodu o "předání hospodářského zařízení", a to s důsledkem převodu vlastnického práva k nemovitostem mezi tehdejšími společenskými organizacemi, resp. zda takový převod byl v souladu s hmotným právem. K tomu Nejvyšší soud zejména uvedl, že koncem šedesátých let minulého století docházelo hromadně k předání hospodářských zařízení Svazu klubů mládeže (dále jen "SKM") na Svaz organizací dětí a mládeže (dále jen "SODM") a následně na Socialistický svaz mládeže (dále jen "SSM"). V daném případě mezi SKM jako organizací předávající a SODM jako organizací přejímající byla uzavřena dne 11. 8. 1970 "Dohoda o předání hospodářského zařízení do působnosti SODM", a to s veškerým majetkem. Takovou dohodu (smlouvu) však tehdejší právní řád neupravoval a tedy ani neaproboval, neboť tehdy právní řád spočíval jmenovitě v tzv. hospodářskoprávních vztazích na principu, že co není dovoleno, je zakázáno. Hospodářský zákoník neumožňoval převést právní subjekt jedné společenské organizace do organizace jiné; hospodářské zařízení jako útvar s právní subjektivitou nemohlo být jako takové předmětem převodu, jelikož bylo (pozn.: samo) subjektem, nikoli objektem hospodářskoprávních vztahů (nejvýše mohlo jít o přesun či převod ze sféry organizační podřízenosti jedné společenské organizace do organizační podřízenosti jiné společenské organizace, ani ten však nebyl předmětem tehdejší hospodářskoprávní úpravy). Takové "předání hospodářského zařízení do působnosti" tudíž nemohlo ani vyvolat právní účinky převodu vlastnického práva k nemovitostem mezi dvěma zúčastněnými společenskými organizacemi. Převést majetek z jedné společenské organizace do druhé bylo možno jen smlouvou o převodu vlastnictví (srov. ustanovení §347 a §351 tehdejšího hospodářského zákoníku), obsahující zákonem stanovené náležitosti. Tyto náležitosti předmětná Dohoda o předání hospodářského zařízení ze dne 11. 8. 1970 nesplňuje a nemohla tudíž vyvolat ani právní důsledky převodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem; jde o dohodu nulitní, která žádný právní vztah nezaložila.
Na tomto závěru nemůže podle Nejvyššího soudu nic změnit ani skutečnost, že následně SODM a posléze i SSM předmětné nemovitosti užívaly a jako držitelé s nimi disponovali, jestliže na straně držitelů nemohla být dobrá víra v oprávněnost držby, resp. "držení", a to vzhledem k výše uvedeným okolnostem.
Nejvyšší soud dodal, že v posuzovaném případě nemohlo připadat v úvahu ani použití §1 ústavního zák. č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku SSM lidu České a Slovenské Federativní republiky, o přechodu podniků a hospodářských i účelových zařízení Svazu mladých, nástupce Socialistického svazu mládeže bez náhrady do vlastnictví státu, a to ke dni účinnosti tohoto ústavního zákona, tj. k 1. 1. 1991, poněvadž hospodářské zařízení PULS k tomuto dni již neexistovalo (bylo vymazáno z podnikového rejstříku po předchozím zrušení bez likvidace k 31. 12. 1984). I kdyby však bylo přihlédnuto k tomu, že majetkový substrát hospodářského zařízení (především nemovitosti) se posléze stal součástí účelového zařízení SSM, nemohlo být aplikováno ani ustanovení §2 odst. 1 cit. ústavního zákona, které se vztahovalo mimo jiné též na nemovité věci, ale pouze na takové věci, které měl bývalý SSM v držení ke dni 31. 12. 1989. Tato podmínka v daném případě splněna nebyla; zmíněný ústavní zákon sice rozdíl mezi oprávněnou a neoprávněnou držbou nečiní, leč - podle Nejvyššího soudu - je zjevné, že tam, kde SSM k rozhodnému datu vystupoval v roli držitele neoprávněného (detentora), a k majetku uplatnily právo třetí osoby, vlastnické právo na stát nemohlo přejít, neboť jinak by šlo o vyvlastnění bez náhrady.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti se závěry obecných soudů nesouhlasil. Citoval ústavní zákon č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky, jenž ve svém §1 stanoví, že podniky, hospodářská a účelová zařízení Svazu mladých, nástupce Socialistického svazu mládeže přecházejí dnem účinnosti tohoto ústavního zákona bez náhrady do vlastnictví státu. V §2 odst. 1 pak citovaný ústavní zákon uvádí, že Svaz mladých, jeho orgány a organizační složky jsou povinny do 30 dnů ode dne účinnosti tohoto ústavního zákona vydat státu - České a Slovenské Federativní Republice nemovité a movité věci, peněžní prostředky majetkové práva, kromě majetku uvedeného v §1 tohoto ústavního zákona, které měl bývalý Socialistický svaz mládeže v držení ke dni 31. 12. 1989. K tomu stěžovatel uvedl, že se nemůže ztotožnit se shora uvedeným výkladem ústavního zákona č. 497/1990 Sb., rozlišujícím držbu oprávněnou a neoprávněnou s odvoláním na existenci či neexistenci dobré víry. Podle jeho názoru citovaný ústavní zákon používá výslovně termín "v držení" aniž by rozlišoval, zda se jedná o držbu oprávněnou či neoprávněnou, faktickou nebo právní. To, že sporné nemovitosti Socialistický svaz mládeže fakticky držel, uznává i dovolací soudu, neboť mj. konstatuje (jak uvedeno výše), že Svaz organizací dětí a mládeže a následně Socialistický svaz mládeže předmětné nemovitosti užívaly a disponovaly s nimi. Stěžovatel je toho názoru, že v daném případě stát nabyl vlastnické právo originárním způsobem přímo ze zákona s tím, že tento postup nelze v žádném případě považovat za vyvlastnění bez náhrady. Účelem uvedeného ústavního zákona bylo podle názoru stěžovatele nejen zabezpečit dostupnost všech zařízení nejširším vrstvám mládeže a nové rozdělení majetku ve prospěch nově vzniklých i obnovených sdružení, ale také určitým způsobem napravit či zmírnit majetkové křivdy, jichž se dopustil československý stát protiprávním odnětím vlastnického práva k nemovitým i movitým věcem v letech 1948 až 1989.
Stěžovatel dále zastává názor, že v tomto případě bylo možné uplatnit princip analogie s restitučními zákony, v nichž stát jednoznačně deklaroval svůj zájem zmírnit některé majetkové křivdy, k nimž došlo v rozporu s principy právního státu v minulém období. Ze skutečnosti, že zákonodárce vymezil časově, věcně a personálně okruh vztahů, na něž se restituční oprávnění vztahují, plyne, že měl vůli zasáhnout do existujících majetkových poměrů pouze v omezené míře a jen u těch vztahů, jejichž nápravu považoval za žádoucí a možnou. Restituční zákony z důvodu své speciality představují překážku použití obecných právních předpisů a proto nelze tam, kde není možné naplnit podmínky restitučních předpisů, žalobou na určení vlastnictví obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V tomto smyslu připomenul stěžovatel i stanoviska pléna Ústavního soudu č. 477/2005 Sb. a č. 13/2006 Sb., které prý lze v dané věci aplikovat per analogiam.
Stěžovatel dovodil, že postupem všech soudů byla porušena jeho základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a navrhl, aby byla napadená rozhodnutí všech soudů zrušena.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Úkolem Ústavního soudu je (toliko) ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá a obecně známá judikatura Ústavního soudu. Na ni lze - toliko pro stručnost -odkázat.
Podstata ústavní stížnosti v zásadě spočívá na dvou argumentech, resp. názorech stěžovatele. Prvním z nich je nesouhlas se závěrem soudů, rozlišujícím držbu oprávněnou a neoprávněnou s odvoláním na neexistenci dobré víry žalovaného a jeho předchůdce; podle stěžovatele předmětný ústavní zákon používá výslovně termín "v držení", aniž by rozlišoval, o jakou držbu se jedná. Druhý argument spočívá v tom, že ve věci by bylo možné uplatnit princip analogie s restitučními zákony, které - i podle citovaných stanovisek Ústavního soudu - představují z důvodu své speciality překážku použití obecných právních předpisů; žalobou na určení vlastnictví nelze totiž obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství.
Ústavní soud uvedené argumenty nesdílí. Obecné soudy - podle názoru Ústavního soudu - v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, přiléhavé danému případu a zejména vedoucí ke spravedlivému rozhodnutí.
Ústavní soud v obecné rovině uvádí, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení předpisů nejvyšší právní síly, jakož i podústavního práva, je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu jak toho kterého předpisu, tak, a to zejména, ústavního pořádku jako celku, tedy nikoliv izolovaně, ale se zřetelem na kontext věci. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem tam, kde jde o interpretaci abstraktních ústavních předpisů a zásad.
Pokud jde o první argument stěžovatele, Ústavní soud se ztotožňuje s názory obecných soudů, které dovodily, že tam, kde SSM k rozhodnému datu vystupoval v roli držitele neoprávněného, a k majetku uplatnily právo třetí osoby, vlastnické právo na stát nemohlo přejít; jinak by šlo o vyvlastnění bez náhrady. Pomine-li se i mocenský nátlak, kvůli kterému byl Svaz klubů mládeže zbaven majetku, Socialistický svaz mládeže nemohl být dále v dobré víře, že mu vlastnické právo patří, neboť navíc - jak bylo prokázáno - chyběl i řádný titul, na základě kterého by vlastnické právo nabyl; předmětné nemovitosti tedy nikdy nemohly přejít do vlastnictví státu ve smyslu ustanovení §1 ústavního zákona č. 497/1990 Sb., neboť se majetkem SSM nikdy nestaly. Všichni držitelé vystupující jako vlastníci sporných nemovitostí až do 1. 1. 1991 (kdy nabyl účinnosti zákon č. 497/1990 Sb.) rovněž nemohli být v dobré víře, že jsou vlastníky sporných nemovitostí; to proto - především - že všechny změny vlastníků byly provedeny na základě tehdejších politických rozhodnutí totalitního režimu, nikoliv způsobem zákonným. Ani v katastru nemovitostí posléze zapsaný vlastník Česká republika - Fond dětí a mládeže nemohl tak být oprávněným držitelem, který byl v dobré víře. Svaz klubů mládeže tedy nepřestal být vlastníkem sporných nemovitostí, neboť od svého vzniku - jak je uvedeno výše - nikdy nezanikl, pouze mu bylo politickými prostředky znemožněno vyvíjet svou činnost a uplatňovat své vlastnické právo.
Ústavní soud k tomu připomíná, že Parlament České republiky v zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, mj. konstatoval i notoricky známý fakt, že tento režim, porušující lidská práva, nedodržoval ani své vlastní zákony, pokud se mu to hodilo; to opět potvrdil i nyní zkoumaný případ.
Jak je uvedeno v preambuli ústavního zákona č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky, SSM se považoval za blízkého spolubojovníka Komunistické strany Československa, byl jí ve své činnosti podřízen a podílel se na všech neoprávněných výhodách, které si tato strana přisvojila. Na tyto protiprávní skutečnosti a na majetek této organizace uvedený ústavní zákon mířil; to bylo i jeho smyslem a účelem. Svaz klubů mládeže, jenž naopak vznikl v období událostí roku 1968, byl krátce poté, stejně jako jiné organizace, systematicky likvidován a jeho majetek byl nezákonně převáděn na SSM, což se zjevně dělo na příkaz KSČ, jak bylo v řízení prokázáno. Již proto, že majetek Svazu klubů mládeže SSM nezákonně zabrala a užívala nelze - podle názoru Ústavního soudu - formalisticky aplikovat zákon č. 497/1990 Sb. a vykládat jej tak, že je zcela irelevantní, zda šlo o držbu oprávněnou či nikoliv, jak tvrdí stěžovatel. Takový postup by naopak zjevně hrozil vznikem další křivdy a nespravedlnosti, jak si správně uvědomily i obecné soudy. Jen pro úplnost lze dodat, že poněkud jiná situace by - do jisté míry - mohla nastat, pokud by se např. na straně žalobce jednalo o ideologicky spřízněnou organizaci s bývalou KSČ či SSM, založenou či obnovenou v dnešní době jen z toho důvodu, aby bylo možné vyhnout se aplikaci uvedeného zákona a ztrátě majetku. Nic takového však v řízení zjištěno nebylo a objektivně se to ani nejeví, neboť všechny okolnosti případu - shora podrobně popsané - jsou jiné.
V daném případě - podle přesvědčení Ústavního soudu - nelze bez dalšího použít ani analogii s restitučními zákony a upřít tak stěžovateli možnost domáhat se svého majetku podáním určovací žaloby; to je odpověď na stěžovatelovu druhou námitku. Také stěžovatelem citovaná stanoviska Ústavního soudu dopadají jen na přesně vymezený okruh vztahů a pomocí analogie nelze jejich působnost jakkoli rozšiřovat, nota bene v konkrétním případě s důsledky zjevně nespravedlivými.
Se závěry obecných soudů, jejichž podstata byla výše shrnuta, je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat a není proto dále důvodu - jen poněkud jinými slovy - znovu obšírně vyvracet stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou srozumitelná, logická a přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
František Duchoň
předseda senátu