ECLI:CZ:US:2009:1.US.41.09.1
sp. zn. I. ÚS 41/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského, mimo ústní jednání, o ústavní stížnosti V. A., zastoupeného JUDr. Petrem Hrabákem, advokátem AK se sídlem v Mostě, ul. K. H. Máchy 344, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. února 2005 sp. zn. 43 C 154/2001, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2006 sp. zn. 39 Co 466/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008 sp. zn. 32 Cdo 486/2007, spojeném s návrhem na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 9. ledna 2009, doplněnou 2. března a 25. března 2009, splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, aniž by svoje tvrzení blíže odůvodnil, přičemž se domáhal jejich zrušení.
Stěžovatel se domáhal přezkumu uvedených rozhodnutí Ústavním soudem, podstatou jeho argumentace - stručně řečeno - byl chybný právní závěr soudů I. a II. stupně a především Nejvyššího soudu, že nebyl porušen zákon č. 634/1992 Sb. v platném znění (dále jen „zákon na ochranu spotřebitele“). Stěžovatel při uzavírání kupní smlouvy na automobil nebyl úplně informován o celkové ceně a tím došlo k porušení §12 odst. 2 písm. a) zákona na ochranu spotřebitele.
Stěžovatel rozhodnutí považuje za nesprávná, neboť před podpisem smlouvy dostal množinu informací o tom, že cena je 129.000,- Kč, tedy nižší než 242.508,- Kč, k této ceně by se mohl dostat jen za použití kalkulačky, kterou neměl k dispozici. Ze strany prodávajícího došlo k porušení zákona na ochranu spotřebitele, když nikde neuváděl skutečnou cenu – tedy součin počtu splátek, ale částku 129.000,- Kč.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým ústavní stížnosti zcela vyhoví, rozhodnutí napadená ústavní stížností zruší, a aby stěžovateli přiznal náhradu nákladů právního zastoupení.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 4 spis vedený pod sp. zn. 43 C 154/2001. Ze spisu vyplynulo, že soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se stěžovatel po žalovaném l) GE Money Auto a.s. 2) M. Ch., 3) J. H. domáhal z důvodu neplatnosti smlouvy vrácení 60.356,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. od 20. srpna 2001 do zaplacení oproti vydání blíže specifikovaného osobního vozidla OPEL Senator 3,0 24V, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení žalovaným l) GE Money Auto a.s. ve výši 14.535,- Kč, 2) M. Ch., 3) J. H. ve výši 23.596,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2006 č. j. 39 Co 466/2005-248, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, současně rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení žalovanému l) GE Money Auto a.s. ve výši 16.970,- Kč, 2) M. Ch., 3) J. H. ve výši 21.203,- Kč a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008 č. j. 32 Cdo 486/2007-269, jako nepřípustné odmítnuto dle §243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř.
III.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelem oprávněným k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu k ochraně jeho práv poskytuje právní řád. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Ústavní soud se dále zabýval důvodností ústavní stížnosti. V minulosti v řadě svých rozhodnutí konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (srov. obdobně též např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 168/05 in http:/nalus.usoud.cz). Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých blíže nespecifikovaných základních práv, měl zřejmě na mysli práva obsažená v Ústavě a Listině, proto přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud se dále zabýval částí ústavní stížnosti směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a v tomto směru se v první řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce podmínky pro jeho přezkoumání splněny. V dovolacím řízení bylo postupováno dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005 (bod 3 čl. II. část první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další zákony). Dovolací soud se zabýval otázkou přípustnosti mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu ve věci samé, není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud nedospěl k závěru, že dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je přípustnost dovolání závislá od toho, zda právní otázka napadeného rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo, která je odvolacími nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§37 odst. 1 obč. zák.). Podstatné současně je i to, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam a zda rozhodnutí je zásadního právního významu, který lze posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání. Stěžovatel formuloval otázku tak, zda leasingová smlouva, v níž není uvedena celková cena leasingu je platná, přičemž neuvedení této ceny je dle jeho názoru v rozporu se zákonem na ochranu spotřebitele a ustanovení §37 odst. 1 obč. zák.
Dovolací soud přisvědčil názoru odvolacího soudu, že leasingová smlouva mezi stěžovatelem a žalovaným 1) není smlouvou o koupi najaté věci podle ustanovení §489 a násl. obch. zák. a je ji nutno posuzovat jako smlouvu inominátní, uzavřenou mezi podnikateli §269 odst. 2 obchod. zák. Cena dohodnutá v listině nazvané jako splátkový kalendář – daňový doklad k leasingové smlouvě je v souzené věci ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. stanovena dostatečně určitě. Neodporuje ustanovení §12 zák. o ochraně spotřebitele ani zákonu č. 526/1990 Sb., o cenách, neboť sjednáním ceny se rozumí dohoda o výši ceny nebo způsobu jejího určení, dá-li se z něj jednoznačně určit. Cenu předmětu plnění dle smlouvy o finančním leasingu bylo možné nepochybně určit již v době jejího uzavření, neboť ze smlouvy vyplývá informace o způsobu stanovení ceny.
Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ani odvolacím soudem provedené právní posouzení věci není v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl dle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. S přihlédnutím k tomu, že jde o svévolně podaný opravný prostředek, jehož odmítnutí (dovolacím) soudem je plně v souladu se zákonem, kdy se dovolací soud řádným a ústavně konformním způsobem vypořádal s tvrzeními stěžovatele (§169 o. s. ř.), tak ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nelze napadenému usnesení Nejvyššího soudu nic vytknout.
Pokud se týká té části ústavní stížnosti, která směřovala proti rozhodnutím obecných soudů, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Odvolací soud dle §212 a §212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v systému úplné apelace, neboť stěžovatel nebyl řádně poučen a odvolání opodstatněným neshledal. Odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou dostatečná, ale neztotožnil se s jeho právními závěry. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť dospěl k závěru, že projev vůle obou účastníků směřoval k uzavření leasingové smlouvy, jejíž obsah jim byl znám. Nepochybně se jednalo o platný právní úkon, odvolací soud vyložil na základě jakých skutkových zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a jak věc posoudil po právní stránce ve shodě s ustanovení §157 o. s. ř. Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud se s tvrzeními stěžovatele řádně zabýval a ve svém rozhodnutí se zcela vypořádal, proto dále lze na ně odkázat.
V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na svoji dřívější judikaturu naznačenou již výše, podle které mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je pouze hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to v obdobném smyslu a rozsahu jako v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně, resp. dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, staví Ústavní soud do pozice třetí či dokonce čtvrté instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout; Ústavní soud nepřiznal stěžovateli zaplacení nákladů řízení před Ústavním soudem vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl v řízení o ústavní stížnosti úspěšný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. června 2009
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu