ECLI:CZ:US:2009:1.US.455.09.1
sp. zn. I. ÚS 455/09
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 17. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 455/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele C. Ch. T. proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 0 Nt 1411/2008 (spojeno do sp. zn. 0 Nt 536/2008), jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení okresního státního zastupitelství o jeho ponechání ve vazbě, za účasti Okresního soudu v Olomouci jako účastníka řízení.
Výrok
I. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 0 Nt 1411/2008, spojeno do sp. zn. 0 Nt 536/2008, bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 0 Nt 1411/2008, spojeno do sp. zn. 0 Nt 536/2008, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 3. 2009, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 0 Nt 1411/2008, spojeno do sp. zn. 0 Nt 536/2008 (dále též "usnesení"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Olomouci (dále též "státní zastupitelství") ze dne 21. 11. 2008 sp. zn. 4 ZT 108/2008, jímž bylo podle §71 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), rozhodnuto, že se stěžovatel z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu ponechává ve vazbě.
2. Stěžovatel tvrdí, že okresní soud rozhodoval v neveřejném zasedání bez jeho osobního slyšení, a porušil tak čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.) (veškerá zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu viz http://nalus.usoud.cz).
3. S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Zároveň požádal, aby - vzhledem k trvající vazbě - bylo o ústavní stížnosti pokud možno rozhodnuto přednostně.
II.
4. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
5. Okresní soud uvedl, že obviněný se předmětného slyšení žádným způsobem nedomáhal, nicméně soud měl, ač mu trestní řád tuto povinnost stále nestanoví, snahu obviněného vyslechnout. Přes telefonické kontaktování osmi tlumočníků se však účast žádného tlumočníka do jazyka vietnamského nepodařilo zajistit tak, aby o stížnosti obviněného mohlo být rozhodnuto ve lhůtě stanovené v §146a odst. 1 trestního řádu. Soud tedy, i s přihlédnutím k §71 odst. 1 trestního řádu, rozhodl bez předchozího slyšení obviněného. Ústavní stížnost navrhuje zamítnout.
6. K dotazu Ústavního soudu, kdy naposledy před předmětným zasedáním stěžovatel možnost osobně se vyjádřit ke své vazbě měl a kdy jí využil, okresní soud sdělil, že stěžovatel byl za přítomnosti tlumočnice a obhájce vyslechnut ke své vazbě před jejím uvalením dne 22. 8. 2008 (tato věc je vedena pod sp. zn. 0 Nt 536/2008). Přestože se toho opět nedomáhal, byl dále okresním soudem ke své vazbě vyslechnut v neveřejném zasedání konaném dne 2. 4. 2009 při rozhodování podle §146a odst. 1 písm. a) trestního řádu o jeho stížnosti proti dalšímu usnesení státního zastupitelství ze dne 13. 3. 2009 sp. zn. 4 ZT 108/2008, kterým byl podle §73b odst. 2, §71 odst. 4 trestního řádu ponechán ve vazbě (tato věc je vedena pod sp. zn 0 Nt 1405/2009), přičemž tohoto neveřejného zasedání se dále zúčastnily státní zástupkyně, obhájkyně obviněného a tlumočnice do jazyka vietnamského.
7. Okresní státní zastupitelství v Olomouci poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.
8. Ústavní soud zaslal obdržené vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
III.
9. Ústavní soud po prostudování předmětného spisu okresního soudu sp. zn. 0 Nt 1411/2008, spojeno do sp. zn. 0 Nt 536/2008 (dále jen "spis okresního soudu"), a uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
10. Ústavní soud nemůže než přisvědčit námitce stěžovatele, pokud jde o absenci ústního slyšení. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Svůj názor, pokud jde o rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, pak Ústavní soud precizoval ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04, ve kterém shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". V podrobnostech Ústavní soud pro stručnost odkazuje na jeho odůvodnění.
11. Okresní soud, jak vyplývá z jeho vyjádření i ze spisu okresního soudu, rozhodoval v neveřejném zasedání dne 16. 12. 2008 o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zastupitelství bez jeho slyšení.
12. Zjištění posledně uvedené skutečnosti ještě samo o sobě nepostačuje k závěru o existenci porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ve své judikatuře týkající se problematiky osobního slyšení při rozhodování o vazbě se Ústavní soud, vedle výše uvedeného, též zabýval otázkou, zda z předmětného práva na osobní slyšení lze dovodit povinnost soudu konat je jako samostatný úkon trestního řízení. Dospěl přitom k závěru, že nikoliv. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Slyšení má zejména význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na osobní slyšení, pokud obviněný, respektive obžalovaný, měl možnost předložit svoji argumentaci k důvodům vazby například v rámci nedlouho předtím konaného hlavního líčení, veřejného zasedání o odvolání či v rámci jiného rozhodování o vazbě (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 728/06 ze dne 11. 1. 2007, usnesení sp. zn. I. ÚS 3097/07 ze dne 13. 2. 2008 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1184/08 ze dne 20. 1. 2009, ve SbNU nepublikovaná, avšak dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Ústavní soud se vzhledem k tomu zabýval otázkou, kdy naposledy před předmětným rozhodováním okresního soudu stěžovatel možnost osobně se vyjádřit ke své vazbě měl. Nicméně, jak vyplývá z vyjádření okresního soudu, stěžovatel nebyl osobně slyšen již od uvalení vazby dne 22. 8. 2008, tudíž před rozhodováním okresního soudu dne 16. 12. 2008 nebyl slyšen po dobu téměř čtyř měsíců. V projednávané věci tedy nedošlo ani ke slyšení stěžovatele přímo při předmětném rozhodování okresního soudu, ale ani k jinému jeho slyšení okresním soudem, které by za "slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby", mohlo být považováno. Za této situace již nezbývá než uzavřít, že bylo porušeno právo stěžovatele zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
14. Co se týče poukazu okresního soudu na skutečnost, že obviněný o osobní slyšení nežádal, Ústavnímu soudu nezbývá, než opět odkázat na nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04, ze kterého jednoznačně vyplývá povinnost soudu vždy slyšet obviněného předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.
15. Na závěru o důvodnosti ústavní stížnosti nemůže nic změnit ani fakt, že okresní soud stěžovatele vyslechnout chtěl a neučinil tak pouze proto, že se mu nepodařilo přes značnou snahu sehnat tlumočníka do příslušného jazyka. Tuto situaci totiž nelze přičítat k tíži stěžovatele. Je věcí státu, aby se s problematikou nutnosti tlumočení v trestním řízení vypořádal. Okresní soud odkazuje na §71 odst. 1 trestního řádu, dle kterého orgány činné v trestním řízení "jsou povinny vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením.". Tento odkaz jde však zcela proti smyslu daného ustanovení, které má zakotvit práva obhajoby, a nikoliv založit možnosti jejich omezení. Stát musí vytvořit takový systém, aby tlumočení bylo natolik zajištěno, aby vazební věci mohly být vyřizovány přednostně a s největším urychlením s ohledem na základní právo obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů. Nikoliv tedy naopak, že by za situace, kdy by se nedařilo zajistit rychlé vyřizování vazebních věci, mohla být práva obhajoby omezena.
IV.
16. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že okresní soud dal souhlas s upuštěním od ústního jednání a stěžovatel a Okresní státní zastupitelství v Olomouci se k výzvě Ústavního soudu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, ve stanovené lhůtě nevyjádřili, ač byli poučeni, že pokud tak neučiní, bude jejich souhlas ve smyslu §101 odst. 4 o. s. ř. předpokládán, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl.
18. V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatel požádal, aby byla projednána přednostně ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.