ECLI:CZ:US:2009:1.US.46.09.2
sp. zn. I. ÚS 46/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. L. K., zastoupeného JUDr. Hanou Klímovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Hradčanské nám. 12, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 9. 2008, čj. 42 T 22/2007 - 986, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 61 To 373/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených usnesení, z nichž Obvodní soud pro Prahu 1, jako soud prvního stupně, přiznal stěžovateli, v pozici advokáta, za obhajobu P. H. odměnu ve výši 58.260,- Kč. Nepřiznal mu část odměny ve výši 8.280,-Kč, kterou stěžovatel požadoval za prostudování spisu a náhradu hotových výdajů 600,- Kč. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Podle názoru stěžovatele postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv, zakotvených v čl. 26, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v trestní věci vedené proti P. H., kterému byl stěžovatel, dne 28. 2. 2007, ustanoven obhájcem. Trestní řízení skončilo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, který nabyl právní moci dne 12. 8. 2008. Dne 22. 8. 2008 stěžovatel podal obvodnímu soudu návrh na přiznání nákladů obhajoby, ve kterém účtoval mimo jiné za prostudování spisu dne 9. 3. 2007 a 15. 3. 2007 po 2.070,- Kč a za stejný úkon ve dnech 18. 4. a 18. 5. 2007 po 4.140,- Kč. Obvodní soud mu přiznal odměnu pouze za dny 9. 3. 2007 a 15. 3. 2007, za dva další dny studia spisu mu odměnu nepřiznal. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost k Městskému soudu v Praze, který usnesení obvodního soudu potvrdil.
Stěžovatel uvedl, že vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů, neobsahuje žádné ustanovení, které by umožnilo orgánu činnému v trestním řízení, který rozhoduje o přiznání odměny ustanovenému advokátovi, podle §151odst. 2, 3 TrŘ, snížit odměnu za délku studování spisu. Soudy obou stupňů sice správně vycházely z ustanovení §151 odst. 2, 3 TrŘ, ale nesprávně jej interpretovaly. Soud totiž přezkoumává správnost účtování úkonů právní pomoci, nikoliv však kvalitu těchto úkonů. Ustanovení trestního řádu nedávají soudu možnost volné úvahy o tom, za který právní úkon v rámci poskytované právní pomoci přizná odměnu a za který nikoliv. Naopak, soud je povinen přiznat odměnu ve výši účtované advokátem, pokud byla účtována v souladu s platným advokátním tarifem, stejně tak i paušální náhradu hotových výdajů. Stěžovatel zdůraznil, že se jednalo o rozsáhlý spisový materiál o několika stech listech. Obhájcem byl ustanoven až po proběhnutém vyšetřování, proto si studium spisu časově rozložil do více týdnů, aby mohl poskytnout klientovi kvalitní právní služby, vycházející z úplných a přesných informací, shromážděných ve spisovém materiálu, když navíc neměl možnost být přítomen vyšetřování.
Odůvodnění usnesení obecných soudů obou stupňů stěžovatel pokládá za nedostatečné. Z usnesení obvodního soudu není zřejmé, jak dospěl k závěru, že se ze strany stěžovatele jedná o neopodstatněné navyšování nákladů řízení. Neuvedl, jak dospěl k závěru, kolik hodin je pro studium spisu a k přípravě obhajoby ještě přípustných a kolik již nikoli. Opomenul zásadní skutečnost, že stěžovatel byl ustanoven obhájcem až po skončení vyšetřování. Úvahu soudu o tom, že spisový materiál nelze považovat, při obsahu 616 listů, za velmi rozsáhlý, že na jeho studium stačí určitý limit, je spekulativní a zákon ji neumožňuje.
Soudy obou stupňů, nepřiznáním odměny stěžovateli, porušily jeho základní právo na podnikání podle čl. 26 Listiny, protože registrovaný advokát, který je povoláván k zastupování ex offo, nemůže zpravidla takové zastoupení odmítnout a musí poskytnout právní pomoc, za kterou mu náleží odměna. Tím rovněž porušily právo stěžovatele na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny, které se sice vztahuje na zaměstnance, ale per analogiam se vztahuje i na profesní činnost vykonávanou z pověření státního orgánu.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření obecných soudů, jako účastníků řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Městský soud v Praze označil ústavní stížnost za zcela nedůvodnou. Odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že postupoval v souladu s platným advokátním tarifem. Podotkl, že soud, u něhož je uplatněn nárok na odměnu, je oprávněn přezkoumávat správnost účtovaných úkonů právní služby, tj. zejména, zda vykázaný rozsah úkonů odpovídá spisovému materiálu a složitosti věci. Za studium spisu nelze považovat vytváření strategie obhajoby a duševní činnost spojenou s její přípravou.
Z ústavní stížnosti a připojeného spisu sp. zn. 42 T 22/2007 Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že uvedený soud napadeným usnesením, ve výroku I., přiznal stěžovateli odměnu ve výši 51.660,- Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 6.600,- Kč. Výrok obsahuje podrobný rozpis všech úkonů advokáta, za které se odměna přiznává. Výrokem II. nebyla stěžovateli přiznána odměna ve výši 8.280,- Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 600,- Kč za dva právní úkony ze dne 15. 3. 2007 a 18. 4. 2007. Stěžovateli byla přiznána odměna za prostudování spisu dne 9. 3. 2007 a 15. 3. 2007. Stěžovatel nahlížel do spisu i dne 18. 4. 2007, kdy ohledně jeho klienta nenastaly žádné nové skutečnosti, které by stěžovatel byl nucen studovat více než dvě hodiny. Stěžovatel nahlížel do spisu i dne 18. 5. 2007, kdy rovněž nebyl dán důvod ke studování spisu více než dvě hodiny, protože do spisu byla pouze založena obžaloba z roku 2005 a žádost klienta o změnu advokáta, která byla zamítnuta. Soud proto posoudil tyto dva úkony jako neopodstatněné navyšování nákladů řízení, protože neshledal žádný důvod, proč by stěžovatel studoval spis, v rozmezí dvou měsíců, čtyři hodiny, když ve věci nenastaly žádné nové skutečnosti.
Městský soud v Praze, k odvolání stěžovatele, pod bodem I. výrok obvodního soudu potvrdil a pod bodem II. jej změnil tak, že stěžovateli nebyla přiznána odměna ve výši 8.280,- Kč za úkony právní služby ze dne 18. 4. 2007 a dne 18. 5. 2007. Odvolací soud změnil napadené usnesení ve výroku pod bodem II., neboť v něm bylo uvedeno chybné datum úkonu, za který stěžovateli odměna přiznána nebyla. Za úkon ze dne 15. 3. 2007 stěžovateli totiž odměna přiznána byla. Odůvodnění nepřiznání odměny obvodním soudem za tyto dva úkony uznal za správné. Odvolací soud se tak ztotožnil s jeho závěrem, že v daném případě nešlo o tak obsáhlý spisový materiál, který vyžadoval studium spisu v délce, jak byla stěžovatelem účtována.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zásadně nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, ze kterých vyplývá, že doba, kterou účtoval za studium spisu, byla neúměrně dlouhá vzhledem obsáhlosti spisu. Po prostudování spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze zopakoval argumenty, které uvedl již v odvolacím řízení. Na tyto argumenty odvolací soud sice stručně, ale věcně reagoval. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud jen do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR.
Posláním Ústavního soudu je totiž především zkoumat, zda rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená zejména v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud prostudoval připojený spis z hlediska argumentů, uvedených v ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele nebyla porušena. Obecné soudy obou stupňů rozhodly v souladu s ustanovením §151 odst. 3 trestního řádu, které jim dává pravomoc rozhodovat o výši odměny a náhradě hotových výdajů advokáta. V této oblasti rozhodování obecných soudů jim nelze upřít oprávnění odborně posoudit oprávněnost, složitost a časovou náročnost jednotlivých úkonů obhajoby, jak se o to snaží stěžovatel. Z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá, z jakých důvodů byla odměna stěžovatele krácena. Posouzení věci obecnými soudy je ústavně konformní, neobsahuje žádné prvky libovůle. Odůvodnění napadených rozhodnutí, ve vztahu k argumentaci "obsáhlosti spisu", reaguje na argumenty stěžovatele. Ten kladl zejména důraz na kvantitativní stránku věci (počet stran spisu), zatímco obecné soudy vzaly v úvahu zejména kvalitativní stránku, např. nezbytnou profesionalitu, umožňující rozeznat podstatné od nepodstatného. Obecné soudy, rozhodující v trestním řízení, jsou tedy plně schopny odborně posoudit oprávněnost, složitost a časovou náročnost jednotlivých úkonů obhajoby. Prostor pro zásah Ústavního soudu by nastal zejména tehdy, pokud by odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí neodpovídala ustanovení §157 odst. 2 OSŘ, případně pokud by představovala interpretační libovůli, což v přezkoumávané věci nebylo zjištěno. Samotná nespokojenost stěžovatele s výší přiznané náhrady ještě nezakládá důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu