ECLI:CZ:US:2009:1.US.510.05.1
sp. zn. I. ÚS 510/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti L. P., zast. JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou, sídlem Masarykovo nám. 8, Stříbro, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze dne 31.5.2005, sp.zn. 56 Co 479/2004, a proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 18.5.2004, č.j. 3 C 134/2002-71, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud"), a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). V návrhu uvedla, že se u těchto soudů domáhala vydání náhrad - pohledávky, ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb. vůči povinné osobě a že, i přes zamítavá rozhodnutí obou soudů, stále trvá na tom, že má nárok na plnění od žalovaného z titulu dědického rozhodnutí okresního soudu sp.zn. D 55/2001. K tomu dodala, že její matka dostala vrácené pozemky, nedostala živý a mrtvý inventář, ani jakékoliv odpovídající náhrady. Dohoda o vydání náhrad ze dne 23.9.1993 byla předčasná, tudíž neplatná, pokud ne absolutně, tak alespoň relativně. Za meritum sporu označila tvrzení žalovaného, že plnil, aniž by soudy zkoumaly, zda plnil úplně a platně, přičemž pravomocným rozhodnutím soud přešel restituční nárok její matky na stěžovatelku. Porušení práva na soudní ochranu považuje za odepření spravedlnosti, což pokládá za výraz protiústavnosti a odkazuje na čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny (pozn. aplikace čl. 36 odst. 2 Listiny je vyloučena, neboť ve věci nerozhodoval žádný orgán veřejné správy, k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny stěžovatelka žádné argumenty neformuluje).
Relevantní znění příslušného ustanovení upravujícího právo na soudní ochranu je následující:
Čl. 36 Listiny odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
V průběhu řízení Ústavní soud zjistil, že proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podala stěžovatelka dovolání. Z tohoto důvodu řízení usnesením ze dne 28.3.2006, č.j. I. ÚS 510/05-l7, přerušil; poté, kdy Nejvyšší soud usnesením ze dne 25.2.2009, č.j. 25 Cdo 194/2007-146, dovolání odmítl, pokračoval v řízení.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si v rámci dokazování Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
Krajský soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a setrval na svém právním závěru, že dědické rozhodnutí nemohlo být shledáno právním důvodem pro přiznání žalované částky a že nesplnění smluvních povinností subjektem, s nímž žalobkyně uzavřela následné smlouvy, nemůže být důvodem pro to, aby žalobkyně uzavřené smlouvy přestala akceptovat a znovu se obracela na žalovaného, jakožto povinnou osobu za účelem opětovného vypořádání nároku podle zák. č. 229/1991 Sb.; zdůraznil, že žalovaný nečinil žádné právní úkony, jež by byly v rozporu se zákonem. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Okresní soud na výzvu k vyjádření a k zaslání spisu reagoval pouze oznámením, že nemůže prozatím spis zaslat, neboť doposud nebylo vyhotoveno rozhodnutí týkající se nákladů řízení. Posléze okresní soud spis Ústavnímu soudu poskytl, možnost vyjádřit se k obsahu ústavní stížnosti však nevyužil.
Žalovaný ve sporu před obecnými soudy, resp. jeho právní nástupce, se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Vzhledem ke stručnosti vyjádření krajského soudu nebylo třeba ho zasílat stěžovatelce k případné replice.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u okresního soudu dne 14.8.2002 se stěžovatelka domáhala proti původnímu žalovanému (Státnímu statku Křivice, s.p.) náhrady za živý, mrtvý inventář, zásoby a za nevydané budovy. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 18.5.2004, č.j. 3 C 134/2002-71, byla její žaloba (po zrušení některých výroků předchozího vyhovujícího rozsudku a po specifikaci žaloby) z větší části (v hodnotě 151 422,30 Kč) zamítnuta. Soud přitom vyšel ze zjištění, že stěžovatelčině matce vznikl nárok na plnění dle zák. č. 229/1991 Sb., taktéž její matce a jejímu bratrovi. Stěžovatelka s bratrem v restitučním řízení jednali sami za sebe, stěžovatelka potvrdila, že v čestném prohlášení ze dne 2.9.1993 s bratrem prohlásili, že pouze oni dva jsou oprávněnými osobami a že dne 2.9.1993 uzavřeli dohodu s povinnou osobou o vydání náhrad. K převzetí dohodnutého plnění nedošlo, protože oba následně (dne 11.10.1993) restituční nárok postoupili postupníkovi, kterému přenechali do výpůjčky i živý inventář. Součet částek takto přenechaných koresponduje s celkovým restitučním nárokem, proto soud uzavřel, že nárok na vydání adekvátní části restitučního plnění po matce, jež měl být předmětem dědění, stěžovatelka nemá, proto návrh zamítl. Námitku nedostatku plné moci neakceptoval s upozorněním, že pokud povinná osoba plnila některým z oprávněných, může se opomenutá oprávněná osoba domáhat vydání adekvátní části poskytnuté náhrady na spoluoprávněné osobě. Stěžovatelka se proti tomuto rozsudku odvolala, především namítala absolutní neplatnost dohody, též její uzavření v tísni, dále setrvávala na stanovisku, že na ni přešel restituční nárok po zemřelé matce. Krajský soud se ztotožnil s rozsahem provedeného dokazování a s právním hodnocením věci, proto rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění zejména zdůraznil, že dědické rozhodnutí není právním důvodem pro přiznání žalované částky, a připomenul, že dohodou ze dne 2.9.1993 byly vyčerpány veškeré nároky. Skutečnost, že postupník nesplnil své povinnosti, nemůže být důvodem pro to, aby stěžovatelka uzavřené smlouvy (sc. smlouvu o postoupení pohledávky a smlouvu o výpůjčce) přestala akceptovat a znovu se obracela na povinnou osobu za účelem opětovného vypořádání nároku. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25.2.2009, č.j. 28 Cdo 194/2007-146, odmítl, neboť neshledal důvody jeho přípustnosti ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu; tvrzení stěžovatelky o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm c) obč. soudního řádu neakceptoval, protože nenastala otevřená diformita. Odmítnutí konkretizoval zjištěním, že z obsahu spisu, z obsahu dovolání a ani z poznatků dovolacího soudu nevyplývá, že by krajský soud napadeným rozsudkem řešil některou právní otázku, který by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem; nedospěl ani k závěru, že by rozsudek krajského soudu byl v rozporu s hmotným právem, nebo že by řešil otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. K posléze uvedeným závěrům dospěl po analýze příslušných ustanovení zák. č. 229/1991 Sb. a navazující judikatury, přičemž konstatoval, že právní závěr odvolacího soudu ohledně namítané neplatnosti dohody, není závěrem odporujícím hmotnému právu, a připomenul možnost opomenuté některé z více oprávněných osob uplatnit nárok na poskytnutí náhrady od spoluoprávněné osoby, nikoli od povinné osoby, pokud tato spoluoprávněná osoba získala větší díl náhrady, než jí náležel.
III.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a připomíná (v návaznosti na jeho konstantní judikaturu), že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné z práv stěžovatelky, jako účastnice řízení. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka polemizuje s právními závěry obecných soudů ohledně existence svého nároku na vydání náhrad podle zák. č. 229/1991 Sb. a že se nehodlá smířit se zjištěním, že její nárok zanikl, a že její matce v době smrti žádný nárok nepříslušel, proto ho stěžovatelka nemohla zdědit (její omyl ohledně významu usnesení v dědickém řízení obecné soudy náležitě vysvětlily). Pokud tedy její nárok vůči žalované povinné osobě neexistuje, nemohla být ani její žaloba úspěšná, nemohlo tak ani dojít o porušení jejího práva na soudní ochranu.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2009
František Duchoň,
předseda senátu