ECLI:CZ:US:2009:1.US.575.09.2
sp. zn. I. ÚS 575/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem se sídlem Výškovická 122, Ostrava - Zábřeh, proti "rozhodnutí Policejního prezidia ČR ze dne 7. 1. 2009, č. j. PPR-28439-1/ČJ-2008-99KU, o nevyhovění návrhu na likvidaci vzorku DNA", a proti jinému zásahu "orgánu veřejné moci", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené ozhodnutí Policejního prezidia ČR ze dne 7. 1. 2009, č. j. PPR-28439-1/ČJ-2008-99KU, o nevyhovění návrhu na likvidaci vzorku DNA a aby přikázal orgánu veřejné moci likvidaci vzorku DNA stěžovatele (a to pro tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatele zakotvených v čl. 2, čl. 4 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod).
Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že dne 20. 6. 2007 byly ve Věznici v Heřmanicích odebrány vzorky DNA všem odsouzeným. Tyto úkony byly dle informací stěžovatele provedeny plošně ve všech věznicích v ČR. Stěžovateli bylo sděleno, že pokud vzorek neodevzdá, bude mu odebrán pomocí donucovacích prostředků a zároveň bude kázeňsky potrestán. Z výše uvedených důvodů oslovil ředitele Věznice Heřmanice s tím, že odběr vzorků nemá oporu v zákoně; ten však stěžovatele písemně odkázal na Městské ředitelství Policie ČR v Ostravě s odůvodněním, že vězeňská služba prováděla pouze předvádění odsouzených na základě pokynu Policie ČR. Na základě své žádosti obdržel stěžovatel stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 28. 11. 2008 společně s jeho závěrečnou zprávou, ze které vyplývá, že plošný odběr vzorků DNA nemá oporu v zákoně. Dne 15. 1. 2009 obdržel stěžovatel rozhodnutí Policejního prezidia ČR ze dne 7. 1. 2009, č. j. PPR-28439-1/ČJ-2008-99KU, o nevyhovění návrhu na likvidaci vzorku DNA stěžovatele. Z důvodu opatrnosti si stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal rozklad, avšak obdržel sdělení Policejního prezidia ČR, že rozklad není přípustný. Argumentace Policie ČR je stejná od počátku a v podstatě pouze odkazuje na ustanovení §42e odst. 1 zákona č. 283/3991 Sb. s tím, že u odsouzených lze provádět odběry vzorků DNA za účelem jejich budoucí identifikace. Výše uvedená argumentace však prý nemá oporu v citovaném ustanovení §42e odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb. Toto ustanovení se týká případu, kdy totožnost osoby v souvislosti s konkrétně vyšetřovanou věcí nelze zjistil jiným způsobem. Zároveň pak musí být splněna podmínka, že nelze získat osobní údaje. Jistě se lze setkat s případy, kdy obvinění odmítají sdělil svou totožnost a tuto nelze spolehlivě zjistil. Pak je postup Policie ČR, která odebere vzorky DNA, správný. K odběru vzorků může dojít dle doslovného znění předmětného ustanovení jenom v případě, kdy policista při plnění úkolů policie nemůže získat osobní údaje, umožňující budoucí identifikaci, jiným způsobem. Uvedené ustanovení nelze (tedy) vykládat tak, že odběr vzorků DNA slouží pro budoucí případy, kdy policie není schopna standardními úkony nalézt pachatele trestného činu, avšak na místě činu jsou nalezeny stopy DNA, pomocí kterých se v souvislosti s databází DNA pachatel ustanoví. Tuto definici identifikace nemohl mít zákonodárce na mysli. O tom, že výklad Policie ČR je nesprávný a nelogický, svědčí fakt, že by policisté měli vzorky odebírat automaticky všem obviněným. Co se však stane se vzorkem obviněného, jehož stíhání je zastaveno, nebo který byl zproštěn obžaloby, to stanovisko Policie ČR ani předmětné ustanovení neřeší. Za této situace se jedná o jednoznačnou diskriminaci a neoprávněné nakládání s osobními údaji. Plošný odběr vzorku by se tedy dal pochopit u osob odsouzených. U osob obviněných z trestného činu však presumpce neviny tento postup naprosto vylučuje. Jestliže jsou tedy v uvedeném ustanovení stavěni odsouzení s obviněnými na jednu úroveň, pak zákonodárce nechtěl provádět plošné odebrání vzorků, ale pouze odebrání vzorků u osob, jejichž identifikaci nelze jiným způsobem spolehlivě provést. Za situace, kdy tyto odběry neumožňoval tehdy platný zákon o policii, bylo jejich provedení na základě tohoto zákona nezákonné a protiústavní. Nic na tom nemůže změnit ani zákon č. 273/2008 Sb., který nabyl účinnosti až dnem 1. 1. 2009 a výše citovaný zákon zrušil. Odběr vzorků proběhl na základě rozkazu policejního prezidenta č. 141 ze dne 26. 10. 2006, jehož účinnost byla pozastavena v návaznosti na stanovisko Veřejného ochránce práv a jeho platnost skončila dne 31. 12. 2006. Poté byl však vydán nový rozkaz č. 60 k provedení dodatečných identifikačních úkonů, který byl realizován. Tyto rozkazy byly prováděny na základě ustanovení, které odběry v těchto případech neumožňovalo a proto jsou tyto odběry vzorků DNA nezákonné. Za tohoto stavu pak může každý z odsouzených kdykoliv požádat o likvidaci svého vzorku DNA, a to i ten, který nejprve s odběrem souhlasí, avšak posléze změní svůj názor.
II.
1) Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb.
2) Z podstaty dané věci plyne, že se stěžovatel chce domoci likvidace vzorku svého DNA (rovněž v přípise zaslaném po doručení ústavní stížnosti, avšak sepsaném bez advokáta, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud "označil takto získané vzorky DNA za protiprávní a protiústavní, a zároveň přikázal orgánu veřejné moci likvidaci mého vzorku DNA vedeného v Kriminalistickém ústavu pod č. j. KUP-5968/CB-2007.")
Zde je třeba předeslat, že se stěžovatel domáhá v ústavní stížnosti ochrany před státním orgánem, tj. ochrany svých veřejných subjektivních práv (tedy práv, jichž adresátem je stát, včetně práv základních). Konkrétně se domáhá ochrany práva na všeobecnou ochranu sféry svobody, tedy práva jednotlivce (v postavení adresáta státní moci) na počínání státní moci toliko souladné se zákonem (explicitně zakotveného v čl. 2 odst. 2 Listiny), práva na ukládání povinnosti toliko na základě zákona a v jeho mezích a při zachování základních práv a svobod (čl. 4 odst. 1 Listiny) a práva na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého života (čl. 10 Listiny) [poznámka: v posledních dvou uvedených případech jde o veřejná subjektivní práva v podobě dokonce práv základních].
Poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům je však v prvé řadě úkolem správního soudnictví (srov. též kupř. §2 s. ř. s. nebo čl. 90 věta první Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny). Smyslem správního soudnictví je ochrana veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob v podstatě proti nezákonnému počínání v oblasti veřejné správy. Z toho plyne, že daná problematika spadá do přezkumu v režimu správního soudnictví. Ve správním soudnictví lze přitom napadnout nejen rozhodnutí správního orgánu, nýbrž i nezákonný zásah, pokyn nebo donucení správního orgánu, který není rozhodnutím (srov. §82 a násl. s. ř. s.). Rozsudkem pak správní soud zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav před zásahem (srov. §87 odst. 2 s. ř. s.).
Na tom nic nemění, že se stěžovatel domáhá ochrany veřejných subjektivních práv (též) v podobě práv základních. Je notorietou (též v judikatuře Ústavního soudu, např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, III. ÚS 2111/07) maxima, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (srov. ostatně výslovně kupř. v čl. 4 Ústavy nebo čl. 36 odst. 2 věta druhá Listiny, který zakazuje vyloučení z přezkumu ve správním soudnictví "rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny."). Ústavní soud představuje v této souvislosti pouze ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje až v případě selhání všech [srov. koneckonců již to, že ústavní stížnost musí směřovat proti pravomocnému rozhodnutí orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy; na zákonné úrovni, srov. např. §75 zákona o Ústavním soudu, vyjadřující princip subsidiarity ústavní stížnosti)]. Ostatně, úmyslem zákonodárce, který zakotvil institut řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, bylo reagovat na nežádoucí situaci, kdy ochrana před tzv. jinými zásahy (než rozhodnutí) správního orgánu byla možná pouze v řízení o ústavní stížnosti, v rámci níž je navíc přezkum užší (referenční rámec přezkumu jen v podobě základních práv a svobod, a contrario "běžných" práv a svobod). Tak se ostatně vyjadřovala důvodová zpráva k vládnímu návrhu s.ř.s. ["rozhodování o zákonnosti faktických zásahů veřejné moci do práv osob, které nejsou ani rozhodnutími ani jinými individuálními akty (např. policejní zásah). Obrana proti takovým zásahům orgánů veřejné moci (do ústavně zaručených) práv a svobod je dnes možná pouze cestou ústavní stížnosti."] či předkladatel vládního návrhu s.ř.s., ministr spravedlnosti JUDr. Jaroslav Bureš, v Poslanecké sněmovně ("Vládní návrh také reaguje na absenci soudní ochrany proti jiným zásahům a opatřením správních úřadů, ale také proti nečinnosti, o čemž jsem již hovořil, a k tomu je třeba upravit příslušný procedurální postup.").
Ústavní soud dodává, že za rozhodnutí správního orgánu je třeba považovat i rozhodnutí Policejního prezídia podle §42j tehdy platného zákona č. 283/1991 Sb., jež se týkalo mj. i opravy nepravdivých nebo nepřesných osobních údajů; to lze dovodit - á contrario - i z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 38/2004 ze dne 10. 2. 2005 a z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 23/2008 ze dne 22. 12. 2008.
3) Stěžovatel však netvrdí a z předložených listin ani jinak nevyplývá, že by se před podáním ústavní stížnosti domáhal nastíněnou (procesní) cestou svého tvrzeného nároku, tj. cestou správního soudnictví. Na ústavní stížnost je proto třeba pohlížet ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu jako na nepřípustnou, poněvadž stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
4) Za tohoto stavu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
Vojen Güttler
soudce zpravodaj