ECLI:CZ:US:2009:1.US.60.09.1
sp. zn. I. ÚS 60/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. V. D., CSc. a 2) D. D., zastoupených JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem se sídlem Havířov, Moskevská 24a, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 30. 5. 2005, čj. 109 C 73/2004 - 126, ve znění opravného a doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2005, čj. 109 C 73/2004 - 135, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2006, čj. 11 Co 177/2006 - 210, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2008, čj. 28 Cdo 3246/2007 - 309, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní soud") zamítl jejich návrh na určení, že usnesení ze shromáždění vlastníků jednotek, konaného dne 26. 2. 2004, je neplatné a zamítl i jejich eventuální návrhy, týkající se jejich plateb do fondu rezerv a na účet správce domu. Krajský soud v Ostravě rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl.
Podle názoru stěžovatelů soudy nerespektovaly ustanovení §9 odst. 3 písm. u) OSŘ, §139 odst. 2 ObčZ a §9 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům, nebytovým prostorám (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"). V odůvodnění ústavní stížnosti uvedli, že soudy svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručená práva podle čl. 36, čl. 38, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé v tom, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu jejich nesouhlas se zástavou jejich majetku. Ve vztahu k obecným soudům, které rozhodly v jejich věci, uvedli, že krajský soud jim neumožnil účastnit se jednání osobně. Jejich žádost o odložení odvolacího jednání posoudil jen jako omluvu a jednal bez jejich účasti. Nevzal v úvahu jejich námitku o nesprávné odměně právnímu zástupce SBD Havířov. Nejvyšší soud zužujícím způsobem vyložil pojem "důležitá záležitost", čímž došlo k porušení ochrany jejich vlastnického práva.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé jsou fyzické osoby, které dne 16. 12. 2002 získaly do společného vlastnictví bytovou a garážovou jednotku v označeném bytovém domě a mají podíl na celku, tj. na zastavěné ploše a nádvoří. V domě existuje společenství vlastníků jednotek, jehož činnost řídí správce podle zákona č. 72/1994 Sb. Podstata sporu spočívá v tom, že na společné schůzi družstevníků i vlastníků bytů dne 26. 2. 2004 bylo přijato usnesení o komplexní opravě domu s tím, že náklady ve výši cca 4 miliony korun budou kryty úvěrem. Ten bude jištěn zástavou všech bytů, společných částí domu, včetně pozemku, ve prospěch úvěrující banky. Stěžovatelé nesouhlasili se zastavením jejich jednotky a spoluvlastnického podílu na nemovitosti a chtěli uhradit svůj podíl ze svých zdrojů. Proto se obrátili žalobou na soud podle §11 odst. 8 zákona č. 72/1994 Sb.
Okresní soud v Karviné jejich žalobu zamítl a konstatoval, že stěžovatelé neosvědčili u určovací žaloby podle §80 písm. c) OSŘ svůj naléhavý právní zájem. Stěžovatelé jsou členy SVJ, avšak jejich konkrétní vlastnická práva k bytové jednotce, garáži a společným prostorám nebyla nikým z účastníků řízení ohrožena ani dotčena. Aktivní legitimace k podání žaloby na určení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek, přijatého v souladu se zákonem o vlastnictví bytů, má každá osoba, která naléhavý zájem osvědčí. Takto se ale lze domáhat neplatnosti pouze těch rozhodnutí, která jsou neplatná pro rozpor se zákonem.
Krajský soud v Ostravě, k odvolání stěžovatelů, rozsudek okresního soudu potvrdil. Převzal jeho skutková zjištění jako věcně správná. Konstatoval, že právní vztahy mezi účastníky se posuzují podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění platném v únoru 2004. Tento zákon však neobsahuje odkaz na soudní projednání ve věci neplatnosti usnesení přijatého shromážděním vlastníků jednotek. Proto okresní soud postupoval správně, když zjišťoval, zda stěžovatelům svědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti tohoto usnesení podle §80 písm. c) OSŘ. Jeho závěru o tom, že na požadovaném určení naléhavý právní zájem stěžovatelů není dán, odvolací soud přisvědčil.
V otázce žalobního návrhu stěžovatelů na změny obsahu předmětného usnesení ve vztahu k jednotlivým platbám přijal závěr, že nejde o důležitou záležitost ve smyslu §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, která by opravňovala přehlasovaného vlastníka jednotky obrátit se na soud. Určení výše zálohových plateb do fondu rezerv a oprav a placení příspěvků či vkladů do fondů apod. není důležitou záležitostí ve smyslu zmíněného ustanovení. Důležitou záležitostí se rozumí taková skutečnost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví. O takový případ v dané věci nešlo.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné, neboť v dané věci neshledal otázku zásadního právního významu. Konstatoval, že odvolací soud správně posoudil všechny relevantní hmotně právní otázky, které byly již i judikatorně zpracovány. Poté odkázal na příslušná ustanovení zákona o vlastnictví bytů - zejména ustanovení §9a, §11 odst. 4 a §13 odst. 1 a doplnil, že v daném případě byly předmětem komplexních úprav bytového domu opravy, které jsou s ohledem na stáří domu obvyklé. Proto samotné provádění těchto úprav a s tím související povinnost spolupodílet se na jejich financování není důležitou záležitostí, o níž by měl rozhodovat soud. Ztotožnil se tak se závěrem odvolacího soudu, podle kterého se důležitou záležitostí rozumí taková skutečnost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé polemizují s právními závěry obecných soudů obou stupňů i Nejvyššího soudu. Jejich argumentace zůstala v převážné většině v rovině podústavního práva zopakováním toho, co uvedli již v řízení před obecnými soudy. Jejich ústavní stížnost je projevem toho, že se nedokázali smířit s neúspěchem v řízení před obecnými soudy, které jejich věc posoudily podle zákona č. 72/1994 Sb., v platném znění, protože se jednalo o otázky tímto zákonem upravené. Podstatou jejich argumentace je nesouhlas s rozhodnutím shromáždění vlastníků bytových jednotek o komplexní opravě domu s tím, že náklady ve výši cca 4 miliony korun budou kryty úvěrem, jištěným zástavou všech bytů a společných částí domu, včetně pozemku, ve prospěch úvěrující banky. Stěžovatelé nesouhlasí se zastavením své jednotky a spoluvlastnického podílu. Svůj podíl na nákladech zmíněné opravy chtěli zaplatit ze svých zdrojů. Rozhodnutím shromáždění vlastníků tak "byli donuceni" do komplexní opravy domu a k zástavě svého majetku.
Ústavní soud posoudil stěžovateli napadená soudní rozhodnutí z hlediska jejich ústavnosti a dospěl k závěru, že soudy obou stupňů i Nejvyšší soud, na základě dostatečných skutkových zjištění, zhodnotily všechny provedené důkazy v souladu s ustanovením §132 OSŘ a přijaly právní závěry, které náležitě odůvodnily. V podrobnostech nelze než odkázat na odůvodnění zmíněných soudních rozhodnutí, v nichž je vysvětlena podstata a právní posouzení dané věci. Na právních závěrech obecných soudů, které reagovaly na všechny argumenty stěžovatelů, Ústavní soud neshledává nic protiústavního.
Nutno podotknout, že věc stěžovatelů je důsledkem skutečnosti, že jako vlastníci bytové jednotky a vymezeného podílu na celku jsou začleněni do společenství vlastníků jednotek, se všemi právy a povinnostmi z tohoto faktu vyplývajícími. Nemají tedy jen práva, ale i povinnosti dané zákonem č. 72/1994 Sb. , který tuto oblast právních vztahů upravuje. V této souvislosti lze odkázat na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, podle kterého je platná právní úprava postavena na spoluvlastnické koncepci, kde hlavním předmětem je budova a vedlejším předmětem byt nebo nebytový prostor, které nejsou reálně oddělitelnými částmi budovy a ke spoluvlastnictví budovy tak přistupuje vlastnictví bytu či nebytového prostoru (konstrukce tzv. dualistické teorie bytového vlastnictví ve spoluvlastnickém pojetí). Uvedená zvláštní právní úprava, umožněná občanským zákoníkem, který stanoví, že předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory (§118 odst. 2) a který v ust. §125 odst. 1 odkazuje na napadený zákon, je dána právě specifickou povahou bytu nebo nebytového prostoru, které nemohou být fakticky samostatnými, oddělitelnými částmi budovy. Vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je potom z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek.
Ve zmíněném nálezu Ústavní soud rovněž konstatoval, že protiústavní není ani způsob rozhodování společenství vlastníků jednotek, vymezený v §11 zákona o vlastnictví bytů. Při hlasování je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných částech domu. Jedná-li se o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl (§11 odst. 3). Jednomyslnost je stanovena v případě rozhodování o přijetí usnesení v závažných situacích, kterými jsou změna účelu užívání stavby, změna stavby nebo podstatné změny, týkající se společných částí domu (§11 odst. 5). Článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvuje především právo každého vlastnit majetek a právo na zajištění stejného zákonného obsahu a ochrany vlastnického práva všech vlastníků. Napadená ustanovení právo každého vlastnit majetek nikterak neomezují a není jimi vytvořena ani nerovnost v obsahu a ochraně vlastnického práva, když daná právní úprava dopadá na každého spoluvlastníka domu a vlastníka jednotky stejně.
Vzhledem k výše uvedenému, za situace, kdy obecné soudy postupovaly v souladu se zmíněnou právní úpravou a označeným nálezem pléna Ústavního soudu, nebylo zjištěno nic, co by věc stěžovatelů posouvalo do ústavněprávní roviny. Shromáždění vlastníků jednotek se může usnést, že k zajištění úvěru bude sjednáno zástavní právo k jednotkám (§11 odst. 4 zákona o vlastnictví k bytům). Tím však zástavní právo ještě nevzniká. Ustanovení §9 odst. 2 téhož zákona totiž vyžaduje souhlas vlastníka jednotky.
Skutečnost, že stěžovatelé v řízení před obecnými soudy neuspěli, nezakládá to sama o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti. K porušení základních práv a svobod stěžovatelů, tvrzených v jejich ústavní stížnosti, tedy nedošlo. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu