ECLI:CZ:US:2009:1.US.714.09.1
sp. zn. I. ÚS 714/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2007, čj. 12 Ca 96/2006 - 185, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2008, čj. 4 Aps 1/2008 - 257, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, vydaných v řízení o jeho žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované České správy sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ), spočívajícího v tom, že mu bylo odepřeno právo nahlédnout do správního spisu, týkajícího se jeho starobního důchodu. Městský soud v Praze jeho žalobě nevyhověl a jeho kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. Podle názoru stěžovatele se Nejvyšší správní soud vůbec nevypořádal s mylným názorem Městského soudu v Praze, že nezákonným zásahem musí být jednání správního orgánu, nikoliv jeho pasivita. I neumožnění nahlédnout do spisu je omisivním jednáním, a to jednáním protiprávním. Splňoval tedy podmínky ochrany podle §82 a násl. soudního řádu správního (dále též S.Ř.S.). Nahlédnutí do spisu mu bylo odmítnuto a není podstatné, zda v něm chyběla nějaká písemnost. V takovém případě měl být upozorněn na to, že spis není úplný a co v něm chybí. V žádném právním předpise není uvedeno, že není možné nahlédnout do neúplného spisu. Právní zástupci nebo účastníci běžně nahlíží i do neúplných spisů. Proto argument o neúplnosti spisu jako důkaz znemožňující nahlédnutí do spisu považuje absurdní.
Stěžovatel byl tedy, jako účastník správního řízení, zkrácen ve svých právech bez ohledu na to, že mu bylo později umožněno nahlédnout do kompletního spisu. Rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jsou nesprávná, proto je třeba je zrušit. Těmito nesprávnými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních lidských a občanských práv, především práva na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a z obsahu připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalované ČSSZ, který spatřoval v tom, že při nahlížení do spisu sp. zn. 440520472 dne 12. 12. 2005 a 21. 12. 2005, v budově ČSSZ v Praze, nenalezl v tomto spise rozhodnutí, týkající se přiznání starobního důchodu ve své věci. Dále tvrdil, že dne 3. a 4. ledna 2006 se nemohl domoci svého práva nahlédnout do správního spisu sp. zn. 440520472, i když byl fyzicky přítomen v budově ČSSZ v Praze. Požadoval tedy, aby soud ČSSZ zakázal pokračovat v porušování práva stěžovatele nahlížet do spisu, dále aby jí přikázal obnovit kompletní stav označeného správního spisu a konečně, aby soud určil, že postup ČSSZ byl nezákonný. Městský soud konstatoval, že podle §82 S.Ř.S. nezákonným zásahem musí být jednání správního orgánu, nikoliv jeho pasivita. Nezákonný zásah musí naplňovat dva znaky, jejichž definice je obsažena ve stanovisku Nejvyššího správního soudu sp. zn. NSS Ejk 164/2007. Stěžovateli bylo vysvětleno, že spis nemohl být předložen k nahlédnutí proto, že byl ve stadiu rozpracovanosti. Evidenční list nebyl ve spise založen, protože ČSSZ prováděla dokazování a vyžádala si od bývalého zaměstnavatele stěžovatele doklad o jeho zaměstnání. Ani další stěžovatelem tvrzená skutečnost, že spis neobsahoval rozhodnutí ČSSZ o přiznání starobního důchodu, není ze shora uvedených důvodů nezákonným zásahem. Soud uzavřel, že postupem žalované ČSSZ nedošlo k nezákonnému zásahu do stěžovatelových práv. Pouze z důvodu práce se spisem nebylo možné okamžitě stěžovateli umožnit nahlédnout do spisu. Stěžovatel byl žalovanou upozorněn, jak má postupovat v případě, že bude chtít v budoucnu do správního spisu nahlédnout. Postupem, kdy se účastník řízení předem telefonicky domluví o termínu nahlédnutí do spisu, lze předejít situaci, která v daném případě nastala.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozsudku odkázal na ustanovení §38 zákona č. 500/2004 Sb. a na §82 zákona č. 150/2002 Sb. a konstatoval, že podle dosavadní judikatury je ochrana podle §82 a násl. S.Ř.S. důvodná tehdy, jsou-li kumulativně splněny následující podmínky: žalobce musí být přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, zásah musí být zaměřen proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu zasaženo a zásah nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování zásahu. Není-li splněna i jen jedna podmínka, nelze ochranu poskytnout. V dané věci nebyly uvedené podmínky splněny. Především nebylo prokázáno, že by ČSSZ, jako správní orgán, stěžovateli nahlédnout do spisu odepřela. Dne 3. 1. 2006 se stěžovatelem jednala a z jejího přípisu ze dne 25. 1. 2006 vyplývá, že stěžovateli byl objasněn důvod, proč v okamžiku jeho návštěvy nebyl spisový materiál pro nahlédnutí k dispozici. V témže přípise bylo stěžovateli vysvětleno, že po ukončení řízení je spisový materiál uložen v centrální spisovně a bylo mu sděleno, aby si, v případě svého požadavku na nahlédnutí do spisu, návštěvu u žalované domluvil předem, neboť spis nemusí vždy být aktuálně k dispozici. I když tedy stěžovatel nemohl ve dnech 3. a 4. ledna 2006 do spisu nahlédnout, nebylo to z důvodu svévolného postupu žalované, ale proto, že dávkový spis nebyl momentálně k dispozici. Jiná by byla situace, kdyby spis k dispozici byl a přesto by stěžovatel do něho nemohl nahlédnout. Pak by se jednoznačně jednalo o odepření nahlédnutí do spisu. Pokud však byl stěžovatel opakovaně informován, jak má postupovat, aby nahlédnutí do spisu mohlo být realizováno, nelze v takovém postupu žalované zásah ani pojmově spatřovat. Bylo jednoznačně prokázáno, že dne 6. 2. 2006 žalovaná stěžovateli nahlédnout do dávkového spisu umožnila. I kdyby se teoreticky o nezákonný zásah jednalo, tento už netrval, neboť dne 6. 2. 2006 bylo stěžovateli umožněno do spisu nahlédnout. Rovněž nehrozilo opakování tohoto zásahu. Žalovaná ČSSZ stěžovateli náležitým způsobem sdělila, jak má postupovat v případě, že bude chtít nahlédnout do svého dávkového spisu po dobu vedení soudního řízení, směřujícího proti rozhodnutí žalované ve věci přiznání starobního důchodu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozsudků Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, protože je považuje za nesprávné, porušující jeho základní právo na spravedlivý proces. Tvrdí, že došlo k porušení jeho základních práv přesto, že mu bylo později umožněno do spisu nahlédnout a byl informován, za jakých podmínek může nadále do spisu nahlížet. V ústavní stížnosti uvedl v podstatě tytéž argumenty, jako předtím v obou žalobách. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud jen do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní závěry, se kterými stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod, zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Ústavní soud přezkoumal ústavnost předmětného řízení. Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud se věcí důkladně zabývaly, správně aplikovaly příslušná ustanovení správního řádu i soudního řádu správního. Zabývaly se podrobně i všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Stěžovatel nebyl na svých základních právech zkrácen a jeho požadavek na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu je zcela neopodstatněný. Nedošlo tedy k porušení čl. 36 odst. 1 ani čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ani čl. 90 Ústavy ČR, jak stěžovatel tvrdil. Ústavní soud neshledal nic, co by tuto věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu