ECLI:CZ:US:2009:1.US.728.09.1
sp. zn. I. ÚS 728/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. M. Č., zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem Velké Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 12. 2004, čj. 12 C 50/2004 - 95, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2007, čj. 49 Co 101/2005 - 118, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 1. 2009, čj. 21 Cdo 3811/2007 - 135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o jejím návrhu na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 4. 12. 2003 je neplatné. V ústavní stížnosti stěžovatelka shrnula obsah odůvodnění rozsudků obecných soudů, počínaje okresním soudem, který její návrh na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl s odůvodněním, že nebyl podán včas. Pro nesouhlas s tímto závěrem okresního soudu stěžovatelka podala odvolání. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.
K podání ústavní stížnosti vedly stěžovatelku dva zásadní důvody. Za jádro prvního označila stěžovatelka posouzení, zda okamžité zrušení jejího pracovního poměru provedl subjekt, který k tomu byl oprávněn, protože podle stěžovatelky tomu tak nebylo. Za druhý důležitý důvod označila skutečnost, že se obecné soudy nezabývaly její argumentací o vlivu svého zdravotního stavu na posouzení počátku běhu lhůty podle §64 zákoníku práce. Odmítnutí zabývat se touto otázkou z důvodu, že jde o nepřípustné novoty, kterými není možné se v odvolacím řízení zabývat, je podle názoru stěžovatelky výrazem přepjatého právního formalismu ze strany odvolacího soudu, který vedl k faktickému odepření spravedlnosti.
Vzhledem k výše uvedenému obecné soudy, jako orgány veřejné moci, svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 21. 12. 2004, čj. 12 C 50/2004 - 95, zamítl návrh stěžovatelky, podaný proti žalovanému České republice - Katastrálnímu úřadu pro Vysočinu, na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 4. 12. 2003 je neplatné. Výrokem II. určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 18. 9. 2003, kterou dal žalovaný stěžovatelce, je neplatná a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že okamžité zrušení pracovního poměru má všechny náležitosti, které vyžaduje ustanovení §55 zákoníku práce - bylo provedeno písemně, obsahuje datum a bylo podepsáno pracovníkem, který byl ředitelem Katastrálního úřadu Brno - město pověřen k provádění tohoto úkonu v pracovněprávních vztazích.
Pokud jde o včasnost podání návrhu stěžovatelky na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vyšel ze soudní judikatury, podle níž je lhůta k podání návrhu podle §64 zákoníku práce lhůtou prekluzivní a současně hmotněprávní. To znamená, že účastník, který uplatňuje neplatnost rozvázání pracovního poměru, musí uplatnit svůj nárok u soudu tak, aby žaloba došla na soud nejpozději poslední den této lhůty. Neuplatní-li takto nárok včas, ten zaniká a rozvázání pracovního poměru je účinné. Pokud stěžovatelka fyzicky převzala okamžité zrušení pracovního poměru dne 4. 12. 2003, i když odmítla podepsat převzetí této písemnosti, začala jí od toho dne běžet lhůta. Posledním dnem k uplatnění žaloby byl čtvrtý únor 2004. Protože žaloba byla u soudu podána až 5. 2. 2004, tedy po uplynutí lhůty podle §64 zákoníku práce, nezbylo soudu než návrh zamítnout, aniž by se zabýval materiálními předpoklady okamžitého zrušení pracovního poměru.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 3. 2007, čj. 49 Co 101/2005 - 118, rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s jeho názorem na charakter dvouměsíční lhůty podle §64 zákoníku práce. Po marném uplynutí zmíněné dvouměsíční lhůty se tedy soud již nemůže zabývat posuzováním platnosti tohoto právního úkonu. Dospěl tak ke stejnému právnímu závěru, že pokud stěžovatelka podala v předmětné věci žalobu, která byla soudu doručena dne 5. 2. 2004, stalo se tak až po uplynutí prekluzivní lhůty podle §64 zákoníku práce, a proto se již nelze neplatností okamžitého zrušení pracovního poměru zabývat.
Při posuzování včasnosti podání návrhu odvolací soud nepřihlížel ke skutkovým tvrzením stěžovatelky o tom, že v době doručení okamžitého zrušení pracovního poměru nebyla, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, způsobilá posoudit obsah doručené písemnosti. V rozporu s principy neúplné apelace tyto skutečnosti stěžovatelka nepřípustně uplatnila až v odvolání. V řízení před okresním soudem ke svému zdravotnímu stavu v době doručování pouze uvedla, že byla v pracovní neschopnosti. Jde tedy o nepřípustné novoty podle ustanovení §205a odst. 1 OSŘ. Ke tvrzení stěžovatelky, že okamžité zrušení pracovního poměru neučinil vůči ní její zaměstnavatel, odvolací soud snesl řadu podrobných argumentů, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, na které nelze než odkázat a jejichž podstata je stěžovatelce z uvedeného rozhodnutí známa.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že nesprávně vyložily skutková zjištění a vyvodily z nich nesprávné právní závěry. Stěžovatelka předložila své vlastní skutkové a právní závěry, které považuje za jediné správné. Jak výslovně uvedla v ústavní stížnosti, ústavně konformním výkladem projednávaných problémů je pouze výklad, který prosazuje. K tomu nelze než podotknout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti přinesla tytéž argumenty, které uvedla již v odvolání i dovolání a jimiž se jak odvolací, tak i dovolací soud podrobně zabýval.
Jak už Ústavní soud mnohokrát konstatoval, zásadně se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy, neboť není vrcholem jejich soustavy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Ústavní soud tedy především zkoumal, zda napadenými rozhodnutími soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavních předpisech a zjistil, že tomu tak nebylo. Zejména odvolací soud se velmi pečlivě zabýval otázkou oprávněnosti ředitele Katastrálního úřadu v Třebíči učinit vůči stěžovatelce platný právní úkon - okamžité zrušení pracovního poměru. Z provedených listinných důkazů jednoznačně dovodil, že toto oprávnění ředitel Katastrálního úřadu v Třebíči měl, na základě písemného pověření od ředitele Katastrálního úřadu Brno - město. Stejně tak byl zcela správný závěr odvolacího soudu o tom, že v případě uplatnění zcela nových skutečností až v odvolacím řízení se jednalo o nepřípustné novoty podle §205a odst. 1 OSŘ. V rozhodování obecných soudů Ústavní soud neshledal ani přepjatý formalismus, ani libovůli v rozhodování, tedy nic, co by věci dávalo ústavněprávní rozměr.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu