ECLI:CZ:US:2009:1.US.745.09.2
sp. zn. I. ÚS 745/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti S. K. a R. K., oba zast. JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, sídlem Pardubice-Semtín, budova P 9, č.p. 81, Rybitví, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5.1.2009, č.j. 14 Co 489/2008-168, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15.10.2008, č.j. 25 Nc 10517/2001-159, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a V. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé napadli podanou ústavní stížnosti v záhlaví uvedená usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 9, (dále jen "obvodní soud") proto, že "napadená nerespektují základní zásady zakotvené v zákoně č. 182/1993 Sb. a v Základní listině práv a svobod". Uvedli, že na návrh vedlejšího účastníka proti stěžovateli byla nařízena exekuce na bytovou jednotku zakoupenou sice za trvání manželství, ale z výlučných prostředků stěžovatelky. Ta podala žalobu na vyloučení z výkonu rozhodnutí, soudy o ní opakovaně rozhodovaly, až byla žaloba zamítnuta. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že rozhodnutími o vylučovací žalobě nebylo respektováno základní ústavní právo obsažené v "listině základních práv a svobod" týkající se výlučného vlastnictví a jeho právní ochrany (pozn. ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.5.2008, č.j. 20 Cdo 3593/2006-173, jež následovalo po zamítnutí vylučovací žaloby, byla podána stejného dne jako ústavní stížnosti v této věci a byla vedena pod sp.zn. III.ÚS 746/09). Aniž by popsali proces bezprostředně předcházející vydání napadených usnesení, vyjádřili názor, že tato usnesení jsou v rozporu s dobrými mravy, neboť výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy (odkázali na nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 643/04 a uvedli, že stěžovatelka má nyní v péči dvě nezletilé děti).
II.
Z předložených listinných podkladů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:
Obvodní soud usnesením ze dne 4.12.2001 nařídil exekuci k uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka. Usnesením ze dne 23.12.2004, č.j. 25 Nc 10517/2001-89, exekuci odložil do doby pravomocného rozhodnutí v řízení, ve kterém se stěžovatelka uplatnila právo k bytu žalobou podle §267 odst. 1 obč. soudního řádu. Po zamítnutí žaloby a po zrušení zamítavých rozsudků Nejvyšším soudem bylo řízení vedeno opět u obvodního soudu. Pravomocnými rozsudky byla žaloba opět zamítnuta, stěžovatelčino dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29.5.2008 odmítnuto. Podáním ze dne 26.7.2008 vznesla stěžovatelka další návrh na odklad provedení exekuce, který odůvodnila tím, že nelze souhlasit s rozhodnutím Nejvyššího soudu, proto bude podávat ústavní stížnost, tudíž žádá o odklad provedení výkonu rozhodnutí do rozhodnutí Ústavního soudu s tím, že neprodlený výkon rozhodnutí by mohl mít pro ni a dvě nezletilé děti zvláště nepříznivý důsledek. Obvodní soud její návrh zamítl, protože je názoru, že ústavní stížnost není důvodem pro odklad výkonu rozhodnutí. Stěžovatelka podala proti usnesení odvolání, Městský soud napadené usnesení potvrdil.
III.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud shledává, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelů. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že stěžovatelka se domáhá ochrany svého majetku, je však zcela zřejmé, že nevyhověním návrhu na odklad exekuce nemohlo dojít k zásahu do tohoto práva. Ústavní soud neshledal ani zásah do práva na soudní ochranu, protože postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů (zejména stěžovatelky) bránit se vylučovací žalobou proti nepříznivým majetkových dopadům exekuce. Stěžovatelka však musí zvolit adekvátní právní instrumenty, k čemuž by mělo být, kromě jiného, je určeno i povinné právní zastoupení v řízení o ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
František Duchoň,
předseda senátu