ECLI:CZ:US:2009:1.US.77.09.2
sp. zn. I. ÚS 77/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. V. D., CSc., a D. D., zast. JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem, sídlem Moskevská 24a, Havířov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.10.2008, sp.zn. Ncp 1265/2008, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), protože jsou přesvědčeni, že vrchní soud porušil jejich základní právo na soudní ochranu dané čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zejména čl. 38 Listiny, podle něhož nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci. Uvedli, že jsou fyzické osoby a získali do svého společného jmění bytovou jednotku a garáž v individualizovaném domě. V tomto domě existuje společenství vlastníků jednotek bez právní subjektivity, jehož činnost se řídí podle §9, 11 a 15 odst. 2 původního zákona č. 72/2000 Sb. (pozn. správně má být "zák. č. 72/1994 Sb."). Stěžovatelé využili svého oprávnění a podali žalobu na vyslovení neplatnosti usnesení přijaté společenstvím dne 29.11.2007. Posléze obdrželi sdělení Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov (dále jen "okresní soud") týkající se věcné příslušnosti. Vrchní soud napadeným usnesením rozhodl tak, že nadále je příslušný okresní soud, rozhodnutí neodůvodnil a není možno z odůvodnění vyvodit, proč tak bylo rozhodnuto. Připomenuli, že podle §9 odst. 3 písm. u) obč. soudního řádu, se stanoví "ve věcech jednání společenství vlastníků jednotek a sporů z toho vzniklých", a dovodili, že v případě sporu mezi účastníky společenství, o což se v daném případě jedná, je věcně příslušný krajský soud. Podle jejich názoru je rozhodnutí vrchního soudu v rozporu jednak s ustanovením §9 odst. 3 písm. u) obč. soudního řádu, i v rozporu s čl. 38 Listiny; v daném případě je věcně příslušný krajský soud a rozhodnutím vrchního soudu je nastolena situace, kdy věc bude rozhodovat soudce, který není k tomu určen zákonem, resp. v rozporu se zákonem, čímž došlo k porušení jejich ústavního práva.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 38 Listiny:
1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
II.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující relevantní skutečnosti:
Přípisem ze dne 15.9.2008 sdělil okresní soud stěžovatelům, resp. jejich právnímu zástupci, (ve věci vedené pod sp.zn. 115 C 129/2008), že má zato, že věc podle §9 odst. 3 písm. u) obč. soudního řádu náleží do věcné příslušnosti krajského soudu, proto bude předložena vrchnímu soudu k rozhodnutí, který soud je k projednání a rozhodnutí věci příslušný. Vrchní soud napadeným usnesením rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný okresní soud dle ustanovení §9 odst. 1 obč. soudního řádu a podle §169 odst. 2 obč. soudního řádu upustil od odůvodnění.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelů na jeho zrušení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by jí bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů domáhat se soudní ochrany, jestliže došlo k jejich přehlasování v tzv. důležité záležitosti (srov. §11 odst. 8 věta druhá zák. č. 72/1994 Sb., ve znění účinném do 30.6.2000, které se použije v daném případě, protože nevzniklo společenství vlastníků s právní subjektivitou).
Ohledně práva na zákonného soudce vycházejícího z čl. 38 odst. 1 Listiny Ústavní soud opakovně vyjádřil názor, že toto základní právo obsahuje i zákonné vymezení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu. Nicméně institut zákonného soudce (odnětí zákonnému soudci) je třeba vnímat v kontextu věty druhé citovaného článku. V posuzované věci je třeba akcentovat okolnost, že pokud měli stěžovatelé pochybnost o věcné příslušnosti soudu, mohli námitku věcné nepříslušnosti sami vznést již v řízení před obecným soudem; stěžovatelé tak neučinili, naopak, sami žalobu podali u okresního soudu a námitku vznesli až poté, kdy o věcné příslušnosti bylo rozhodnuto vrchním soudem, a to v souladu s jejich původním názorem vyjádřeným tím, že žalobu adresovali okresnímu soudu. Za dané situace považuje proto Ústavní soud námitky proti napadenému usnesení za kontraproduktivní, které, kromě jiného, též oddalují vyřízení sporu.
K meritu věci Ústavní soud stručně připomíná, že věcná příslušnost krajského soudu ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek a sporů z toho vzniklých, byla založena zákonem č. 216/2005 Sb., tj. v souvislosti se změnami ve vedení obchodního rejstříku. Proto by se vymezená věcná příslušnost podle současné dikce §9 odst. 3 písm. u) obč. soudního řádu měla týkat pouze takových případů, ve kterých vystupuje společenství vlastníků jednotek jako právnická osoba. Z tohoto důvodu se Ústavní soud ztotožňuje s právním závěrem vrchního soudu, byť neodůvodněným, že v dané věci je příslušný podle §9 odst. 1 obč. soudního řádu okresní soud.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2009
František Duchoň
předseda senátu