ECLI:CZ:US:2009:1.US.815.09.1
sp. zn. I. ÚS 815/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti L. N., zast. JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, sídlem Pardubice-Semtín, budova P 9, č.p. 81, Rybitví, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2009, č.j. 20 Cdo 2848/2007-46, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 24.1.2007, č.j. 22 Co 18/2007-27, a proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9.8.2006, č.j. 12 Nc 11128/2006-14, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a J. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka napadla podanou ústavní stížnosti v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud"), neboť má zato, že jsou v rozporu s dobrými mravy dle občanského zákoníku a nebyl tudíž zachován princip spravedlivého řízení garantovaného Ústavou a Listinou základních práv a svobod a právo na zachování lidské důstojnosti. Uvedla, že usnesením okresního soudu jí bylo nařízeno, jako povinné, vyklidit nemovitost, usnesením krajského soudu bylo rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrzeno. Dodala, že jim předcházelo řízení o neplatnosti kupní smlouvy, žaloba byla zamítnuta, a doplnila řadu údajů týkajících se okolností, za nichž byla tato kupní smlouva uzavírána. Vyjádřila názor, že soud se musí zabývat otázkou platnosti právních úkonů v každé fázi řízení, že v odvolacím řízení navrhla nový důkaz výslechem svědka, ten nebyl proveden. Namítá, že výkonem rozhodnutí vyklizením nemovitostí jí (a manželovi) bylo znemožněno právo na rodinný život tak, jak je v ústavním zákoně uvedeno. Navíc se cítí diskriminováni jako staří lidé, důchodci, kteří již nemají možnost si zajistit z důvodu věku a z finančních důvodů klidné dožití pozemského života. Mají zato, že vyklizení mělo být vázáno na zajištění náhradního bytu, neboť zde došlo k rozhodnutí, které je v rozporu s §3 obč. zákoníku, proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud všechna tři napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující relevantní skutečnosti:
Okresní soud usnesením ze dne 9.8.2006, č.j. 12 Nc 11128/2006-14, nařídil exekuci podle vykonatelného rozsudku vyklizení specifikované nemovitosti v kat. úz. Pardubice. V poučení, kromě jiného, upozornil, že v odvolání nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce, jinak soud odvolání odmítne. Toto usnesení stěžovatelka napadla odvoláním, v němž uvedla, že proti exekučnímu titulu podala dovolání, tudíž provedením exekuce by mohlo dojít i ke stavu, který by bylo nákladné navrátit do původního stavu. Krajský soud odvolání odmítl, protože stěžovatelka v odvolání neuvedla žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce a samotné podání mimořádného opravného prostředku nemá vliv na jeho vykonatelnost. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, v něm popsala okolnosti, za nichž společně s manželem uzavřela s oprávněným a jeho bývalou manželkou kupní smlouvu ohledně vyklizované nemovitosti, namítala její neplatnost, byť o ní již bylo rozhodnuto, tvrdila, že od smlouvy bylo odstoupeno, upozorňovala, že v nalézacím řízení nebyl proveden navrhovaný důkaz výslechem svědka, atd. Nejvyšší soud, po zjištění, že dovolání není přípustné, ho napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění podrobně vysvětlil irelevantnost stěžovatelčiných dovolacích námitek (str. 3 a 4), zejména připomenul, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj při nařízení exekuce vycházet.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s připojenými listinami Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadených usnesení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou pouze rámcově namítaného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces (nikoliv již práva na zachování lidské důstojnosti, protože k němu žádná konkrétní tvrzení neformulovala) a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces dodává Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky bránit se proti nařízené exekuci. K tomu však musí zvolit adekvátní právní instrumenty (srov. instruktivní odůvodnění obsažené v usnesení Nejvyššího soudu) a respektovat, že odvolání proti nařízení exekuce je omezeno pouze na určité důvody (viz §44 odst. 10 zák. č. 120/2001 Sb.). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka je zastoupena kvalifikovaným právním zástupcem, lze předpokládat výběr vhodných prostředků, ústavní stížnost jím rozhodně nebyla.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
František Duchoň
předseda senátu