ECLI:CZ:US:2009:1.US.840.09.1
sp. zn. I. ÚS 840/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. Č., zastoupené Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Chodská 12, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 2. 7. 2008, čj. 4 C 46/2007 - 112, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009, čj. 23 Co 491/2008 - 145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ, rozsudkem uvedeným v záhlaví, m.j. zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovanému CENTRAL GROUP, a. s., na odstranění zdi, včetně navážek a uvedení označeného pozemku v k. ú. a obci Psáry do původního stavu. Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl, po odvolání stěžovatelky, tento rozsudek potvrzen.
Stěžovatelka navrhla zrušení uvedených rozsudků obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jejích základních práv, zakotvených v čl. 36 a v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zároveň uvedla, že souběžně s ústavní stížností podala v zákonné lhůtě i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Za této situace se Ústavní soud nejprve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., je jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Rozhodnutí těchto orgánů je oprávněn přezkoumávat pouze v případě, pokud byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci. Tím, že stěžovatelka podala dovolání, dala najevo, že hodlá dosáhnout vyřešení svého případu v rámci systému obecného soudnictví. Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci není tedy rozhodnutím konečným, protože svým dovoláním spustila dovolací řízení před Nejvyšším soudem.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost není přípustná. Směřuje totiž pouze proti rozhodnutí obecných soudů prvního a druhého stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu však v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovýmto posledním rozhodnutím bude až rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do jeho rozhodování. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod.
Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z citovaného ustanovení vyplývá, že běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu začne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. To znamená, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí o dovolání.
S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako předčasně podanou, a tudíž nepřípustnou. Proto ji soudce zpravodaj odmítl usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2009
František Duchoň
soudce Ústavního soudu