ECLI:CZ:US:2009:1.US.883.09.2
sp. zn. I. ÚS 883/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem Sloupská 135, 473 01 Nový Bor, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2008, č. j. 8 T 4/2008-127, a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 2 T 7/2009, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 4. 2009, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 6. 2008, č. j. 8 T 4/2008-127 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), kterým byl podle §451 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") uznán rozsudek Zemského soudu ve Vídni ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 111 Hv l/07s, ve spojení s rozhodnutím Vrchního zemského soudu ve Vídni ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 19 Bs 146/07, jímž byl odsouzen pro trestnou činnost spáchanou v Rakousku, která by byla kvalifikována podle právního řádu České republiky jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), a dále bylo dle §451 odst. 3 trestního řádu rozhodnulo, že odsouzený L. M. bude pokračovat ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání 6 let nepodmíněně, který mu byl uložen citovaným cizozemským rozhodnutím, bez jeho přeměny v České republice. Rovněž napadl navazující rozsudek Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 2 T 7/2009 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), jímž bylo rozhodnuto, že se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Stěžovatel uvádí, že, v součtu s trestem vyměřeným mu v jiné věci, má nyní vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 let, což je na samé horní hranici trestní sazby §247 odst. 4 trestního zákona. V této souvislosti připomíná, že dle §23 odst. 1 trestního zákona je účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti, přičemž podle §23 odst. 2 trestního zákona výkonem trestu nesmí být ponížena lidská důstojnost. Má za to, že s ohledem na jeho rodinné a sociální poměry je výkon trestu v takové výměře ponížením lidské důstojnosti.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že došlo k porušení jeho práva na to, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, zakotveného v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavnímsoudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Stěžovatel argumentuje toliko poukazem na vysoký počet let trestu nepodmíněného odnětí svobody, který má nyní vykonat, tento fakt však nepředstavuježádný důvod pro zásah Ústavního soudu. Právě naopak, jak vyplývá z jeho judikatury, výše výměry takovéhoto druhu trestu není důvodem k pochybnostem o ústavněprávní konformitě postupu obecných soudů při uznávání trestního rozsudku cizího státu ani tehdy, pokud by přesahovala horní hranici trestní sazby, kterou obsahuje český trestní zákon pro obdobné jednání -viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 601/04 (in http://www.usoud.cz), na jehož odůvodnění se tímto pro stručnost odkazuje.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3.listopadu 2009
František Duchoň, v.r.
předseda senátu