ECLI:CZ:US:2009:1.US.933.09.1
sp. zn. I. ÚS 933/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., zastoupeného JUDr. Jiřím Herczegem, Ph.D., advokátem v Praze 5, Kořenského 15, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2009, č. j. 70 Nt 3519/2009-13, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 9 To 121/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. Dle jeho tvrzení jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud z předložených písemných materiálů zjistil, že proti stěžovateli a proti Ing. L. P. bylo usnesením policejního orgánu Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, expozitury Brno, ze dne 5. 12. 2008, č. j. OKFK-314-460/TČ-2008-28, zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona a pro trestný čin neoprávněného podnikání dle §118 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, spáchané ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona. Dopustili se prý toho, že - v podstatě - od března 2007 do 1. dubna 2008 nejprve jako podnikatelé - fyzické osoby podnikající ve sdružení a poté jako statutární zástupci společnosti EDBUSY, a. s., jménem této společnosti slibovali za uhrazení provize zprostředkování výhodných úvěrů poskytnutých v budoucnu třetí osobou a dále slibovali zhodnocení peněz, ačkoliv věděli, že oni sami nejsou schopni přijaté závazky splnit, a to ani prostřednictvím třetí osoby; vylákali tak od poškozených fyzických osob částku 228.822.593,- Kč a svým jednáním rovněž porušovali zákon o bankách.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 30. 1. 2009 č. j. 70 Nt 3519/2009-13, vzal stěžovatele do vazby útěkové a předstižné dle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, jež byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 9 To 121/2009, zamítnuta pro nedůvodnost.
II.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci pak dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost zjevně neopodstatněná je.
Ústavní soud se totiž již zabýval ústavní stížnosti jiného stěžovatele (spoluobviněného Ing. L. P.) proti touto ústavní stížností napadeným rozhodnutím obecných soudů. Přitom napadená rozhodnutí argumentují a vyslovují vazební důvody ve vztahu k Ing. L. P. i M. Ž. společně a nerozdílně, i jejich ústavní stížnost je v podstatě obsahově identická (až na výjimku v podobě námitky zdravotního stavu M. Ž. týkajícího se naplánované urologické operaci a operaci zubů). Ústavní soud se tedy - v podstatě - skutkově i právně srovnatelnou věcí ve svém usnesení ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 924/09, již zabýval; dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a z toho důvodu ji odmítl. I. senát se ztotožnil s názorem III. senátu (pozn.: námitka naplánované urologické operace a operace zubů stěžovatele nebylo způsobilá změnit názor o ústavněprávní konformitě napadených usnesení), a proto na odůvodnění tohoto usnesení odkazuje. Ústavní soud v citovaném usnesení vyslovil následující.
"...Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním podle §67 a násl. trestního řádu Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností" ve smyslu uvedeného ustanovení. Výklad ,,konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, jež musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby či dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (viz např. nález ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 470/05, nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06, či nález ze dne 4. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 188/99). Z uvedeného vyplývá, že důvody pro zrušení napadeného "vazebního" rozhodnutí spatřuje Ústavní soud především tam, kde je pouze paušální obecné odůvodnění vazby (absentuje posouzení konkrétních okolností a souvislostí věci) či kde se soud nezabývá tím, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska a úvahy soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly. Ve věci stěžovatele je možno konstatovat, že se jedná o první rozhodnutí o vazbě v dané věci, vazba započala dne 30. 1. 2009, jedná se o vazební důvody dle §67 písm. a) a c) trestního řádu ...
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že nenesou stran vazby útěkové znaky libovůle nebo nedostatky, které by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu pro porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Soudy se řádně zabývaly splněním podmínek útěkové vazby a své závěry dostatečně a racionálně odůvodnily. Uvedly konkrétní skutečnosti a zjištění ze spisového materiálu, které je vedou k předpokladu, že stěžovatel disponuje vysokými finančními částkami z trestné činnosti pro případný pobyt v zahraničí, a které je spolu s některým stěžovatelovým jednáním, a spolu s konkrétní úvahou o trestu, jež stěžovateli hrozí s ohledem na výši dosud předpokládané/zjištěné škody (trest na samé horní hranici trestní sazby od 5 do 12 let), vedly k důvodné obavě z uprchnutí stěžovatele. Poukázaly na přijetí/vylákání sta milionů Kč na zálohách od desítek tisíc osob za slibované finanční produkty, na plynutí peněz na účty stěžovatele a spoluobviněného a následně na účty společnosti, poukázaly na účet v Německu, na který pokračují platby/zálohy osob, dále na přetrvávající zápis stěžovatele ve funkci ve společnosti, na dispozice stěžovatelovy matky s desítkami milionů Kč v hotovosti a vložení na konkrétní účet, a na nevědomost rodinných příslušníků stěžovatele, kde se tento nachází. Odůvodnění rozhodnutí soudů jsou dostatečně konkrétní a Ústavní soud má za to, že soudy těmito argumenty řádně reagovaly také na námitky stěžovatele. Rozhodně nelze přisvědčit stěžovateli, že by soudy založily útěkovou vazbu toliko na nijak nekonkretizovaném závěru o výši hrozícího trestu (srov. stěžovatelem uváděný nález ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03). Nelze rovněž přisvědčit jeho srovnání s kauzou Rokhlina vs. Russia (stížnost č. 54071/00, rozhodnutí ESLP ze dne 7. 4. 2005, dostupné na stránkách http://www.echr.coe.int/50/EN/#court, v databázi HUDOC), kde okolnostmi bylo nikoliv první rozhodnutí o vazbě, ale opakované prodlužování vazby stíhané osoby (vazba dosáhla celkové délky 17 měsíců), a stěžejním a v podstatě jediným argumentem držení ve vazbě bylo (i při prodlužování vazby) toliko stíhání pro velmi závažný trestný čin (vraždy). Je třeba také odmítnout stěžovatelovu argumentaci o tom, že dne 8. 4. 2009 byla společnost zrušena s likvidací a oprávnění nakládat s účty společnosti přešlo na likvidátora, když napadená rozhodnutí byla vydána před tímto úkonem; v tomto směru tedy rozhodnutí nemohou vykazovat nedostatky.
Stěžovatel byl vzat rovněž do vazby předstižné. K tomuto vazebnímu důvodu, uvedenému v §67 písm. c) trestního řádu, Ústavní soud konstatuje, že z titulu převážně preventivní funkce tohoto vazebního důvodu nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný ponechán ve vazbě, naplní se následek předpokládaný §67 písm. c) trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný bude páchat další trestnou činnost, protože by se v praxi takovému jednání zpravidla již nepodařilo zabránit. Postačující je, aby ve vazebních rozhodnutích byly vysvětleny konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že obviněný, bude-li ponechán na svobodě, bude jednat způsobem předpokládaným v §67 písm. c) trestního řádu...V daném případě má Ústavní soud za to, že obecné soudy svou obavu vedoucí ke vzetí stěžovatele do předstižné vazby krátce, avšak dostatečně odůvodnily. Poukázaly na postoj stěžovatele (i jeho spoluobviněného) s tím, že lze důvodně očekávat případné opakování podobného způsobu "podnikání" (resp. pokračování v takové činnosti). Tento závěr neshledal Ústavní soud za (extrémně) rozporný s obsahem stěžovatelovy výpovědi a obsahem jeho stížnosti. Soudy poukázaly také na to, že společnost EDBUSY, a. s., dle internetových stránek z ledna 2009 a seznamu klientů, dále nabízí své finanční produkty a klienti i po zahájení stíhání zasílají zálohy na účet do Německa (stěžovatel je přitom i se spoluobviněným stále zapsán v obchodním rejstříku této společnosti). Ústavní soud tak ani v případě tohoto vazebního důvodu neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, tedy že by soudy postupovaly libovolně (příp. v rozporu se skutečnostmi v dané fázi řízení zjištěnými) a své rozhodnutí o vazbě předstižné dostatečně neodůvodnily...Pokud jde o stěžovatelovu argumentaci proti jeho trestnímu stíhání, stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvedl, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stížnost, o které nebylo dosud (tj. do sepisu ústavní stížnosti) rozhodnuto. Pro Ústavní soud přitom platí zásada subsidiarity. Usnesení o zahájení trestního stíhání navíc nebylo napadeno touto ústavní stížností. Pokud pak jde o napadená (vazební) usnesení a povinnost soudů posoudit podmínky vazby dle §67 trestního řádu, Ústavní soud shledal, že obecné soudy se otázkou, zda zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že se skutek stal a vykazuje znaky trestného činu a že jej spáchal stěžovatel (obviněný), zabývaly, a to v rozsahu potřebném pro rozhodování o vazbě. Stížnostní soud konstatoval, že činnost (skutek) není stěžovatelem zpochybňována, avšak otázkou je právní hodnocení jednání stěžovatele (a spoluobviněného), resp. zda jejich jednání je trestným činem, přičemž v dané fázi řízení je, s ohledem na dosud shromážděné důkazy, důvodné podezření, že se stěžovatel trestného činu podvodu dopustil..."
III.
Toliko nad tento rámec dodává Ústavní soud k citovanému usnesení III. senátu Ústavního soudu a ke konkrétním námitkám stěžovatele v této věci následující.
1) Nelze si nevšimnout, že stěžovatel ve valné části ústavní stížnosti rozporuje pouze argumentaci stížnostního soudu. Tím však nereflektuje adekvátně následující maximu. Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Takto vymezenou soudní moc není možné zúžit pouze na ochranu provedenou Ústavním soudem, ale rozumí se jí soudní moc jako celek. Nepochybné přitom je, že řízení před soudem prvního a druhého stupně (obzvláště ve vazebním řízení) nelze pojímat izolovaně, jakožto dvě řízení na sobě nezávislá, vzájemně nepropojená. Je nutno chápat a hodnotit je naopak jako jeden celek (srov. již jen fakt, že až na základě rozhodnutí stížnostního soudu - pokud byla podána stížnost - je vazební rozhodnutí pravomocné). Ústavní soud tedy hodnotí ústavnost konkrétního řízení celého a nikoliv toliko jednotlivé části zvláště; tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na ochranu základních práv a svobod.
2) To platí kupříkladu o námitce nepravdivosti tvrzení týkající se toliko odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, že "Nelze přehlédnout, že po sdělení obvinění v průběhu prosince 2008, prostřednictvím matky jednoho z obžalovaných byla vyvezena část peněz získaných mimo republiku." Stěžovatel namítá, že v souladu s realitou naopak je, že matka obviněného Ing. P. vložila hotovost na účet banky v České republiky a ještě před zahájením trestního stíhání. I kdyby bylo možné dát stěžovateli ohledně této námitky za pravdu, lze poukázat na to, že soud prvního stupně vycházel ve svých závěrech ze zjištění, které odpovídá tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, tj. že matka obviněného Ing. P. vložila hotovost na účet banky v České republice (resp. pobočky v České republice).
V tomto směru neinterpretuje stěžovatel adekvátně smysl argumentace městského soudu ohledně naplnění podmínek útěkové vazby; ten dovodil pravděpodobnost, že stěžovatel a spoluobviněný i nadále disponují značnými částkami v řádech miliónů, z čehož - ve spojení s jinými konkrétními skutečnostmi, včetně konkretizované hrozby vysokým trestem - plyne důvodná obava, že se díky finančním prostředkům budou skrývat v zahraničí. Z tohoto pohledu není klíčové, kam matka druhého obviněného peníze vložila, nýbrž samotný fakt, že někam vloženy byly, tzn. že tyto peníze existují, že se jedná o peníze obviněných, a že - dle městského soudu -pravděpodobně existují i jiné peníze stěžovatelů (ať již v držení matky spoluobviněného či jich samých).
Obdobně - ve vztahu k závěru o naplnění podmínek útěkové vazby - není klíčové, zda předmětné částky vložila matka spoluobviněného P. na příslušný účet až po zahájení trestního stíhání (ze dne 23. 12. 2008) či den předtím (jak tvrdí stěžovatel). Samotný stěžovatel uvádí, že trestní řízení je vedeno od 27. 3. 2008 a že po celou dobu s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval. Stěžovatel tedy zjevně věděl, že zde existuje podezření ze spáchání trestného činu; ohledně případného úmyslu útěku (do zahraničí) nemusí být relevantní pouze informování dotyčného o zahájení trestního stíhání, nýbrž přirozeně i fáze předchozí, tedy vědomost podezřelé osoby o existujícím podezření ze spáchání trestné činnosti, které se posléze může rozvinout do další procesní fáze, tj. trestního stíhání. Ostatně, usnesení o zahájení trestního stíhání sice stěžovatel převzal až dne 23. 12. 2008, nicméně vydáno bylo již 5. 12. 2008. Ostatně, ústavní stížnost rozporující zjištění soudů, že matka Ing. P. vložila předmětné částky do banky po zahájení trestního stíhání, je v tomto směru na první pohled nepřesvědčivá. Stěžovatel totiž uvádí datum vložení jedné částky (61.587.900,- Kč) do banky (22. 12. 2008), ovšem zcela opomíjí uvést datum vložení druhé částky (19.461.000,- Kč) Přesto následně dospívá k závěru, že vklad (vůbec) byl proveden před zahájením trestního stíhání.
3) Stěžovatel rovněž rozporuje jako nepravdivé tvrzení krajského soudu, že "peníze, které obvinění získávali, nebyly zasílány na žádný "firemní účet" společnosti EDBUSY, a.s., avšak pouze na jejich soukromé účty (pozn.: obviněných)." Stěžovatel namítá, že společnost EDBUSY, a. s., byla zapsána do obchodního rejstříku dne 19.2.2008. Od té doby byly finanční prostředky zasílány na účet společnosti EDBUSY, a.s. Předtím obvinění podnikali v rámci sdružení fyzických osob pod názvem M. Ž. - Finance a finanční prostředky byly logicky zasílány na podnikatelské účty obou obviněných.
K tomu je třeba především uvést, že jde o část odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a nikoli městského soudu, neboť městský soud svůj ústavně konformní závěr o naplnění vazebních důvodů o tento údaj neopřel.
Nadto, stěžovatel opět neinterpretuje adekvátně smysl takovéto argumentace ohledně naplnění podmínek útěkové vazby. I kdyby bylo pravdivé jeho tvrzení, že ode dne 19. 2. 2008 byly finanční prostředky zasílány na účet společnosti EDBUSY, a. s., nelze nevidět, že stěžovatel je trestně stíhán pro trestné činy v období od března 2007 do 1. 4. 2008, nikoli pouze od 19. 2. 2008. To znamená, že svou námitkou nevyvrací to, že peníze byly vskutku (byť ne ve všech případech) zasílány na soukromé účty obviněných. Naopak reaguje jen na výrazně menšinový časový interval páchání skutku (od 19.2.2008 do 1.4.2008, a contrario březen 2007 do 18.2.2008).
4) Stěžovatel též rozporuje údaj krajského soudu, že on sám a druhý obviněný jsou i nadále vedeni v obchodním rejstříku ve svých funkcích předsedy představenstva a předsedy dozorčí rady. Namítá, že dne 28. 1. 2009 odstoupil ze své funkce předsedy dozorčí rady; zápis do obchodního rejstříku je pouze deklaratorní povahy.
K tomu je třeba opět uvést, že i zde jde o část odůvodnění rozhodnutí toliko krajského soudu a nikoli městského soudu, neboť městský soud svůj ústavně konformní závěr o naplnění vazebních důvodů o tento údaj neopřel.
Ostatně, stěžovatel citovanou námitkou údaj krajského soudu (obsahově reprodukovaný) ani nerozporuje, protože to, že stěžovatel a druhý obviněný jsou i nadále vedeni v obchodním rejstříku ve svých funkcích předsedy představenstva a předsedy dozorčí rady, se samo o sobě nepříčí stěžovatelovu tvrzení, že z funkce předsedy dozorčí rady odstoupil.
Nadto, ani zde stěžovatel neinterpretuje adekvátně smysl takovéto argumentace ohledně naplnění podmínek útěkové vazby. Obchodní rejstřík je určen (mj.) k informovanosti třetích osob, k zabezpečení jejich právní jistoty apod.; tyto osoby pak mohou (a často i musí, neboť nemají jiný informační zdroj) v právních vztazích jednat s důvěrou v pravdivost informací v něm (včetně bank) [srov. např. §27 odst. 1, §28 odst. 1 a další ustanovení obchodního zákoníku]. Proto se nejeví jako excesivní úvaha krajského soudu, že i event. odstoupení stěžovatele z funkce, a tak případně zánik této funkce de iure, nemusí v praxi nutně značit, že by stěžovateli byl vždy znemožněn přístup k finančním prostředkům společnosti EDBUSY, a.s. (z důvodu možného postupu třetích osob v souladu s obsahem obchodního rejstříku, byť případně konstruovaného v rozporu s reálným stavem).
5) Stěžovatel též namítá, že dne 8. 4. 2009 byla společnost zrušena s likvidací a oprávnění nakládat s účty společnosti přešlo na likvidátora. Tato námitka je však vyloučena již z povahy věci, neboť napadená rozhodnutí z 30. 1. a z 11. 3. 2009 byla vydána před tímto tvrzeným úkonem. Ostatně, jestliže má stěžovatel za to, že jde o skutečnost ohledně útěkové vazby relevantní, nic mu nebrání v tom, aby podal žádost o propuštění z vazby, v níž nově tuto námitku uplatní.
6) Stěžovatel konečně namítá k vazbě předstižné, že společnosti EDBUSY, a. s., i oběma obviněným je (napadeným rozhodnutím městského soudu) vytýkáno, že pokračují v nabízení finančních produktů také po 27. 3. 2008, ačkoliv k zahájení trestního stíhání stěžovatele došlo až 23. 12. 2008 a stíhaný skutek je časově omezen od března 2007 do dubna 2008; trestnou činnost však lze opakovat až po zahájení trestního stíhání, nikoli před jeho zahájením.
Stěžovatel i zde nepřesně (a izolovaně) interpretuje odůvodnění napadeného usnesení městského soudu. Městský soud totiž nevyslovil, že společnost EDBUSY, a. s. pokračovala v nabízení finančních produktů pouze od zahájení trestního řízení ze dne 27. 3. 2008 do zahájení trestního stíhání (usnesení o zahájení trestního stíhání bylo stěžovateli doručeno dne 23.12.2008). Městský soud naopak uvedl, že společnost EDBUSY, a. s. pokračuje v nabízení finančních produktů "také po dni 27. 3. 2008", tedy že jde o stále trvající činnost, tj. i v době vydání jeho napadeného rozhodnutí, a tím i po zahájení trestního stíhání; to stěžovatel svou námitkou opomíjí (neboť argumentuje jen tím, že trestnou činnost nelze "opakovat" před zahájením trestního stíhání). To posléze městský soud podpořil i poukazem na internetové stránky společnosti EDBUSY, a. s., ze dne 28.1.2009, tj. po dni zahájení trestního stíhání, a současně uvedl, že skutečnost, že obvinění pokračují v trestné činnosti, posiluje rovněž seznam klientů z jejich ID, kterými jsou identifikovány jejich platby (jedná se o pětimístná čísla identifikující jednotlivé klienty). Je přitom zřejmé, že někteří klienti i po zahájení trestního stíhání dále zasílají finanční prostředky na účet u VOLKSBANK..." Takové odůvodnění závěru soudu o naplnění zákonného důvodu předstižné vazby považuje Ústavní soud - jak ostatně plyne již z předchozího - za dostatečné a racionální, prosté libovůle. [Lze též dodat, že městský soud měl poukazem na pokračování v nabízení finančních produktů v intervalu (též) od zahájení trestního řízení (27. 3. 2008) do zahájení trestního stíhání zřejmě na mysli především zdůraznění charakteru takové činnosti jako soustavné (nadto výdělečné), nikoli snad to, že v předmětném intervalu již došlo k "opakování trestné činnosti" ve smyslu §67 písm. c) trestního řádu, když ještě ani nebylo zahájeno trestní stíhání.]
IV.
Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud že ústavní stížnost jako neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
V.
Nicméně - na rozdíl od předchozích úvah - považuje Ústavní soud za potřebné vyjádřit se kriticky k následující části odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně.
Jestliže totiž odůvodnění a výsledný závěr městského soudu z hlediska ústavnosti sám o sobě obstojí, pak z povahy věci nedosahuje roviny ústavnosti to, že stížnostní soud (nad rámec odůvodnění napadeného usnesení městského soudu) doplnil racionálně neobhajitelnou konstrukci, že vazba předstižná plyne i z postoje stěžovatele, který vehementně trvá na tom, že se žádné trestné činnosti nedopustil, že považuje své jednání za zcela regulérní, a že tudíž lze důvodně očekávat, že pokud by byl propuštěn, pokračoval by nadále v podobném způsobu "podnikání". Přirozeně, ze samotné skutečnosti, že obviněný je opačného názoru než orgán činný v trestním řízení co do právního posouzení skutku (tj. že není trestným činem), ještě důvodně neplyne, že by obviněný v takovém jednání v případě pobytu na svobodě pokračoval. Lze totiž argumentovat i opačně, tj. že obviněný v takovém jednání pokračovat nebude, a to kupř. právě z důvodu probíhajícího trestního stíhání, dokud nebude otázka trestně právního posouzení postavena věci na jisto. Opačný postup by se pak týkal (co do možného omezení na osobní svobodě) prakticky každého obviněného, který by popíral spáchání trestného činu, a to nadto přes existující ústavní zásadu presumpce neviny (arg. redukcí ad absurdum). To by pak z institutu vazby jako opatření výjimečně aplikovatelného (jakožto zasahujícího do fundamentální osobní svobody člověka) učinilo naopak institut nejen běžně aplikovatelný, nýbrž použitelný dokonce převážně, neboť každý obviněný má právo na obhajobu podle své úvahy. To by rovněž odporovalo požadavku "restriktivního postup a náležitého odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností", jejž v tomto usnesení i v citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 924/09 Ústavní soud vytyčil. To vše by platilo o to více, jestli by byl obviněný omezován na osobní svobodě - důsledně vzato - jen pro uplatnění svého ústavně zaručeného práva na obhajobu (v jejím rámci přirozeně může tvrdit a argumentovat, že nespáchal trestný čin, či že jeho jednání trestným činem není). Ve svých důsledcích by tedy opačný postup popíral ústavně zaručené právo na obhajobu; jestliže by obviněný nechtěl riskovat omezení své osoby na svobodě, byly by jeho možnosti obhajoby výrazně omezeny.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2009
František Duchoň
předseda senátu