ECLI:CZ:US:2009:1.US.958.09.1
sp. zn. I. ÚS 958/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J. Ď., zastoupené JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem se sídlem Brno, Údolní 5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2008, čj. 1 Co 54/2008 - 158, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2007, čj. 36 C 40/2006 - 92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušit výroky o náhradě nákladů řízení výše uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy pochybily, pokud při rozhodování o nákladech řízení aplikovaly §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"). Vrchní soud v Praze blíže neodůvodnil, proč jednání stěžovatelky posoudil jako neprofesionální a nepřiznal jí náhradu nákladů řízení podle §150 OSŘ. Stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k aplikaci §150 OSŘ (nálezy sp. zn. I. ÚS 191/06, III. ÚS 1391/07, II. ÚS 237/05, I. ÚS 305/03, I. ÚS 188/08) a uvedla, že nepřiznání náhrady nákladů řízení jí způsobilo vznik značně vyšších nákladů než měl žalobce, který byl v řízení neúspěšný. Ustanovení §150 OSŘ neslouží k tomu, aby ten, kdo důvodně hájí svá práva, byl za to takto "potrestán". Obecné soudy nezvážily důkladně všechny okolnosti případu a nedostatečně vyložily, proč se jim jeví nespravedlivým rozhodnout o nákladech řízení podle zásady úspěchu ve věci. Došlo tak k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2007, čj. 36 C 40/2006 - 92, byla zamítnuta žaloba o ochranu osobnosti a přiměřené zadostiučinění Mgr. M. Š. (dále "žalobce") proti stěžovatelce. Náhrada nákladů řízení nebyla, podle §150 OSŘ, přiznána s ohledem na skutečnost, že v řízení pod sp. zn. 57 Ca 102/2003, během něhož došlo k žalovaným výrokům stěžovatelky, již rozhodl Ústavní soud ve prospěch žalobce. K odvolání žalobce i stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2008, čj. 1 Co 54/2008 - 158, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §150 OSŘ z důvodu "neprofesionálního" chování stěžovatelky, spočívajícího v jejích prokázaných nevhodných výrocích, které pronesla jako soudkyně v průběhu jednání, konaného u Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 57 Ca 102/2003.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03), a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, včetně stanovení jejich výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou, konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02).
Proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné, postupuje Ústavní soud nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje výjimečně. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu může otázka náhrady nákladů řízení nabýt ústavně právní dimenze také tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06). Takový případ však ve věci stěžovatelky zjištěn nebyl.
Ústavní soud přezkoumal její ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatelky se skutečností, že obecné soudy aplikovaly v přezkoumávané věci, při rozhodování o nákladech řízení, §150 OSŘ a nepřiznaly jí náhradu nákladů řízení. Obrací se tak na Ústavní soud se žádostí o přezkum oprávněnosti použití §150 OSŘ v jejím případě, ačkoliv to mu podle výše uvedených zásad nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že podle §150 OSŘ soud nemusí výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. Relevantními okolnostmi jsou typicky ty, jež se váží k předprocesnímu stadiu sporu a jeho příčinám, k chování účastníků jak v něm, tak později v průběhu vlastního procesu, jakož i sama povaha uplatněného nároku, adekvátnost jeho uplatnění, případně přiměřenost obrany proti němu.
Ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 350/04 Ústavní soud judikoval, že v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je proto třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Podobně v nálezu sp. zn. I. ÚS 2862/07 Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "ustanovení §150 OSŘ neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod."
Uvedené plně dopadá i na případ stěžovatelky. Krajský soud v Praze hodnotil jako "důvod zvláštního zřetele" předcházející rozhodnutí Ústavního soudu ve prospěch žalobce, Vrchní soud v Praze potom aplikaci §150 OSŘ odůvodnil nevhodným chováním stěžovatelky během jednání Krajského soudu v Brně. Odhlédl tak od majetkových poměrů účastníků a zohlednil okolnosti a důvody samotného vzniku sporu. V jeho postupu tak nelze porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky shledat.
Jestliže ustanovení §150 OSŘ má sloužit k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení, tak napadená rozhodnutí, vycházející z konkrétních skutečností a vystihující zvláštnosti dané věci, tento požadavek plně splňují. Z výjimečnosti použití tohoto ustanovení vyplývá samozřejmý a judikaturou Ústavního soudu opakovaně připomínaný požadavek v odůvodnění rozhodnutí náležitě vyložit, proč se nejeví jako spravedlivé rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci. Oba soudy tomuto požadavku, byť stručně, dostály. Nelze tak souhlasit s námitkou stěžovatelky, že Vrchní soud v Praze dostatečně neodůvodnil, v čem spatřuje "neprofesionálnost" jejího chování během jednání Krajského soudu v Brně, neboť tak učinil s odkazem na její prokázané nevhodné výroky.
Vzhledem k výše uvedeným argumentům dospěl Ústavní soud k závěru, že v předmětné věci obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovaly plně v souladu s ustanovením §150 OSŘ, přičemž nevybočily ze standardního výkladu tohoto ustanovení, výrok o náhradě nákladů řízení sice stručně, avšak dostatečně odůvodnily. Z rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího je zřejmé, že se otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabývaly a postup podle §150 OSŘ, i když rozdílně odůvodněný, zvažovaly. Oba soudy konkrétně uvedly, na základě jakých skutečností předmětné ustanovení použily. Jejich rozhodnutí tak Ústavní soud nepovažuje za neodůvodněná, nepřezkoumatelná či v rozporu s principem spravedlnosti. Skutečnost, že s nimi stěžovatelka nesouhlasí, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nelze.
Ústavní soud proto uzavírá, že porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto její ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu