ECLI:CZ:US:2009:2.US.1062.09.1
sp. zn. II. ÚS 1062/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. D., zastoupeného JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Třebíči, Bráfova 50, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2007 č.j. 12 Co 89/2007-222 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2009 č.j. 20 Cdo 901/2008-269, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 8. 11. 2006 č.j. E 1883/99-203, jímž soud udělil vydražiteli příklep předmětných nemovitostí. (Zrušení tohoto rozhodnutí stěžovatel rovněž požaduje.)
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom, že jeho odvolací i dovolací námitky měly spíše charakter komplexního nesouhlasného stanoviska s prováděním výkonu rozhodnutí, neboť nedokáže překonat křivdu a nespravedlnost, za kterou stojí jeho bývalá manželka (oprávněná osoba). Od počátku exekučního řízení stěžovatel tvrdí, že některé z pozemků byly zahrnuty do exekuce nadbytečně, neboť samotný dům s rezervou postačoval k úhradě vymáhané pohledávky, a proto považuje celý průběh exekučního řízení za chybný.
Ústavní stížnost podává stěžovatel proti rozhodnutí vydanému v předposlední fázi exekučního řízení, přičemž principielní nesprávnost jakéhokoli rozhodnutí vydaného v této fázi odvozuje z toho, že dosud dle jeho názoru pravomocně neskončila jedna z fází předchozích, tj. určení výsledné ceny postižených nemovitostí. Stěžovatel brojil proti usnesení o výsledné ceně nemovitostí ze dne 13. 2. 2006, ale odvolací soud se tímto nezabýval.
Stěžovatel se ani nemůže ztotožnit s vysvětlením dovolacího soudu, dle nějž mu nepřísluší přihlížet k jiným námitkám, než které přímo souvisí s řízením o příklepu, neboť i dovolací soud je povolán k ochraně ústavně garantovaných práv účastníků (čl. 4 Ústavy) a v případě zjištění pochybení má povinnost sjednat nápravu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že usnesením ze dne 31. 5. 2000 č.j. E 1883/99-14, které nabylo právní moci dne 5. 9. 2000, byl nařízen výkon rozhodnutí podle rozsudku okresního soudu v Třebíči sp. zn. 6 C 18/93 prodejem nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí. Usnesení č.j. E 1883/99-178 ze dne 13. 2. 2006, kterým byla určena výsledná cena nemovitosti nabylo právní moci dne 28. 3. 2006. Na základě dražební vyhlášky ze dne 25. 9. 2006 bylo na den 8. 11. 2006 nařízeno dražební jednání, na němž byl vydražiteli udělen příklep.
Odvolací soud při přezkoumávání rozhodnutí o udělení příklepu dospěl k závěru, že nenastal žádný z důvodů předvídaných ustanovením §336k odst. 3 o.s.ř., pro který lze změnit usnesení o příklepu (usnesení o příklepu lze změnit, jen jestliže v řízení došlo k takovým vadám, že se odvolatel nemohl zúčastnit dražby nebo jestliže byl příklep udělen proto, že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona). Soud prvého stupně řádně a v souladu s pokyny uvedenými v předchozím rozhodnutím odvolacího soudu na základě aktualizovaného znaleckého posudku usnesením (pravomocným) stanovil výslednou cenu nemovitostí. Při nařízení a průběhu dražby nedošlo k žádným vadám, jež by byly důvodem pro změnu rozhodnutí a neudělení příklepu.
Dovolací soud neshledal dovolání stěžovatele přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V odůvodnění zejména uvedl, že řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti je rozděleno do několika relativně samostatných fází (1/ nařízení výkonu rozhodnutí, 2/ určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou, a určení výsledné ceny, 3/ vydání dražební vyhlášky, 4/ prodej nemovitosti v dražbě, 5/ rozvrh rozdělované podstaty), v nichž se řeší vymezený okruh otázek, přičemž pravomocné rozhodnutí, jímž je ukončen určitý úsek, je předpokladem pro další pokračování v řízení a současně vylučuje možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo rozhodnuto. Stěžovatel však v dovolání zpochybňoval správnost řešení v předcházejících úsecích již najisto postavených (rozhodnutých) otázek.
Ústavní soud po přezkoumání věci shodně jako Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoliv ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů o udělení příklepu, námitky stěžovatele se vztahují především k předchozím pravomocně ukončeným fázím exekučního řízení a k řízení, v němž byl vydán exekuční titul.
Stěžovatel nezpochybňuje, že oprávněná navrhla k vymožení své pohledávky vyplývající z exekučního titulu výkon rozhodnutí prodejem i těch nemovitostí, o nichž stěžovatel nyní tvrdí, že nepatří do vypořádání podílového spoluvlastnictví a výkon rozhodnutí jejich prodejem byl (pravomocně) nařízen, rovněž byly zahrnuty jak do usnesení o určení ceny, tak do dražební vyhlášky. Pokud jde o námitky týkající se výsledné ceny nemovitostí Ústavní soud uvádí, že pro výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti platí, že výsledná cena nemovitosti je závazně určena v usnesení soudu podle §336a o. s. ř. a v dalších fázích výkonu rozhodnutí z něj soud vychází. Námitky proti tomuto již pravomocnému rozhodnutí proto nelze uplatňovat až v řízení proti rozhodnutí o udělení příklepu.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se návrhy stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry patřičně odůvodnily. Nejvyšší soud, který posuzoval přípustnost dovolání, navíc v odůvodnění rozhodnutí v podstatě podal rozbor věci a srozumitelně objasnil, z jakých důvodů nelze v jednotlivých fázích výkonu rozhodnutí přistoupit k přezkumu již pravomocných usnesení, vůči nimž nebyla včas uplatněna adekvátní procesní obrana. V tomto směru nepovažuje Ústavní soud za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat a na odůvodnění rozhodnutí odkazuje.
Právní názor stěžovatele, dle nějž je Nejvyšší soud v řízení, týkajícím se rozhodnutí o udělení příklepu, povinen přihlížet i k jiným námitkám, než které přímo souvisí s řízením o příklepu, a sjednat nápravu, i pokud jde o celkové tvrzené nedostatky, týkající se výkonu rozhodnutí, nekoresponduje s platnou právní úpravou občanského soudního řízení. Tím spíše není soud v řízení o výkon rozhodnutí oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, neboť jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet.
Ústavní soud připomíná, že v dané věci Nejvyšší soud pouze přezkoumával, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání (otázku procesní). Závěry o nepřípustnosti dovolání v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil a Ústavní soud neshledal v projednávané věci důvod závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jakkoliv lze chápat, že stěžovatel subjektivně pociťuje výsledek řízení o výkon rozhodnutí jako nespravedlivý, jeho přesvědčení o nesprávnosti způsobu, jakým bylo exekuční a jemu předcházející řízení vedeno, nemůže založit neústavnost rozhodnutí. Zásada "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že tak důsledně nečinil a obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu