ECLI:CZ:US:2009:2.US.1115.08.1
sp. zn. II. ÚS 1115/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2008 ve věci sp. zn. 1 Ko 494/2007 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 28. 6. 2007 ve věci sp. zn. 96 K 4/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem napadá rubrikovaná soudní rozhodnutí, jimiž měla být porušena následující ustanovení: čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl stěžovatelův návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (Česká strana sociálně demokratická, dále jen "ČSSD"). Odvoláním napadené rozhodnutí soudu první instance vrchní soud shora uvedeným usnesením potvrdil, přičemž se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, že navrhovatelé nedoložili, že vůči dlužníkovi mají splatné pohledávky, neboť k prokázání jejich existence by bylo třeba rozsáhlé dokazování přesahující meze přípravné fáze konkursního řízení.
Obecné soudy se přitom dle stěžovatele vůbec nezabývaly prověřením stavu předlužení dlužníka podle §4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, čímž porušily jeho výše uvedená základní práva.
Zpochybněním závazků ČSSD z mandátní smlouvy ze dne 2. 5. 1997 porušily obecné soudy svými rozhodnutími dle stěžovatele zásadu pacta sunt servanda. Tím poskytly ČSSD nejen nepatřičnou výhodu, nýbrž výhodu porušující celou řadu ústavních principů podmiňujících existenci právního státu. Porušena tak byla zásada rovnosti účastníků řízení (s odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt), kteroužto skutečnost si je možno podle stěžovatele vysvětlit pouze tím, že dlužníkem je donedávna vládní, v současné době nejsilnější opoziční parlamentní strana. Obecné soudy taktéž dle stěžovatele v předmětné právní věci porušily zásadu nemo ex suo delicto meliorem suam conditionem facere potest, respektive nemo turpitudinem suam allegans auditur.
Stěžovatel dále poukazuje na existenci Trestněprávní úmluvy o korupci (č. 70/2002 Sb.m.s.) a Občanskoprávní úmluvy o korupci (č. 3/2004 Sb.m.s.) a současně připomíná, že Česká republika v rozporu se svými mezinárodními závazky dosud nezajistila ve vnitrostátním právu, aby osoby, které utrpěly v důsledku korupce škodu, byly oprávněny i podle vnitrostátní úpravy podat žalobu za účelem získání plné náhrady takovéto škody.
Stěžovatel konečně s odkazem na čl. 234 Smlouvy o Evropském společenství žádá, aby Ústavní soud věc projednal a rozhodl podle komunitárního práva, v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora. Pro případ, že soud zjistí, že Evropský soudní dvůr dosud otázku přímé aplikace mezinárodní smlouvy ve vztahu k porušení závazků členskou zemí Evropské unie neřešil, stěžovatel navrhuje, aby soud věc postoupil Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud podotýká, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Tento závěr bylo nutno učinit rovněž v posuzované věci.
Projednávané podání stěžovatele představuje další z řady jeho argumentačně obdobných ústavních stížností, ze kterých většina byla Ústavním soudem již v minulosti odmítnuta jako návrhy zjevně neopodstatněné (srov. usnesení ze dne 29. 11. 2007 ve věci sp. zn. III. ÚS 1998/07).
Podstata posuzované ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily jeho základní práva, když neprohlásily konkurz na majetek stěžovatelova dlužníka - ČSSD. V této skutečnosti spatřuje stěžovatel jednak porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení, jednak porušení trestněprávní i občanskoprávní úmluvy o korupci.
Pokud jde o námitku směřující k tvrzenému porušení principu rovnosti, je třeba konstatovat, že stěžovatel zjevně přehlíží odlišnosti mezi kontradiktorním řízením a iniciační fází řízení konkursního. Řízení o návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je totiž na rozdíl od "klasického" kontradiktorního řízení ovládáno poněkud jinými principy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007 ve věci sp. zn. 29 Odo 1511/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007 ve věci sp. zn. 29 Odo 5044/2007); veškerou argumentaci stěžovatele týkající se porušení principu rovnosti účastníků řízení je proto nutno považovat za nepřípadnou.
Pouze na okraj je tedy vhodné připomenout, že se obecné soudy v předmětné věci meritorně nezabývaly otázkou existence stěžovatelovy pohledávky za ČSSD; i z tohoto důvodu nemůže být stěžovatelova argumentace obsažená v posuzovaném podání případná.
Pokud se jedná o stěžovatelem tvrzené porušení trestněprávní a občanskoprávní úmluvy o korupci, Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel toto své tvrzení nikterak nekonkretizuje (není zřejmé, který subjekt se měl případně korupčního jednání dopustit, a jak toto případné jednání ovlivnilo postavení stěžovatele, respektive jaký mělo toto jednání vliv na stěžovatelem uváděnou náhradu škody) a setrvává toliko u obecné proklamace. Ani tato skupina námitek proto nemohla nabýt opodstatněnosti ve smyslu posouzení důvodnosti projednávaného podání.
Ústavní soud nemohl konečně vyhovět ani stěžovatelovu návrhu na předložení výše specifikované předběžné otázky k rozhodnutí Evropskému soudnímu dvoru. V této souvislosti Ústavní soud opětovně připomíná, že účelem prejudiciálního řízení před Evropským soudním dvorem je podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Ústavní soud poskytl stěžovateli v reakci na jeho návrhy již několikrát výklad této problematiky (srov. např. usnesení ve věci sp.zn. IV. ÚS 416/05, sp. zn. I. ÚS 9/06, sp. zn. II. ÚS 347/07). Ani v tomto případě se stěžovatelův návrh netýká výše naznačeného účelu řízení před Evropským soudním dvorem, proto by předložení věci tomuto judiciálnímu orgánu Evropských společenství postrádalo jakýkoliv smysl.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu