ECLI:CZ:US:2009:2.US.1186.08.1
sp. zn. II. ÚS 1186/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. Petrem Jahodou, advokátem se sídlem Praha 10, Boloňská 310, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 7. 3. 2008 ve věci sp. zn. 11 Co 523/2007, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne ze dne 21. 11. 2007 ve věci sp. zn. 26 C 189/2005, s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 11. 2005 ve věci sp. zn. 26 C 189/2005 a s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 5. 2005 ve věci sp. zn. 26 C 189/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem napadá rubrikovaná soudní rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem obvodního soudu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 49.349,- Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek nebyl stěžovateli doručen, neboť mu byl pro dané řízení napadeným usnesením ze dne 30. 5. 2005 ustanoven opatrovník, a to s odůvodněním, že stěžovatel je neznámého pobytu.
O existenci řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek, se stěžovatel dozvěděl až v okamžiku, kdy byla (na jeho základě) usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 10. 2006 nařízena exekuce na jeho majetek. V kanceláři soudního exekutora převzal stěžovatel dne 29. 5. 2007 kopii napadeného rozsudku, jehož stejnopis si vyzvedl osobně na soudě dne 7. 11. 2007. Dne 16. 11. 2007 podal stěžovatel proti napadenému rozsudku odvolání, které obvodní soud rubrikovaným usnesením ze dne 21. 11. 2007 pro opožděnost odmítl. Městský soud následně toto usnesení napadeným usnesením potvrdil.
Stěžovatel je přesvědčen, že pro ustanovení opatrovníka nebyly v jeho právní věci splněny zákonné podmínky, čímž mu byla postupem soudu prvního stupně (potvrzeného soudem odvolacím) v rozporu se zákonem odňata možnost bránit svá práva u soudu, vznést tvrzení na svou obranu proti žalobě a předložit důkazy k jejich prokázání.
Soud první instance doručoval stěžovateli žalobu na adresu v H., na této adrese se ale stěžovatel od roku 1998 zdržoval spíše sporadicky a přibližně od května 2000 do současnosti žije trvale v ubytovně na adrese P., kam jsou mu zasílány veškeré účty a složenky, jakož i další korespondence. Je proto dle stěžovatele zřejmé, že se "neskrývá před úřady", nýbrž se dlouhodobě zdržuje pouze na jednom místě. Až v roce 2005 bylo stěžovateli na obecním úřadě v H., kde si vyřizoval nový občanský průkaz (jenž byl vydán dne 30. 6. 2005), sděleno, že na původní adrese již nemá trvalý pobyt, za nějž mu bylo určeno sídlo obecního úřadu v H. Stěžovateli přitom není známo, kým o tomto bylo rozhodnuto, ani kdy se tak stalo. Tato skutečnost mu do té doby nebyla nijak oznámena.
Je dle stěžovatele evidentní, že v okamžiku vydání napadeného rozsudku - dne 9. 11. 2005 - již stěžovatel na adrese H. trvalé bydliště neměl, což však soud prvního stupně v rozsudku nijak nereflektoval, respektive tuto skutečnost vůbec nezjišťoval, přestože v souladu s §154 odst. 1 občanského soudního řádu je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Soud první instance tak dle stěžovatele pochybil, jestliže si před vydáním napadeného rozsudku neověřil aktuálnost údaje o trvalém bydlišti stěžovatele; úkony soudu prvního stupně ve smyslu závěru o neznámem pobytu je tak nutno považovat za nedostatečné. Nalézací soud se přitom neobrátil na obecní úřad H., neboť pokud by tak před vydání napadeného rozsudku učinil, zjistil by, že údaj o trvalém bydlišti stěžovatele již není aktuální a současně by zjistil i adresu skutečného pobytu, neboť stěžovatel ji obecnímu úřadu Horní Jiřetín při přebírání občanského průkazu oznámil.
Situace se stěžovatelovým trvalým a skutečným pobytem je sice poměrně komplikovaná, nicméně ani tak nebylo na místě jednoznačně uzavřít, že je "neznámého pobytu", neboť při vynaložení nezbytného úsilí mohl soud první instance skutečné místo pobytu dohledat, stejně jako se to následně podařilo soudnímu exekutorovi nebo dříve Okresnímu soudu v Mostě (když byl stěžovatel v roce 2002 kvůli dopravní nehodě vyhledán Policií ČR za účelem předvolání k Okresnímu soudu v Mostě).
Stěžovatel připomíná, že dle judikatury Ústavního soudu ustanovení občanského soudního řádu o ustanovení opatrovníka nemohou být aplikována pouze z důvodu urychlení vyřízení dané právní věci (in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 12, str. 381). Ústavní soud taktéž judikoval, že šetření, jež má předcházet ustanovení opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám, musí být dostatečně aktuální, aby mohlo být oporou pro závěr, že důvody pro ustanovení opatrovníka jsou dány ke dni vydání usnesení o tomto opatření (in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 35, str. 267). Stěžovatel poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu R 10/2003 (in: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR), dle kterého k zodpovězení otázky, zda je znám jiný pobyt účastníka řízení na území České republiky, není dostačující pouhé vyžádání zprávy z Centrální evidence obyvatel.
V důsledku uvedených pochybení nalézacího soudu nemohl stěžovatel bez své viny v předmětném řízení uplatnit skutečnosti a důkazy, které jsou způsobilé přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci, neboť napadeným rozsudkem mu bylo uloženo splnění povinnosti, kterou na sebe nikdy nepřevzal. Soud prvního stupně totiž vedlejšímu účastníkovi přisoudil pohledávku na základě smlouvy, kterou stěžovatel s vedlejším účastníkem nikdy neuzavřel. Stěžovatelův podpis a razítko na smlouvě jsou zfalšovány. Stěžovatel tedy vůbec nebyl pasivně legitimován v předmětném řízení, což by při jeho řádném průběhu muselo vyjít najevo. Postupem obecných soudů tak byla porušena shora uvedená základní práva stěžovatele.
Stěžovatel konečně přímo v ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí s tím, aby Ústavní soud dle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, upustil od ústního jednání.
Ústavní stížnost je částečně neopodstatněná a částečně podaná po lhůtě.
Ústavní soud se v prvé řadě musel zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti, zejména, zda byla dodržena lhůta pro její podání. Pokud se jedná o napadené usnesení městského soudu ve spojení s usnesením obvodního soudu ze dne 21. 11. 2007, je možno konstatovat, že v této části je ústavní stížnost podána bezesporu v zákonné lhůtě. V případě napadených usnesení a rozsudku obvodního soudu z roku 2005, není otázka zachování lhůty prima facie jednoznačná. Ústavní soud se obdobnou otázkou ve své předchozí rozhodovací praxi již opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že pokud je podstatou ústavní stížnosti otázka, zda příslušný orgán postupoval správně, když účastníku řízení ustanovil opatrovníka coby osobě neznámého pobytu, přičemž z tohoto důvodu nebylo rozhodnutí ve věci samé účastníku nikdy doručeno a nemohl tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práv, je taková ústavní stížnost projednatelná, přičemž lhůtu k podání ústavní stížnosti v takovém případě počíná běžet ode dne, kdy se účastník o existenci takového rozhodnutí dozvěděl (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 559/2000, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 27, str. 233).
Nyní projednávaný případ je z hlediska postavení stěžovatele v řízení před obecným soudem zcela srovnatelný. I v této věci je důvodem podání stížnosti skutečnost, že stěžovateli byl v řízení před soudem ustanoven opatrovník, kterému byl následně doručen napadený rozsudek. Stěžovatel tím nedostal příležitost podat proti němu námitky, sám opatrovník zůstal v řízení nečinný a napadený rozsudek tak nabyl právní moci.
Stěžovatel se o existenci rozsudku obvodního soudu dozvěděl až dne 29. 5. 2007 v souvislosti s převzetím exekučního příkazu. Do dne 16. 11. 2007 neučinil žádný procesní úkon, kterým by zpochybnil správnost napadeného rozsudku, respektive usnesení, na jehož základě mu byl ustanoven opatrovník. Ve vztahu k napadenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 11. 2005 a usnesení ze dne 30. 5. 2005 je proto třeba považovat posuzované podání jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Ve vztahu ke zbývajícím napadeným soudním rozhodnutím je Ústavní soud nucen konstatovat, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Napadená usnesení se zabývají toliko otázkou, zda bylo stěžovatelovo odvolání ze dne 16. 11. 2007 podáno opožděně. Stěžovatelovy námitky vznesené v projednávané ústavní stížnosti však nicméně proti těmto usnesením obvodního a městského soudu de facto obsahově vůbec nesměřují; veškeré stěžovatelovy námitky mají za cíl zpochybnit správnost (zákonnost) ustanovení opatrovníka, respektive věcnou správnost napadeného rozsudku. Ve vztahu k otázce včasnosti stěžovatelova odvolání jsou tak námitky směřující proti usnesení, na jehož základě mu byl ustanoven opatrovník, relevantní pouze potud, že v této souvislosti bylo třeba zjistit, zda bylo napadené usnesení řádně doručeno, tedy zda byly naplněny podmínky ustanovení opatrovníka. Odvolací soud se těmito otázkami řádně zabýval, posuzoval tedy naplnění předpokladů pro ustanovení opatrovníka stěžovateli soudem I. stupně, a to jak z hlediska příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tak s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud nepovažuje závěry odvolacího soudu, že soud první instance před ustanovením opatrovníka stěžovateli učinil všechny potřebné kroky ke zjištění skutečné doručovací adresy stěžovatele (přičemž tento postup neodporoval závěrům k nimž dospěl Ústavní soud např. v nálezech ve věci sp. zn. II. ÚS 27/2000, sp. zn. I. ÚS 204/2000, sp. zn. I. ÚS 559/2000 či sp. zn. I. ÚS 264/06), za závěry, jímž by bylo možno z ústavně právního hlediska cokoliv vytknout. Ústavní soud rovněž konstatuje, že své rozhodnutí odvolací soud ústavně konformním způsobem odůvodnil. Tvrzení stěžovatele, že v době vydání napadeného rozsudku mohl nalézací soud skutečnou adresu stěžovatele zjistit na obecním úřadu Horní Jiřetín, uplatněné v ústavní stížnosti, nelze rovněž považovat za případné, neboť rozhodující je, že v době vydání usnesení o ustanovení opatrovníka nalézací soud tuto možnost objektivně neměl.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že nemohl přihlížet ke stěžovatelově nesouhlasu s upuštěním od ústního jednání, neboť ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je aplikovatelné toliko tehdy, není-li návrh odmítnut. Otázka, zda proběhne v daném řízení ústní jednání, proto přichází do úvahy pouze v situaci, kdy je návrh věcně projednatelný, což ovšem nebyl případ posuzovaného podání.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto ústavní stížnost částečně jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně jako návrh podaný po lhůtě dle §43 odst. 1 psím. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Stanislav Balík
předseda senátu