ECLI:CZ:US:2009:2.US.1227.08.1
sp. zn. II. ÚS 1227/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti města Železná Ruda, se sídlem Klostermannovo nám. 295, Železná Ruda, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem Vlastina 23, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 2. 2008 sp. zn. 18 Co 418/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. 18 Co 418/2007 ze dne 29. 2. 2008, jímž bylo změněno usnesení Okresního soudu v Klatovech č.j. 6 C 98/2006-72 ze dne 19.6.2007 ve výroku II. o nákladech řízení.
Vedlejší účastníci se žalobou s návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 5. 4. 2006 podanou k Okresnímu soudu v Klatovech domáhali proti stěžovateli zaplacení částky 415 229,50 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzeného nároku na náhradu za omezení jejich vlastnického práva stavbou kanalizačního řadu ve vlastnictví stěžovatele vedoucího přes pozemky vedlejších účastníků. Při podání žaloby neměl nárok uplatněný vedlejšími účastníky proti stěžovateli oporu v žádném smluvním vztahu a byl tedy z povahy věci konstruován jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Paralelně probíhala mezi vedlejšími účastníky a stěžovatelem jednání o způsobu řešení situace (existence stavby na cizím pozemku), která začala již před podáním žaloby. Vzhledem k těmto důvodům a ke shodnému návrhu účastníků bylo řízení Okresním soudem v Klatovech usnesením č.j. 6 C 98/2006-50 ze dne 11. 7. 2006 přerušeno.
Mimosoudní jednání účastníků řízení vyústila v uzavření smluv o zřízení věcného břemene spočívajícího v závazku vedlejších účastníků strpět na svých pozemcích podzemní vedení kanalizačního řadu za úplatu ve smlouvách stanovenou. K předmětným smlouvám byl povolen vklad práva odpovídajícího věcnému břemeni příslušným katastrálním úřadem do katastru nemovitostí a na základě těchto smluv stěžovatel uhradil vedlejším účastníkům sjednanou úplatu za zřízení věcného břemene stanovenou jako opakující se roční plnění. Vedlejší účastníci následně podali návrh na pokračování v přerušeném řízení, vzali žalobu zpět a uplatnili právo na náhradu nákladů řízení s tvrzením, že stěžovatel vedlejší účastníky po podání žaloby uspokojil, a tedy je na místě ve smyslu ust. §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. uložit stěžovateli povinnost uhradit vedlejším účastníkům náklady řízení.
Následným usnesením Okresního soudu v Klatovech č.j. 6 C 98/2006-72 ze dne 19. 6. 2007 bylo řízení zastaveno s tím, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Plzni vydal touto ústavní stížností dotčené usnesení, jímž usnesení soudu I. stupně ve výroku týkajícím se nákladů řízení změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení. V odůvodnění rozhodnutí se krajský soud omezil toliko na konstatování, že z procesního hlediska zastavení řízení zavinil stěžovatel, jelikož po podání žaloby uhradil vedlejším účastníkům žalobou požadované částky náhrad.
V rozhodnutí Krajského soudu v Plzni spatřuje stěžovatel porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článku 90 a článku 95 Ústavy České republiky a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Krajskému soudu zejména vytýká, že své rozhodnutí omezil na mechanickou aplikaci ust. §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř., aniž by se jakkoliv zabýval skutečnostmi namítanými stěžovatelem, a že tedy plnění poskytnuté stěžovatelem vedlejším účastníkům po podání žaloby automaticky ztotožnil s uspokojením nároku vedlejších účastníků uplatněného žalobou, aniž by jakkoliv zohlednil skutečné právní důvody tohoto plnění, resp. skutečnost, že stěžovatel předmětné plnění neposkytl jen tak, bez dalšího (po podání žaloby), nýbrž jako plnění na základě uzavřeného smluvního vztahu vzniknuvšího teprve po podání žaloby. Za uspokojení nelze považovat splnění závazku, který žalovanému vznikl teprve po podání žaloby, neboť takové plnění nemůže být z povahy věci ztotožňováno s plněním tvrzeného nároku žalobce tak, jak je vymezen v žalobě. V postupu krajského soudu stěžovatel shledává prvek svévole v interpretaci a aplikaci příslušného ustanovení občanského soudního řádu, vzhledem k němuž i otázka náhrady nákladů řízení v konkrétním případě nabývá ústavněprávní dimenze.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že problematika náhrady nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, nepubl.). Nutno totiž vycházet z často opakovaného pravidla, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
O takový případ se v nyní posuzované věci nejedná. Odvolací soud, který změnil usnesení soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, postupoval dle ust. §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., podle které "byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný". Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že by odvolací soud interpretoval a aplikoval uvedené ustanovení ústavně nekonformním (svévolným) způsobem. S ohledem na své postavení a shora uvedená kritéria přezkumu nemůže Ústavní soud při posuzování otázky náhrady nákladů řízení odhlédnout od kontextu celé věci, o níž bylo obecným soudem rozhodováno. V dané věci se jednalo o déletrvající spor ohledně náhrady za omezení vlastnického práva vedlejších účastníků stavbou kanalizačního řádu na jejich pozemcích. Jak vyplývá z obsahu obou rozhodnutí obecných soudů, tento kanalizační řád byl postaven již v období let 1999 - 2000 a až do podání žaloby v roce 2006 nebyla otázka náhrady mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky vyřešena. Po podání žaloby a přerušení řízení byla uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene a vedlejším účastníkům byla vyplacena žalobou požadovaná částka.
Ústavní soud je přesvědčen, že odvolací soud, který přiznal náhradu nákladů vedlejším účastníkům, postupoval v souladu s příslušným ustanovením o. s. ř., který v dané věci interpretoval a aplikoval způsobem odpovídajícím principu spravedlnosti, který je rovněž základním referenčním hlediskem pro přezkum Ústavním soudem.
Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením nebyla stěžovateli způsobena újma na ústavně garantovaných lidských právech a svobodách, Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu