ECLI:CZ:US:2009:2.US.13.09.1
sp. zn. II. ÚS 13/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Bc. M. D., zastoupeného Mgr. Filipem Lederem, advokátem Advokátní kanceláře Vašíček, Frimmel & Honěk, se sídlem v Brně, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 62/2008-52 ze dne 15. října 2008, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Ca 104/2007-22 ze dne 25. února 2008, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č. j. 7070/OI/FŘ/140, a rozhodnutí Finančního úřadu Brno II. č. j. 91021/01/289960/5414, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Krajského soud v Brně, 3) Finančního ředitelství v Brně a 4) Finančního úřadu Brno II., jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvdnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 5. ledna 2009 se stěžovatel domáhá v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž rozhodnutím správce daně byla stěžovateli vyměřena daň z převodu nemovitostí, rozhodnutím finančního ředitelství bylo zamítnuto jeho odvolání, rozsudkem správního soudu byla zamítnuta jeho žaloba, a rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta jeho kasační stížnost. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na pokojné vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Z tvrzení stěžovatele a z přiložené kopie napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel vložil s účinností k 20. září 1994 do základního jmění obchodní společnosti MIDO, a. s., určité nemovitosti. Nejpozději k 31. prosinci 1996 nebyl stěžovatel vlastníkem žádné akcie uvedené obchodní společnosti v důsledku řady převodů, o čemž však stěžovatel správce daně neinformoval. Proto po zjištění této skutečnosti vlastní aktivitou správce daně byla stěžovateli doměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 237.369 Kč.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně nesouhlasí se závěrem, že na něj dopadá §20 odst. 6 písm. e) zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, tedy že nesplnil podmínku pro osvobození od této daně, protože jeho účast v předmětné obchodní společnosti zanikla dříve než pět let od vkladu nemovitostí do jejího základního jmění. Poukazuje na to, že předmětné zákonné ustanovení vůbec nedefinuje, co se považuje za zánik účasti a úprava obchodního zákoníku, ze kterého je tak nutno vycházet řeší otázku zániku účasti ve společnosti pouze jen ve vztahu ke společnosti s ručením omezeným. Vycházel tedy z toho, že ve vztahu k akciové společnosti je osvobození od daně nepodmíněné, protože se nevztahuje na akciové společnosti. S ohledem na uvedenou nejasnost a neurčitost mu podle jeho názoru nemohla být žádná interpretace uvedeného zákonného ustanovení kladena k tíži, jak učinily oba správní soudy. Není podle něj možné, aby stát profitoval z nejasné a tudíž nekvalitní legislativy. Pokud by totiž o přísné interpretaci zákona včas věděl, tak by si býval ponechal např. 1% akcií, aby zákonné podmínce vyhověl. Není podle něj bez významu, že daňový subjekt nemá v okamžiku vkladu na výběr, zda chce být od předmětné daně osvobozen či nikoliv, kdy by "výměnou" byla v druhém případě nesrovnatelně kratší lhůta pro vyměření daně. Takto je vkladatel po dlouhou dobu v nejistotě o svých daňových povinnostech.
4. Stěžovatel rovněž navrhl, aby mu byl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení proti České republice. Tento návrh nebyl nijak zdůvodněn.
5. Aby zdanění bylo ústavně konformní, musí se především opírat o zákon. Jiné hmotněprávní podmínky ústavní právo nepředepisuje. Tím je také relativně úzce vymezen rozsah, v jakém Ústavní soud může přezkoumávat ukládání konkrétních daní a poplatků. Plnohodnotný soudní přezkum rozhodnutí daňových orgánů z hlediska jejich souladu se zákony je ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny svěřen správnímu soudnictví, nikoli soudu Ústavnímu (sp. zn. II. ÚS 644/02, N 85/33 SbNU 321; aj.).
6. Stěžovatel se v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud vyložil ustanovení §20 odst. 6 písm. e) zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí jinak, než jak to učinily správní orgány a oba správní soudy. Ústavní soud však není vrcholem soustavy soudů, není ani další odvolací instancí, a proto není zásadně oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123; aj.). Rovněž nikoli každý případ konkurence interpretačních alternativ volá po zásahu Ústavního soudu. Pokud by tomu tak bylo, popřel by Ústavní soud svou proklamaci a stal se pravidelnou odvolací instancí běžně přezkoumávající rozhodnutí obecných soudů, neboť nepochybně každá norma, i ta nejjednodušší, může mít řadu vzájemně si konkurujících interpretací. Prostor pro ingerenci Ústavního soudu není i při konkurenci různých interpretačních alternativ dán například tehdy, když je právní úprava včetně
relevantní judikatury adresátům dostupná a v zásadě nerozporná, a z tohoto důvodu je i aplikace práva pro adresáty alespoň rámcově předvídatelná. Za této situace je namístě zdrženlivost; postavení a role Ústavního soudu velí, aby ustálenou interpretaci zastávanou správními soudy, pokud nepřesahuje do roviny zásahu do práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, nenarušoval. Ústavní soud může naopak zasáhnout, pokud zjistí, že orgány veřejné moci neodůvodněně nebo dokonce svévolně vybočily z ustálené interpretační praxe.
7. V daném případě se evidentně oba správní soudy zabývaly dostatečně podrobně jak argumentací stěžovatele, tak i interpretací předmětného zákonného ustanovení v souvislosti s okolnostmi daného případu, tedy především ohledně významu sousloví "zánik účasti". Zejména interpretaci Nejvyššího správního soudu, podle něhož je uvedeným zákonným ustanovením míněn jakýkoliv zánik účasti s výjimkou úmrtí, lze s přihlédnutím k výše uvedeným kritériím považovat za ústavně souladnou. Nad její rámec lze poukázat na to, že příslušné zákonné ustanovení hovoří o vložení nemovitostí ... do "obchodních společností nebo družstev", čímž se zcela zjevně odkazuje na druhou část obchodního zákoníku "Obchodní společnosti a družstvo", v níž je provedena i úprava akciové společnosti. Na možnost, že je zánikem účasti ve společnosti míněn i smluvní převod podílu (je třeba odlišit od obchodního podílu, který se vztahuje jen ke společnosti s ručením omezeným, jak správně poukazuje stěžovatel) na jiného již před delší dobou kriticky upozornil Jan Bárta (Zánik účasti ve společnosti a osvobození od daně z převodu nemovitostí in Právní praxe v podnikání 1997, 5: 16).
I s ohledem na to vše je tedy třeba považovat za předvídatelný závěr správních soudů, že podmíněné osvobození zcela dopadá i na akciové společnosti. Určitá nejasnost předmětného zákonného ustanovení tedy nemohla mít při vědomí zásady vigilantibus iura scripta sunt účinky, které mu přikládá stěžovatel.
8. Nelze přitom souhlasit s názorem stěžovatele, že vkladatel nemovitosti do základního jmění (nyní kapitálu) obchodní společnosti nebo družstva nemá na výběr, zda hodlá využít pětileté lhůty k osvobození od daně z převodu nemovitostí anebo zda zaplatí příslušnou daň rovnou. Předmětné osvobození od daně je již jen podle svého názvu beneficio legis ve prospěch plátců daně, které je tak na úrovni oprávnění daňových poplatníků vůči správcům daně. Tohoto oprávnění tudíž mohou, ale také nemusejí využít, o čemž sami plátci daně rozhodují formou a obsahem daňového přiznání. Konečně sama pětiletá lhůta určitého jednání jako podmínka pro osvobození od daně není v právním řádu ojedinělá (srov. §4 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmu, §56 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty účinný do 31. prosince 2004, aj.) a nelze ji považovat ani za nepřiměřeně dlouhou s přihlédnutím ke sledovanému účelu.
9. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na toto rozhodnutí o vlastní
ústavní stížnosti tím byl současně odmítnut i akcesorický návrh na přiznání náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu