ECLI:CZ:US:2009:2.US.1314.09.1
sp. zn. II. ÚS 1314/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. M., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 3 Tdo 232/2009, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2008 sp. zn. 5 To 522/2008 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 8. 2008 sp. zn. 10 T 54/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu nepodmíněnému odnětí svobody v trvání 2 roků do věznice s dozorem. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání zaměřené do výroku o trestu a právní kvalifikace skutku, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě podle §256 tr. řádu zamítnuto. Dovolání stěžovatele podané na základě §265b odst. 1, písm. g) tr. řádu bylo usnesením Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto.
Porušení svých ústavně zaručených práv shledává stěžovatel v uložení nepřiměřeného a neodpovídajícího trestu, tedy v porušení §23 odst. 1, a §31 odst. 1 tr. zákona. Okresní soud v Karviné v této věci vydal dvě meritorní rozhodnutí, z nichž prvním ze dne 21. 8. 2007, byl stěžovatel uznán vinným z pokusu spáchat trestný čin dle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 a §202 odst. 1 tr. zákona a byl mu uložen trest ve výměře 2 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 roků a 6 měsíců a druhým na základě doplnění dokazování výslechem poškozené paní K., nalézací soud dospěl k jiné právní kvalifikaci, a to dle §222 odst. 1 tr. zákona a uložil trest odnětí svobody v trvání 2 roků nepodmíněně. Soud prvního stupně i odvolací soud nedostatečně zohlednily okolnosti a předpoklady pro výrok o druhu a výši trestu, neboť se stěžovatel k činu doznal, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, nahradil škodu způsobenou oběma poškozeným, zaplatil bolestné poškozené paní K., vyjádřil nad svým zkratovým jednáním upřímnou lítost a před spácháním onoho skutku vedl řádný život. V jeho případě rovněž platí fikce neodsouzení, neboť předchozí odsouzení byla zahlazena a přestupkovými řízeními mu ani v jednom z nich nebyla prokázána vina. Přesto soud k přestupkovým řízením významně přihlížel, byť vzhledem k zastavení řízení o nich tak činit nemohl. Za těchto polehčujících okolností a jejich řádného vyhodnocení měl nalézací soud ukládat trest výchovný, vykonávaný na svobodě, tedy trest odnětí svobody podmíněně odložený na přiměřenou zkušební dobu, odpovídající ustanovení §23 odst. 1 tr. zákona a naplňující tak účel trestu stanovený trestním zákonem.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky obsažené v ústavní stížnosti stěžovatel směřuje do sféry soudního určení výše a druhu trestu. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na čl. 90 Ústavy České republiky, dle nějž jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Obecný soud je tedy jediným, kdo je k takovému rozhodnutí oprávněn; trestní zákon mu může pro jeho rozhodování poskytovat alternativní možnosti, z nichž přísluší soudu právo výběru. Určujícím ustanovením pro uložení trestu je §31 trestního zákona, který je nutno vykládat ve spojení s ustanoveními §23, §33 a §34 trestního zákona.
Není úkolem Ústavního soudu a v zásadě není ani v jeho kompetenci závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu přehodnocovat; jedná se o otázku, která spadá do sféry nezávislého soudcovského uvažování (srov. např. usnesení II. ÚS 647/06, I. ÚS 91/08). Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné. Ústavnímu soudu - vzhledem k jeho postavení ve vztahu k soudům obecným - v zásadě nepřísluší vstupovat do hodnocení konkrétních, pro výši trestu rozhodujících skutečností, provedeného obecným soudem, není-li toto hodnocení v rozporu s požadavky ústavnosti; to však připadá v úvahu toliko v případě extrémního vybočení ze zásad pro ukládání trestu v tr. zákoně stanovených. Podle článku 39 Listiny základních práv a svobod jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Pokud se obecný soud pohybuje při ukládání trestu v rámci zákonem stanovené sazby pro daný trestný čin držíce se při tom obecných zásad pro ukládání trestů (§31 a násl. tr. zákona), není ze strany Ústavního soudu důvodu nikterak do jeho rozhodování zasahovat.
V tomto ohledu v dané věci Ústavní soud žádné protiústavní pochybení nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že se obecné soudy danou otázkou podrobně zabývaly, při úvaze o druhu trestu a jeho výměře braly v úvahu jak stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost, jeho provedení, tak i ostatní hlediska, jež jim stanovují zákonná ustanovení, a toto své hodnocení vzaly za základ při rozhodování o trestu.
Závěrem je třeba upozornit na to, že stěžovateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let (pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem) - přičemž podle §222 odst. 1 trestního zákona lze pachatele odsoudit k trestu odnětí svobody na 2 až 8 - a že se jednalo o úhrnný trest za dva trestné činy. Stěžovateli byl tedy uložen trest na samé spodní hranici trestní sazby, a to, že byl uložen jako trest nepodmíněný, nelze posuzovat jako vybočení ze zákonem stanovených zásad pro ukládání trestů.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se v ústavní stížnosti dovolává, zjevně porušeny nebyly, proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl..
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2009
Stanislav Balík
předseda senátu