ECLI:CZ:US:2009:2.US.1354.08.1
sp. zn. II. ÚS 1354/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. K., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem Tyršova 64, Náchod, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2008 č.j. 10 To 60/2008 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. 10. 2007 č.j. 11 T 154/2007-395, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 10. 2007 č.j. 3 Tdo 951/2007 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8 2006 č.j. 10 To 198/2006 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 11. 4. 2006 č.j. 11 T 165/2005-326 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne ze dne 31. 10. 2007 č.j. 11 T 154/2007-395 byl stěžovatel odsouzen za trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, kterým již byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě, č.j. 11 T 165/2005-326, ze dne 11. 4. 2006, k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně bylo rozhodnuto i o odsouzení spoluobžalováného J. M. Proti rozsudku, který obsahoval toliko výrok o trestu, podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.3.2008. č.j. 10 To 60/2008 podle §256 tr. řádu zamítnuto. Krajský soud v podstatě převzal dříve uvedené právní závěry dovolacího soudu, neboť výrok o vině z rozsudku okresního soudu ze dne 11. 4. 2006 č.j. 11 T 165/2005-326 nebyl rozhodnutím Nejvyššího soudu dotčen. Skutkovou stránkou věci se proto nezabýval a řešil pouze otázku trestu, který posoudil jako přiměřený.
Tomuto rozhodování předcházela rozhodnutí, proti kterým tato ústavní stížnost také směřuje. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne ze dne 11. 4. 2006, č.j. 11 T 165/2005- 326 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1), odst. 3) tr.zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1) tr. zákona. Druhý obžalovaný J. M. byl stejným rozsudkem uznán také vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1), odst. 3) tr. zákona nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1) tr. zákona, avšak na rozdíl od stěžovatele kvalifikoval soud jeho jednání jako účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1) písm.c) tr. zákona. Oběma byl uložen shodně trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců se zkušební dobou v trvání tři a půl roku. Skutkový stav věci se měl podle soudu odehrát tak, že stěžovatel spolu s dalším obžalovaným J. M. v úmyslu vylákat pojistné plnění uvedením nepravdivých údajů uplatnili škodní událost z pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem pojištěného J. M. ve prospěch stěžovatele, když společně předstírali jiný průběh dopravní nehody, než jak k ní ve skutečnosti došlo.
Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu. Vytýkal mu, že okresní soud plně nedbal závěrů kasačního rozhodnutí soudu druhého stupně, neodstranil pochybnosti o vině a namítl, že v jeho neprospěch byla porušena zákonná zásada zákazu reformace in peius. Podobné odvolání podal i druhý obžalovaný. Obě odvolání byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 29. srpna 2006, č.j. 10 To 198/2006, podle §256 tr. řádu zamítnuta. Stěžovatel podal proti posledně zmíněnému usnesení ústavní stížnost (sp.zn. IV.ÚS 819/06). Ústavní stížnost byla odmítnuta, protože spoluobžalovaný M. podal proti témuž usnesení dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové jakož i výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Náchodě a věc přikázal okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolací soud přisvědčil námitce dovolatele, že nově uložený trest je přísnější, než trest uložený původně, (nově ukládaný trest byl prodloužen o 1 měsíc a zkušební doba byla prodloužena o půl roku). Vzhledem k principu beneficium cohaesionis shodně rozhodl i ve prospěch stěžovatele.
Stěžovatel je přesvědčen, že skutkový stav věci dovoluje učinit jediný závěr - že byl odsouzen na základě domněnky soudu. Rozhodně prý nebyl uznán vinným na základě úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci. Ze strany soudu tímto postupem došlo k významnému porušení základních lidských práv stěžovatele, a to zejména čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Námitky uplatněné stěžovatelem v ústavní stížnosti se týkají převážně skutkového stavu věci, přičemž především namítá rozpory znaleckých posudků, jakož i nesprávné hodnocení důkazů ze strany obecných soudů a tvrdí, že se žádného trestného činu nedopustil. Jak již bylo shora uvedeno, stěžovatel byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 11. 4. 2006. Nejvyšší soud na základě dovolání podaného spoluobžalovaným J. M. zrušil toliko tu část rozsudku, která se týkala uloženého trestu a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí o trestu obou spoluobžalovaných. Z uvedeného je zřejmé, že předmětem ústavní stížnosti učinil stěžovatel rovněž rozhodnutí, kterými bylo pravomocně rozhodnuto o vině a která vzhledem k zákonným lhůtám již nelze v rámci této ústavní stížnosti přezkoumávat (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb).
Obecně k otázkám hodnocení důkazů Ústavní soud opakovaně uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při něm nemůže soud postupovat libovolně. Vnitřní přesvědčení soudce o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu jsou odůvodněny dostatečným způsobem.
Námitky týkající se trestu považuje Ústavní soud za neodůvodněné. Z napadeného rozsudku okresního soudu jasně vyplývá, že stěžovateli byl po částečném kasačním rozhodnutí dovolacího soudu nově uložen trest v takové výši, která odpovídá uloženému trestu původním rozsudkem ze dne 1. 11. 2005. Odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a následně i soudu odvolacího k výši uloženého trestu je dostatečné a vyplývají z něj všechny skutečnosti, k nimž je soud při stanovení druhu a výše trestu povinen přihlédnout. Otázka přiměřenosti trestu je otázkou pro obecné soudy, a pokud se při svém rozhodování řídí obecnými zásadami pro ukládání trestu a pohybují se v rámci příslušné trestní sazby stanovené pro konkrétní trestný čin trestním zákonem, nemá Ústavní soud v rámci principu minimalizace zásahů do pravomoci obecných soudů důvod k jeho přehodnocování.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnul zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) a zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Stanislav Balík
předseda senátu