ECLI:CZ:US:2009:2.US.1417.08.1
sp. zn. II. ÚS 1417/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Praze, V Jámě 699/5, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008 č. j. 20 Cdo 3046/2006-141 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 5. 2006 č. j. 13 Co 9/2006-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 6. 2008 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Má za to, že napadená rozhodnutí jsou nesprávná, neboť soudy nerozhodovaly dle práva vzniklých skutečností, nýbrž na základě prokazatelně zfalšovaných dokladů.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 16 Nc 4203/2003, bylo zjištěno následující:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Plzni potvrdil usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 10. 2005 č. j. 16 Nc 4203/2003-95, kterým soud prvého stupně zamítl návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce nařízené k uspokojení pohledávky ve výši 149.469,10 Kč s příslušenstvím oprávněného Z. P. (dále jen "oprávněný"). Odvolací soud neshledal důvody pro zastavení exekuce ve smyslu §268 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu, neboť vymáhaná pohledávka uplatněným kompenzačním projevem stěžovatele nezanikla; pohledávka stěžovatele, představující majetkovou sankci za prodlení oprávněného s placením nájemného za třetí a čtvrté čtvrtletí roku 1995, stěžovateli nevznikla. Oprávněný se s úhradou nájemného nemohl dostat do prodlení, neboť již v průběhu nalézacího řízení proti pohledávce stěžovatele započetl část své pohledávky za stěžovatelem z titulu bezdůvodného obohacení, jež byla předmětem nalézacího řízení, takže pohledávka povinného v plné výši zanikla.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž ohlásil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že příčinou nesprávného rozhodnutí byl skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových zjištění. Stěžovatel zejména namítal, že pohledávka oprávněného vznikla protiprávní manipulací s účetními doklady, jíž se dopustily zaměstnankyně obou účastníků. Pokud stěžovatel v řízení uplatnil započtení svojí pohledávky proti oprávněnému, což je plně v souladu s právem, soudy tento návrh odmítly, i když vycházel z platného smluvního ujednání. Dále stěžovatel odvolacímu soudu vytkl, že ve věci rozhodl, ačkoli v protokolu o jednání není zmínka o jím vznesené námitce podjatosti soudkyně JUDr. Klímové.
Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením odmítl dovolání jako nepřípustné s tím, že stěžovatel svými námitkami jednak napadá věcnou správnost exekučního titulu (k jejímuž posouzení soud v exekučním řízení není oprávněn) a jednak jimi zpochybňuje správnost skutkových zjištění, jež lze podřadit jedině dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona založit nemůže. Dovolací soud na závěr svého odůvodnění dodal, že k přípustnosti dovolání, jež může být založena jen na úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu, nejsou s to vést ani argumenty stran protokolace odvolacího soudu k stěžovatelem uplatněné námitce podjatosti.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti jakož i posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá usnesení Krajského soudu v Plzni, podaná po lhůtě stanovené pro její podání.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).
Dovolací soud, aniž by se zabýval meritem věci, posuzoval otázku, zda stěžovatelem podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.), je pak logicky možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako námitky existence tzv. jiných procesních vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nezahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu) nebo vad tzv. zmatečnostních (viz jejich výčet v §242 odst. 3 o. s. ř.). Proto také v případě, kdy dovolatel uplatní proti dovoláním napadenému rozhodnutí pouze tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být řeč o právní otázce zásadního významu (srov. III. ÚS 643/06, III. ÚS 10/06, IV. ÚS 804/07).
V nyní posuzované věci, jak vyplývá z podaného dovolání, stěžovatel soudům vytýkal, že z provedených důkazů nezjistily správně skutkový stav věci, že některé navrhované důkazy neprovedly, a následně věc nesprávně posoudily. Stěžovatel tímto způsobem jednak napadl věcnou správnost exekučního titulu (neoprávněnost vymáhané pohledávky oprávněného), kterou však, jak správně konstatoval dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, není soud v rámci exekučního řízení oprávněn přezkoumávat. Pokud pak jde o dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, stěžovatel pouze zpochybnil jeho správnost v otázce skutkových zjištění, aniž by napadl samotné právní posouzení věci. Namítaná okolnost, že usnesení odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, přitom přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
V dané věci lze uzavřít, že stěžovatel způsobem, kterým v dovolání napadl rozhodnutí odvolacího soudu, neotevřel prostor pro to, aby dovolací soud dostal příležitost posoudit (jakoukoli) právní otázku, natožpak právní otázku, kterou má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Jeho postupu, kdy z tohoto důvodu - a nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení - dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Stěžovatel ostatně žádné konkrétní námitky proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti ani nevznáší. Samotným rozhodnutím dovolacího soudu tak žádná ústavní práva stěžovatele porušena nebyla.
Ústavní soud si je vědom judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jež se ve vztahu k České republice zabýval podobným problémem souladu postupu Ústavního soudu s právem stěžovatele na přístup k soudu, a to při posuzování přípustnosti ústavních stížností v souvislosti s vyčerpáním mimořádného opravného prostředku (dovolání), jehož přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu - tzv. nenárokové dovolání (rozsudek ve věci Běleš a ostatní proti České republice, rozsudek ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, oba ze dne 12. 11. 2002, rozsudek Rechtová proti České republice ze dne 26. 6. 2008). Na výkladové a aplikační potíže vytýkané Evropským soudem pro lidská práva ovšem již reagovala rozsáhlá novelizace ustanovení §72 a §75 zákona o Ústavním soudu provedená zákonem č. 83/2004 Sb., jež nabyla účinnosti k 1. 4. 2004.
K návrhu stěžovatele ohledně zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§72 odst. 3, odst. 5 zákon o Ústavním soudu).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Výjimku obsahuje toliko situace, kdy bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (viz ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V takovém případě lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Tato podmínka však v daném případě splněna není. Jak bylo uvedeno výše, pokud je dovolání podané s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o. s. ř. a jsou v něm uplatněny tzv. nezpůsobilé dovolací důvody, což je případ stěžovatelova dovolání, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, bylo nutno 60denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu druhého stupně (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) odvíjet již ode dne následujícího po dni doručení usnesení odvolacího soudu a nikoli doručením usnesení soudu dovolacího, jak nesprávně dovozuje stěžovatel (srov. např. usnesení III. ÚS 510/06 ze dne 26. 4. 2007, IV. ÚS 804/07 ze dne 16. 5. 2007, týkající se obdobné problematiky).
Ústavní soud podotýká, že je na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného (právního) zastoupení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu