ECLI:CZ:US:2009:2.US.1459.08.1
sp. zn. II. ÚS 1459/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti H. D. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem Orlická 163, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2007 č.j. 31 Ca 14/2006-23 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008 č.j. 9 Afs 131/2007-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů, a to s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil, že stěžovateli byla dodatečným platebním výměrem č. 1020000121, vydaným Finančním úřadem v Litomyšli (dále jen "finanční úřad") dne 9. 12. 2002, pod č.j. 34453/02/264970/2849, vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 ve výši 260.044,- Kč. K posléze podané žádosti stěžovatele povolil finanční úřad zaplacení daně ve splátkách dle splátkového kalendáře, a to svým rozhodnutím č. 15, vydaným dne 10. 1. 2003 pod č.j. 2518/03/264970/2849. V tomto rozhodnutí vázal správce daně možnost splátek výslovně na podmínku, že jednotlivé splátky budou hrazeny v částkách a termínech určených tímto rozhodnutím, přičemž stěžovatele upozornil na skutečnost, že v případě nedodržení těchto podmínek přistoupí k aplikaci ust. §60 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen "daňový řád"), tj. předepíše stěžovateli penále i za celou dobu hrazení daně ve splátkách. Vzhledem k tomu, že stěžovatel prodlel s úhradou celkem tří splátek, finanční úřad mu platebním výměrem ze dne 21. 6. 2005 č.j. 23141/05/264970/2849 předepsal daňové penále ve výši 265.108,- Kč. K odvolání stěžovatele proti uvedenému platebnímu výměru rozhodlo Finanční ředitelství v Hradci Králové tak, že jej rozhodnutím ze dne 15. 11. 2005 č. j. 5831/110/2005-Ha zamítlo. Toto rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel správní žalobou. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 2. 2007 č. j. 31 Ca 14/2006 - 23 žalobu stěžovatele zamítl. Stejný osud stihl i stěžovatelem podanou kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008 č. j. 9 Afs 131/2007-53 rovněž zamítnuta.
Rozhodnutí vydaná správními soudy napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Ve shodě s obsahem správní žaloby i kasační stížnosti v ní namítal, že správce daně ponechal v běhu splácení, aniž by dal jakkoliv najevo svou nespokojenost s platební morálkou stěžovatele, aby teprve poté, co byl celý daňový dluh ve splátkách uhrazen, předepsal mu daňové penále namísto úroku. Stěžovatel byl tak podle svých slov ponechán v domnění, že je povolené splácení bezvadné a že nenastala splatnost celého daňového dluhu. Nesouhlasí proto se závěrem Nejvyššího správního soudu, podle něhož si musel být vědom následků plynoucích pro něj v případě porušení některé z podmínek stanovených v rozhodnutí o povolení splátek. Za "extrémně formální" označil pak stanovisko téhož soudu, podle něhož správce daně nepochybil, pokud předepsal penále za celou dobu splácení daňového dluhu. Poslední námitka stěžovatele směřovala do způsobu, jakým Nejvyšší správní soud posoudil jeho argumentaci založenou na aplikaci soukromého práva.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy), opakovaně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", neboť ten náleží soudům obecným. Je úkolem soudů vyšších stupňů, zde Nejvyššího správního soudu, zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování a v rámci tohoto oprávnění činit výklad podústavního práva. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy též z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů. Vyjádřeno jinými slovy, ani Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud, stejně jako Krajský soud v Hradci Králové, podle názoru Ústavního soudu, dostály.
V reakci na námitky stěžovatele hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda správní soudy v řízení svévolně neaplikovaly normy "jednoduchého práva" bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp., zda právní závěry jimi učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal. Správní soudy v daném případě postupovaly v souladu se zákonem a respektovaly i hranice vymezené ústavněprávními předpisy. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že se veškerými námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) velmi podrobně zabývaly, svoje argumenty dostatečně odůvodnily a opřely je o příslušná zákonná ustanovení, která standardním způsobem vyložily. Jejich právním závěrům nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout a Ústavní soud na ně zcela odkazuje, neboť neshledává důvod se k věci duplicitně vyjadřovat.
Pokud jde o přetrvávající nesouhlas stěžovatele se samotným výkladem problematiky provedeným správními soudy, lze jen podotknout, že odlišný právní názor účastníka řízení od názoru vysloveného soudem rozhodujícím jeho spor ještě neznamená porušení práva na soudní ochranu. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze v žádném případě vykládat jako garanci úspěchu v řízení, tj. jako zaručení přímého a bezprostředního práva jednotlivce na rozhodnutí, které podle jeho názoru odpovídá hmotněprávním poměrům, jak sám vnímá a interpretuje.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu tedy než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu