ECLI:CZ:US:2009:2.US.1494.08.1
sp. zn. II. ÚS 1494/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. M., právně zastoupeného Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem Na Zámecké 457/5, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2008 sp. zn. 8 Tdo 210/2008 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007 sp. zn. 6 To 402/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti brojí stěžovatel proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na svobodu pohybu dle čl. 14 odst. 1, svobodu projevu dle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Pravomocným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. května 2007 sp. zn. 4 T 185/2006 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele podle ustanovení §155 odst. 1 písm. a) trestního zákona a současně bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu odnětí svobody vzhledem k trestu uloženému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. 2 T 28/2006. Trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že "dne 28. října 2006 v průběhu demonstrace ve snaze demonstraci narušit snažil se projít kordonem policistů, neuposlechl jejich výzev a opakovaně vrazil do policistů J. M. a T. H. a dále neuposlechl výzvy policistů k prokázání totožnosti, a když proti němu byly použity donucovací prostředky, nepřiměřeně se zákroku bránil tak, že dvěma kopy zasáhl policistu L. H. do břicha...".
Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze usnesením zamítl. Dovolání podané stěžovatelem Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Dle názoru stěžovatele poškození policisté nevykonávali jim svěřenou pravomoc v souladu s právními normami. Policisté v prvé řadě zcela bez jakéhokoli oprávnění a zákonného zmocnění bránili stěžovateli v jeho nenásilných pokusech projít jím zvolenou cestou do prostoru shromáždění a požadovali po něm prokázání jeho totožnosti. K těmto omezením přitom nebyl dán žádný ze zákonem stanovených důvodů, neboť stěžovatel žádným způsobem nenarušoval průběh shromáždění, nedopustil se žádného jiného deliktního jednání dle ustanovení §14 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím (nebyl proto důvod bránit mu v nenásilném průchodu směrem k účastníkům shromáždění), ani se nedopustil žádného trestného činu či přestupku a nebyly u něho splněny ani jiné předpoklady pro vznik oprávnění policistů požadovat prokázání totožnosti dle ustanovení §13 zákona č. 283/1991 Sb., o policii (policisté taky nebyli oprávněni prokázání totožnosti požadovat). Stejně tak nebyly v daném případě splněny podmínky ustanovení §38 zákona o policii pro použití donucovacích prostředků. Jednání stěžovatele tedy předcházel nezákonný postup policistů, kteří uplatňovali svou "pravomoc" vůči stěžovateli bez dostatečné opory v zákoně a jednali preventivně, bez jakéhokoli náznaku konkrétního jednání stěžovatele, z něhož by mohla plynout obava z ohrožení bezpečnosti či veřejného pořádku. Tento postup byl přitom v jednotlivostech v rozporu s příslušnými právními předpisy.
S ohledem na výše uvedené je stěžovatel přesvědčen, že jednáním policistů, kteří v trestním řízení vystupovali jako poškození, došlo k porušení zákona a k nepřípustnému zásahu do práv, oprávněných zájmů a svobod stěžovatele chráněných ústavním pořádkem České republiky.
S tím souvisí též právní posouzení otázky, zda na policisty, vůči nimž se stěžovatel měl dopustit trestného činu, má být pohlíženo jako na veřejné činitele, a zda se tedy stěžovatel mohl dopustit trestného činu dle §155 trestního zákona.
Stěžovatel rovněž v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy svým přístupem k hodnocení provedených důkazů výrazným způsobem zvýhodnily argumentaci obžaloby a poškozené policisty na úkor stěžovatele jako obžalovaného. Tento způsob hodnocení důkazů je nutné posoudit jako tendenční a odporující požadavku na nezávislé rozhodování soudů. Dle názoru stěžovatele proto výše popsaným postupem soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý soudní proces.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
K otázkám hodnocení důkazů Ústavní soud opakovaně uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.
Ke stěžovatelem nastolené otázce ohledně výkonu pravomoci policistů a jejich postavení veřejných činitelů se obecné soudy řádně v obou napadených rozhodnutích vyslovily a s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Ústavní soud tak může zcela odkázat zejména na odůvodnění usnesení dovolacího soudu (str. 5 a 6), kde soud podrobně vyložil důvody, pro které příslušníci policie v dané chvíli požívali ochrany veřejného činitele a proč jednání stěžovatele bylo kvalifikováno jako útok na veřejného činitele dle §155 odst. 1 písm. a) trestního zákona.
Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu byly odůvodněny dostatečným způsobem.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Stanislav Balík
předseda senátu