ECLI:CZ:US:2009:2.US.164.09.1
sp. zn. II. ÚS 164/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky CANOCO, spol. s.r.o. - v likvidaci, se sídlem Moravské nám. 13, Brno, právně zastoupené JUDr. Jurajem Zemaníkem, advokátem se sídlem Lacinova 15, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2004 sp. zn. 55 Cm 391/2002, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. 6 Cmo 87/2004 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. 29 Odo 1204/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se stěžovatelka coby žalobkyně domáhala vůči žalovanému určení pravosti svých pohledávek v konkursu vedeném na majetek úpadce, a to: 1/ pohledávky ve výši 95 160,- Kč (jako nezaplacenou činnost žalobkyně), 2/ pohledávky ve výši 10 570 421,- Kč (jako vložené neodstranitelné investice žalobkyně do majetku úpadce), 3/ pohledávky ve výši 5 000 000,- Kč (jako smluvní pokuty), a 4/ pohledávky ve výši 2 114 084,- Kč (jako smluvní pokuty). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který shledal správným, byť nesouhlasil zcela s jeho závěry právními. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že ačkoli stěžovatelka slovně ohlašuje v dovolání existenci dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 o. s. ř., dovolání je v převážné části (s výjimkou zmíněnou níže) koncipováno jako popis skutku, tak jak se stal podle stěžovatelky a nikoli jako polemika s právními závěry odvolacího soudu nebo s jeho postupy, jež měly založit tvrzenou vadu řízení. Ve vztahu k námitce stran třetí pohledávky o možném porušení §159a odst. 5 o. s. ř. však Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., pro rozpor právního posouzení provedeného odvolacím soudem s ustálenou judikaturou, avšak zaujal závěr, že bez zřetele k platnému ujednání o smluvní pokutě, je za nesporného skutkového stavu výkon práva na zaplacení smluvní pokuty ve zjevném a hrubém rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), takže bylo plně namístě žalobu o určení pravosti pohledávky zamítnout (takovému výkonu práva soudní ochranu odepřít). Napadené rozhodnutí tedy ohledně třetí pohledávky ve svém výsledku shledal Nejvyšší soud jako správné.
Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze plně odkázal na právní názor obsažený v napadených rozsudcích krajského a vrchního soudu.
Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že v řízení o určení pravosti pohledávky se může stěžovatel v souladu s úpravou §23 odst. 2 ZKV dovolávat jen toho důvodu její existence, který uplatnil v přihlášce, případně doplnil u přezkumného jednání. Řízení ve sporech vyvolaných konkursem a vyrovnáním je ovládáno principem koncentrace řízení (§118b odst. 1 o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2007), a proto nelze přihlížet k důkazu navrženému až v odvolacím řízení. Ze skutečnosti, že v řízení stěžovatelka doložila jako součást znaleckého posudku o hodnotě vložených investic též stavební povolení, nelze bez dalšího souhlas pronajímatele s provedenými investicemi do předmětu nájmu dovozovat.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že stěžovatelka napadá jeho rozsudek stížností jako celek, aniž by jakkoli zdůvodnila ústavní rozměr své stížnosti ve vztahu k této části výroku o odmítnutí dovolání. Kdyby měla být stížnost v této části opodstatněná, musel by Ústavní soud nejprve zrušit ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř., jež umožňuje podat dovolání jen proti těm rozhodnutím odvolacího soudu (jejich výrokům), u nichž to zákon připouští. Výrok o odmítnutí dovolání nevycházel z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, nýbrž na konstrukci dovolání v občanském soudním řádu. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí také dostatečně podrobně vysvětlil, proč dovolání nelze mít (v rozsahu zahrnutém do druhého výroku) za přípustné. Učinil tak na základě relevantní judikatury v rozhodnutí citované, nikoli na základě libovůle a tím splnil ústavní požadavky na toto rozhodnutí kladené judikaturou Ústavního soudu. Nejvyšší soud si není vědom svého pochybení ani pokud jde o rozsah té části odůvodnění, ve které vysvětlil, proč zamítl dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně požadavku na určení pravosti pohledávky z titulu smluvní pokuty. Dle Nejvyššího soudu jediná otázka, která může mít ústavní rozměr, tkví v posouzení, zda náleželo Nejvyššímu soudu právo dovolání v části zamítnout s poukazem na to, že výkon práva na zaplacení této smluvní pokuty je ve zjevném a hrubém rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud je přesvědčen, že mu toto právo náleželo.
Stěžovatelka v replice k vyjádření Nejvyššího soudu uvedla, že předložila dovolacímu soudu v dovolání řadu právních otázek, jež dle jejího názoru měly zásadní význam po právní stránce, a u nichž došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci předchozími soudy. Nejvyšší soud se přitom již obdobnými otázkami ve svých rozsudcích zabýval, na žádný z nich není však v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu odkázáno, ani není v předmětném odůvodnění užit. Co se týče včasnosti ústavní stížnosti vůči rozsudkům soudů nižších stupňů, stěžovatelka má za to, že i vůči těmto rozsudkům je ústavní stížnost včasná, neboť v tomto případě dovolání nebylo jako celek odmítnuto (v části bylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Stěžovatelka, byť ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně jako celku (a následně též proti rozsudku dovolacího soudu), obsahově argumentuje v podstatě toliko proti jejich rozhodnutí o druhé pohledávce.
Nejprve stěžovatelka deklaruje porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Podle nájemní smlouvy pozdější úpadce jako pronajímatel souhlasil s předloženými investičními záměry stěžovatelky (nájemkyně), specifikovanými v dodatku č. 1 nájemní smlouvy. Stěžovatelka usuzuje, že souhlas pronajímatele s konkrétními stavebními změnami na předmětu nájmu prokázala již v řízení před soudem prvního stupně tím, že předložila znalecký posudek ze dne 11. 2. 1999 (ohledně stanovení neodstranitelných investic). Za podstatné pokládá, že podle odstavce 1. 2. byl znalecký posudek zpracován mimo jiné na základě projektové dokumentace a stavebního povolení, které nabylo právní moci 1. 6. 1998 (tvořícího přílohu znaleckého posudku). Z vydání stavebního povolení podle stěžovatelky plyne, že pronajímatel ve stavebním řízení souhlasil se stavebními úpravami. Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že jde o investici dle §667 odst. 1 obč. zák., avšak obecné soudy neaplikovaly na vzniklý skutkový stav žádné z ustanovení upravených §667 obč. zák.
K této námitce však Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka vychází ve své argumentaci a závěru o prokázání existence souhlasu pronajímatele ve smyslu §667 obč. zák. z důkazů, které nebyly před obecnými soudy provedeny. Je-li chybná premisa, je chybný i vývod plynoucí z ní. Obdobnou námitku přitom formulovala stěžovatelka i v odvolání a odvolací soud na ni přiléhavě reagoval tím, že k tvrzení stěžovatelky "o tomto souhlasu v rámci řízení o stavebním povolení a k tomuto tvrzení označeným důkazům, navrženým až v odvolacím řízení, nelze, vzhledem k uplatnění principu koncentrace řízení a neúplné apelace, v odvolacím řízení přihlížet (§118b odst. 1, §205a o.s.ř.)." Stěžovatelka ani v ústavní stížnosti neuvádí, proč by takové vypořádání se s předmětnou námitkou zakládalo protiústavnost, dokonce ani nezpochybňuje citované na úrovni podústavního práva (např. že by nebyly dány podmínky pro koncentraci řízení apod.). Proto dovozuje-li stěžovatelka protiústavnost závěru odvolacího soudu o absenci naplnění souhlasu vedlejšího účastníka s provedenými investicemi ve smyslu relevantního podústavního práva pouze z důkazů v řízení neprovedených, nelze než takovou námitku zhodnotit jako neopodstatněnou. Ústavní soud k tomu poznamenává, že v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu svých práv ("každý nechť si střeží svá práva", "vigilantibus iura scripta sunt"). Nedůslednou procesní obranu stěžovatele v pravomocně skončeném řízení není možné dodatečně řešit prostřednictvím ústavní stížnosti.
Dále stěžovatelka namítala absenci náležitého odůvodnění napadených rozhodnutí, a tím porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Jakkoli lze uznat důvodnost námitky o absenci náležitého odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, neplatí to již o napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, který tím pochybení soudu prvního stupně reparoval. Logika pravomocného rozhodnutí soudu totiž neumožňuje nahlížet na něj izolovaně jako na dvě samostatné části (v podobě rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně), nýbrž jako na celek, který ve výsledku zakládá jedno pravomocné rozhodnutí. I když jde o odůvodnění stručné, je z něho dostatečně zřejmé, v jakém rozsahu tento soud zkoumal rozhodnutí I. stupně, a v tomto směru se námitkami stěžovatelky zabýval. Rozhodnutí odvolacího soudu je srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné. Taktéž napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze vytknout absenci náležitého odůvodnění rozhodnutí zakládajícímu porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Dále stěžovatelka namítá, že obecné soudy se nezabývaly klíčovými důkazy, a to znaleckým posudkem ohledně stanovení neodstranitelných investic vložených do objektů úpadce, předloženým v rámci řízení před soudem I. stupně, a vyjádřením k žalobě ze strany vedlejšího účastníka ze dne 22. 8. 2003.
Ve vztahu ke znaleckému posudku lze odkázat na shora citovanou část napadeného rozsudku odvolacího soudu o principu koncentrace řízení a neúplné apelace. Ve spise nelze nalézt žádnou oporu pro závěr, že stěžovatelka předložila znalecký posudek soudu prvního stupně k provedení jako důkazu, či jej navrhla jako důkaz provést. Naopak, po poučení dle §119a o.s.ř. právní zástupce stěžovatelky navrhl provedení určitých důkazů, ovšem předmětný znalecký posudek mezi nimi není (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 20. 1. 2004, s. 54). Stěžovatelka ani netvrdí, že by ve spise chyběly relevantní části týkající se znaleckého posudku, ani nerozporuje obsah protokolu o jednání ze dne 20. 1. 2004. Ústavní soud k tomu opětovně poznamenává, že v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu svých práv.
Pokud jde o stěžovatelkou namítanou absenci zabývání se vyjádřením k žalobě ze strany žalovaného ze dne 22. 8. 2003, Ústavní soud neshledává žádný důvod, proč by absence explicitní reakce obecných soudů na toto vyjádření v napadených rozsudcích mělo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Dále má stěžovatelka za to, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními názory z nich vyvozenými, a to mezi skutkovými zjištěními, jež bylo možno učinit z předloženého důkazu - pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2001 (sp. zn. 36 C 224/99), ohledně platnosti ujednání čl. VI. nájemní smlouvy ze dne 1. 12. 1997. Stěžovatelka však v tomto rozsahu ústavní stížnosti opomíjí klíčové, že se s touto námitkou vypořádal již Nejvyšší soud, který ji zhodnotil jako odůvodněnou.
Stěžovatelka rovněž namítala porušení práva na účinné opravné prostředky, konkrétně, že Nejvyšší soud byl povinen zkoumat přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Odůvodnění rozsudku však postrádá stran výroku o odmítnutí dovolání právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že dovolací soud skutečně zkoumal, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
K tomu třeba uvést, že rozhodnutí soudu, proti němuž má být založena přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (což byl i případ dané věci), nelze napadnout z důvodu nesprávnosti skutkových zjištění (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a judikaturu Ústavního soudu, kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 182/05). Stěžovatelka však dle závěru Nejvyššího soudu obsahově uplatnila v dovolání toliko dovolací důvod dle §241a odst. 3 o.s.ř., tedy pouze skutkové námitky. Aniž by se Ústavní soud mohl uchýlit k hodnocení správnosti tohoto závěru Nejvyššího soudu po provedení interpretace předmětných částí dovolání stěžovatelky, pokládá za adekvátní omezit se na konstatování, že v uvedeném závěru zřejmý exces či dokonce libovůli nespatřuje. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá proti závěru Nejvyššího soudu konkrétně jen to, že se jedná zejména o problematiku výkladu §667 obč. zák., dále o problematiku formy a rozsahu souhlasu pronajímatele se změnou na věci ve smyslu §667 odst. 1 obč. zák. Jakkoli je pravdou, že v dané věci tato problematika v podobě právní kvalifikace byla odvolacím soudem řešena, klíčové je, že stěžovatelka ji obsahem dovolání dle závěru Nejvyššího soudu, který Ústavní soud shledává za ústavně konformní, neučinila.
Námitka stěžovatelky ohledně jejího vyjádření ze dne 24. 10. 2008 (k vyjádření žalovaného k dovolání stěžovatelky), v němž poukázala mj. i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle kterého je relevantní ve smyslu §667 odst. 1 obč. zák. souhlas pronajímatele, aby nájemce upravil pronajaté nebytové prostory "dle svých potřeb", tedy bez konkretizace jednotlivých změn, by mohla být způsobilá pro posuzování existence zásadního právního významu. Nejvyšší soud sice na tuto námitku nijak nereagoval v napadeném rozhodnutí, nicméně, jak plyne ze shora uvedeného, tato námitka stěžovatelky znamenala zároveň změnu dovolacího důvodu, a proto by se jí Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 4 o.s.ř. ani zabývat nemohl.
Ústavní soud dodává, že neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně, ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci, zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou plní. Řečeno poněkud jinak, ne každé pochybení orgánů veřejné moci na úrovni podústavního práva je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, tedy představovat důvod intervence Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal tvrzené porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2009
Stanislav Balík
předseda senátu