ECLI:CZ:US:2009:2.US.167.09.1
sp. zn. II. ÚS 167/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců a Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky GIC-GOOD IDEA COMPANY, s. r. o., se sídlem Krajinská 37/4, 370 01 České Budějovice, zastoupené JUDr. Milanem Čoudkem, advokátem se sídlem U Černé věže 3/66, 370 01 České Budějovice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. října 2008, č. j. 22 Co 1655/2008-148, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. října 2008, č. j. 22 Co 1655/2008-148, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. února 2008, č. j. 10 C 328/2006-118, jímž bylo v řízení o zaplacení částky 5.000 Kč s příslušenstvím, kterou žalobce požadoval po žalované (stěžovatelce) jako plnění z přepravní smlouvy, vyhověno žalobci a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázáno, že smlouva o přepravě ve smyslu §610 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), byla uzavřena právě se žalovanou a nikoliv se společností WALDHEIMAT HANDELS Gmbh, jak se snažila prokázat žalovaná. Toto zjištění učinil již soud prvního stupně na základě svědeckých výpovědí, jakož i z objednávky přepravy. Výkladem projevů vůle podle §266 obch. zák. i z ostatních okolností případu obecné soudy dovodily jednoznačný úmysl žalované objednat si přepravu zboží u žalobce.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož se měly dopustit obecné soudy tím, že jí nedaly možnost domáhat se svých práv, protože nevyslechly jako svědka osobu jejího jednatele. Stěžovatelka nejprve stručně rekapituluje průběh dosavadního řízení, a poté se zabývá konkrétními pochybeními obecných soudů. Brojí přitom proti závěru soudů, že je v dané věci pasivně legitimována a zastává názor, že objednatelem přepravy byla firma WALDHEIMAT HANDELS Gmbh, která je personálně (v osobě jednatele) propojena se stěžovatelkou a která rovněž cenu za přepravu uhradila. Dále polemizuje s vyhodnocením svědeckých výpovědí v řízení provedených a na základě svého vlastního posouzení věci dospívá k jinému právnímu závěru než obecné soudy.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto to případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě napadá hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy, a na základě vlastního posouzení věci dospívá k odlišným právním závěrům, aniž by však svoji polemiku vybavila relevantní ústavněprávní argumentací. V tomto ohledu Ústavní soud podotýká, že takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu zásadně nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, jak již bylo naznačeno výše, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces totiž v sobě v žádném případě nezahrnuje právo na vítězství ve sporu.
Pokud jde o námitky směřující proti zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Z předložených rozhodnutí se nepodává a obecným soudům nelze vytýkat, že by některé z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.
K námitce stěžovatelky, že soudy neprovedly jí navržený důkaz (výslech jednatele stěžovatelky), Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V dané věci byl návrh na výslech jednatele stěžovatelky zamítnut s odůvodněním, že faktury, k nimž se měl vyjádřit, se vztahují k jiným obchodním případům, které nejsou předmětem sporu. Takovéto, byť stručné, odůvodnění je i s ohledem na ostatní provedené důkazy dostačující a nelze v něm spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu