ECLI:CZ:US:2009:2.US.1737.09.1
sp. zn. II. ÚS 1737/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. V., zastoupené JUDr. Jiřím Miketou, advokátem Advokátní kanceláře Miketa a partneři, se sídlem v Ostravě, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 334/2009 ze dne 8. dubna 2009 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 104/2008 ze dne 3. prosince 2008, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §222 odst. 3 trestního zákona, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.
Ústavní stížností podanou elektronicky a telefaxem dne 2. července 2009 a k poštovní přepravě dne 3. července 2009, a na výzvu doplněnou elektronickým podáním ze dne 24. července 2009, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž bylo usnesením odvolacího soudu jako nedůvodné zamítnuto její odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 35 T 4/2008-367 ze dne 29. září 2008, a usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto její dovolání jako zjevně neopodstatněné. Uvádí, že napadenými rozhodnutími a v řízeních předcházejících jejich vydání byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 6 odst. 1Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále zaručená v čl. 8 odst. 2 a 5, a čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.
2.
Z předložených listin a z tvrzení stěžovatelky vyplývá, že stěžovatelka byla rozsudkem soudu prvého stupně uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona, kterého se měla dopustit tím, že po déle trvajících konfliktních vztazích a aktuální slovní rozepři, při níž byla udeřena a upadla na zem, a ve stavu komplikované opilosti bodla svého manžela kuchyňským nožem do hrudníku až zasáhla jeho srdce. Manžel v důsledku toho zemřel, a za to byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením do věznice s ostrahou, a byla jí uložena povinnost nahradit škodu zdravotní pojišťovně.
3.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že obecné soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, neboť překročily zcela zjevně meze volné úvahy a nehodnotily důkazy ve prospěch obviněného, jak jim ukládá zákon. Tvrdí, že se nevypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí s její obhajobou, a že aplikovaly právní předpis, který je v rozporu s ústavním pořádkem. Podrobně rozvádí úvahy obecných soudů a opakuje námitky, které uvedla v opravných prostředcích. Nad tento rámec nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že se odvolací soud vypořádal s její obhajobou, že totiž neměla v úmyslu usmrtit poškozeného. Co do rozsahu i obsahu odůvodnění se totiž odvolací soud otázkou úmyslu se zabýval zcela okrajově, protože vyšel z právního názoru, že trest, který je možno uložit za vraždu je méně přísný, než trest, který je možno uložil za ublížení na zdraví podle §222 odst. 3 trestního zákona. Stěžovatelka proto konstatuje, že se odvolací soud s převážnou většinou námitek obhajoby nevypořádal vůbec. Obdobně dovolací soud reagoval jen na některé námitky uvedené v dovolání a v replice na vyjádření státního zástupce.
4.
Dále je stěžovatelka přesvědčena, že ustanovení §222 odst. 3 trestního zákona, ve znění účinném ke dni podání ústavní stížnosti, je v rozporu s ústavním pořádkem. S ohledem na to, že za usmrcení osoby v důsledku nedbalosti připouští výjimečný trest, zcela podle ní vybočuje z proporcionality trestní represe a tedy i z mezí konformity s předpisy zajišťujícími základní práva. Je v rozporu se zásadou spravedlivého trestu za spáchaný trestný čin zejména s přihlédnutím k tomu, za jaké jiné trestné činy lze výjimečný trest uložit, a srovnává to na příkladu skutkové podstaty trestného činu vraždy. Nelze podle ní připustit, aby trestní zákon umožňoval stejný postih pachatele, který zaviní smrt jiného z nedbalosti (byť v důsledku úmyslného trestného činu) a vraha dítěte, nebo vraha, který svou oběť úmyslně umučí.
5.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. V souladu s ústavně vymezenou pravomocí jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o vině a trestu a v rámci stanoveném trestním řádem hodnotí důkazy podle svého volného uvážení. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů, tudíž ani další řádnou odvolací instancí, pročež není v zásadě oprávněn vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů a je oprávněn do ní zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich rozhodnutími v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají; pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu sústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (srov. sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257; aj.). Ústavní soud je tedy povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů. K žádnému takovému ale v posuzovaném případě nedošlo.
6.
Z obsahu rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu i soudu prvního stupně je zřejmé, že se tyto soudy shodly na právní kvalifikaci vytýkaného skutku jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona, spáchaného v eventuálním úmyslu podle §4 písm. b) trestního zákona. K námitkám stěžovatelky své úvahy podrobně rozebraly s ohledem na kontext skutkových zjištění i s ohledem na její omezené rozpoznávací a ovládací schopnosti v době spáchání skutku. Na konkrétní a přesvědčivé rozvedení jejich úvah lze pro stručnost odkázat. Skutečnost, že se stěžovatelka s jejich závěry neztotožňuje přitom sama o sobě není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).
7.
Lze souhlasit s názorem dovolacího soudu, že pokud odvolací soud rozváděl úvahy o trestném činu ublížení na zdraví podle §222 trestního zákona, neučinil tak proto, že by zvažoval reálnou možnost takové změny právní kvalifikace, ale aby se vypořádal s odvolací argumentací. Nelze tedy souhlasit s názorem stěžovatelky, že se úvahami o této právní kvalifikaci zabýval namísto nebo na úkor toho, aby se vypořádal s její argumentací týkající se subjektivní stránky trestného činu. Z odůvodnění rozsudku ostatně nelze ani dost dobře exaktně odlišit rozsah úvah odvolacího soudu v obou směrech, když v souvislém odstavci na str. 4 až 6 usnesení odvolacího soudu je pojednáváno o těchto otázkách souběžně. Konečně závěr o tom, zda obecný soud dostál své povinnost vypořádat se s námitkami a své úvahy přesvědčivě vyložit, nelze založit na pouhém množství textu, který tomu v rozhodnutí věnoval. Lze proto uzavřít, že námitky stěžovatelky proti napadeným rozhodnutím jsou zjevně neopodstatněné.
8. Aniž by se Ústavní soud mohl zabývat otázkou, zda vůbec bylo v řízení aplikováno ustanovení §222 odst. 3 trestního zákona a nakolik může Ústavní soud zasáhnout do oprávnění zákonodárce stanovit trestní sazbu trestného činu, bylo nutné z procesních důvodů odmítnout i návrh na zrušení předmětného zákonného ustanovení. Bylo-li totiž o ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu na zrušení právního předpisu. Je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnostiúčastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) jako návrh zjevně neopodstatněný, a návrh na zrušení §222 odst. 3 trestního zákona odmítl jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou podle §43 odst. 2 písm. b), ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2009
Stanislav Balík
předseda senátu