ECLI:CZ:US:2009:2.US.1766.09.1
sp. zn. II. ÚS 1766/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky D. B., zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2009, č. j. 26 Cdo 974/2008-155, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 11. října 2007, č. j. 36 Co 182/2007-89, a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 9. února 2007, č. j. 8 C 210/2006-48, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, a Okresního soudu v České Lípě jako účastníků řízení, a Města Stráže pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem Arbesova 400, 470 01 Česká Lípa, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 9. února 2007, č. j. 8 C 210/2006-48, vyhověl žalobě a uložil žalovaným (stěžovatelka byla jednou ze dvou žalovaných) povinnost vyklidit byt blíže specifikovaný ve výroku I. rozsudku (dále jen "předmětný byt") a vyklizený byt předat žalobci (vedlejšímu účastníku řízení) do tří měsíců od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení.
3. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11. října 2007, č. j. 36 Co 183/2007-89, odvolání druhého žalovaného jako opožděně podané odmítl (výrok I.); ve věci samé k odvolání první žalované (stěžovatelky) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech účastníků odvolacího řízení (výrok III.). Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že na žádost žalovaných uzavřeli žalobce jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně dne 20. prosince 2005 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou od 20. prosince 2005 do 19. června 2006 a po skončení nájemního vztahu se žalobce oprávněně domáhá vyklizení předmětného bytu. V této souvislosti odvolací soud konstatoval, že uzavírání nájemních smluv na dobu určitou a také neprodloužení takových smluv je běžnou praxí žalobce a není projevem diskriminace, přičemž už před uzavřením nájemní smlouvy ze dne 20. prosince 2005 upozornil žalobce žalované na to, že jde o nájem pouze na dobu určitou a že po jeho skončení si musí zajistit jiné bydlení. Dále bylo zjištěno, že žalovaní předmětný byt užívali a i v době rozhodování soudu užívají, byť svou plochou je pro jejich rodinu (manželé + 9 resp. 10 dětí) zjevně nedostatečný. Navíc rodina žalovaných, a to i z důvodu nevyhovujících zvukově izolačních vlastností domu, soustavně obtěžuje nájemce sousedních bytů hlukem, přičemž toto jednání bylo projednáváno v přestupkovém řízení. Vzal rovněž za prokázáno, že žalovaní nemají jinou možnost bydlení, a proto v předmětném bytě bydleli i po uplynutí sjednané doby nájmu, když se marně pokoušeli o prodloužení nájemní smlouvy či o uzavření nové nájemní smlouvy. Dále bylo zjištěno, že od skončení nájmu (od července 2006) neplatí žalovaná úhradu za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že nájemní poměr k předmětnému bytu vzniklý na základě nájemní smlouvy skončil uplynutím doby, na niž byl sjednán [§710 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")], a po uplynutí sjednané doby nájmu užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu, proto je žalobce oprávněn domáhat se jeho vyklizení (§126 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud dospěl také k závěru, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti konstatoval, že jde sice o rodinu s mnoha nezletilými dětmi, avšak nelze přehlédnout, že žalovaní neužívali byt řádně, že z jejich strany docházelo k porušování dobrých mravů a že po skončení nájmu neplatili za užívání bytu příslušnou úhradu a ani úhradu za služby poskytované s užíváním bytu. Z těchto důvodů nemůže žalobce jako pronajímatel nést odpovědnost za ochranu zájmů nezletilých dětí. Tuto odpovědnost nesou primárně jejich rodiče, kteří jsou povinni zajistit jim výživu zahrnující i bydlení, přičemž obec jim v tom má být nápomocna, avšak tato pomoc v sobě nezahrnuje právo na setrvání v bytě bez právního důvodu.
4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2009, č. j. 26 Cdo 974/2008-155, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal v projednávané věci žádnou otázku zásadního právního významu. Ve vztahu ke skutkovým námitkám dovolatelky uvedl, že tyto v případě teprve zvažované přípustnosti dovolání [§237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] nejsou vůbec schopny založit přípustnost. Pokud dovolatelka namítala nesprávnost právního názoru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., Nejvyšší soud konstatoval, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Bez zřetele k tomu však uvedl, že výklad dovolatelkou zpochybněné otázky se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Přitom při posuzování věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nelze izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti. Nejvyšší soud zdůraznil, že odvolací soud vzal při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. do úvahy všechny okolnosti, které vyšly v řízení najevo. Nelze mu ovšem nic úspěšně vytýkat, pokud z těchto okolností přiznal rozhodující význam tomu, že žalovaní neužívali byt řádně, že z jejich strany docházelo k porušování dobrých mravů a že po skončení nájmu neplatili za užívání bytu příslušnou úhradu a ani úhradu za služby poskytované s užíváním bytu. V této souvislosti poukázal i na argumentaci soudu prvního stupně, že z těchto důvodů nemůže žalobce jako pronajímatel nést odpovědnost za ochranu zájmů nezletilých dětí, že tuto odpovědnost nesou primárně jejich rodiče, kteří jsou povinni zajistit jim výživu zahrnující i bydlení. Poskytnutí ochrany žalovaným by podle názoru dovolacího soudu vyvolalo v praxi neřešitelnou situaci, neboť žalovaní, kteří byli před uzavřením nájemní smlouvy ze dne 20. prosince 2005 výslovně upozorněni na to, že jde o nájemní poměr na dobu "půl roku", by v bytě bydleli bez právního důvodu za situace, kdy po skončení nájmu bytu neplatí úhradu za jeho užívání a za služby spojené s jeho užíváním. Z uvedeného bez dalšího rovněž vyplývá, že napadené rozhodnutí netrpí nedostatkem řádného a přesvědčivého odůvodnění a že právní závěr odvolacího soudu učiněný s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. není v extrémním nesouladu se zjištěnými skutečnostmi. Proto další odkazy dovolatelky (na právní názory vyslovené v tam označených rozhodnutích) pokládá dovolací soud za nepřípadné. Nepřípadná - vzhledem ke zjištěné praxi žalobce při uzavírání smluv o nájmu bytů - je rovněž námitka, že postup žalobce je nedovoleně diskriminační.
II.
5. Stěžovatelka v podrobně odůvodněné ústavní stížnosti namítá porušení základních práv zakotvených v čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 3, čl. 10, čl. 32 odst. 1 a 5, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a v čl. 11 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
6. Porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) spatřuje stěžovatelka v tom, že soudy nevyhověly důkaznímu návrhu stěžovatelky provedením výslechu tří svědků, přičemž svůj závěr soudy odůvodnily pouze tím, že by svědecké výpovědi navržené stěžovatelkou nepřinesly v zásadě nic nového. Přitom důkazním návrhům žalobce vyhověly bezezbytku. Soudy (soud prvního stupně) tak přistoupily zcela odlišně k návrhu na provedení důkazu výpovědí svědka ze strany žalobce a ze strany žalovaných, když jedny důkazy provedeny byly a druhé nikoliv. To považuje stěžovatelka za porušení principu rovnosti stran (či. 37 odst. 3 Listiny). Okolnost, která měla být svědeckými výpověďmi zjišťována (způsob užívání bytu), byla přitom pro samotné rozhodnutí soudu klíčová.
7. Diskriminaci ve výkonu základního práva na bydlení z důvodu příslušnosti k národnostní a etnické menšině (čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 11 odst. 3 Listiny) spatřuje stěžovatelka v tom, že s ní bylo žalobcem nakládáno odlišně ve srovnání s nájemci jinými, přičemž toto odlišné nakládání není vysvětlitelné jinak než stěžovatelčiným národnostním a etnickým původem. Své tvrzení o diskriminaci doložila stěžovatelka výpisem z informačního systému žalobce, který dokládal obvyklý postup žalobce v případě uzavírání nových smluv s nájemníky, pokud mu předcházelo skončení předchozí smlouvy na dobu určitou. Z výpisu vyplývalo, že téměř ve všech případech byla s takovými nájemníky uzavírána nová smlouva. Z předloženého listinného důkazu vyplývá, že obvyklým důvodem neprodlouženi nájemní smlouvy je dluh na nájmu nebo jiná závažná skutečnost. Důvody, kterými věcně žalobce odůvodnil skutečnost, že nehodlá uzavírat další nájemní smlouvu, nelze podřadit pod důvody, které jsou obvyklými důvody směřujícími k rozhodnutí, že nebude uzavřena následná nájemní smlouva.
8. Stěžovatelka dále namítá, že bylo porušeno i její právo na bydlení a na zachování lidské důstojnosti a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny). V této souvislosti poukazuje především na povinnost obce stanovenou v §35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"), související se zajišťováním potřeb bydlení, která vychází z čl. 11 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Podle názoru stěžovatelky nelze přijmout závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí, že je od sebe nutno odlišit povinnost obce jako subjektu soukromoprávního od povinnosti obce jako subjektu veřejnoprávního a proto soud v řízení o vyklizení bytu nemůže uložit jinou povinnost, než jaká vyplývá ze zákonných ustanovení občanského zákoníku. Obec jako veřejnoprávní subjekt nemůže zcela rezignovat na tuto zvláštní povinnost zajišťovat svým obyvatelům bydlení. Na podporu svého tvrzení zmínila stěžovatelka rozhodnutí Ústavního soudu Jihoafrické republiky (Government of the Republic of South Africa and Others v Grootboom and Others, 2000), podle něhož se právo na přístup k bydlení považuje za nezbytný prvek života člověka v důstojnosti.
9. Stěžovatelka se konečně dovolává práva na ochranu rodiny a práva na ochranu nezletilých dětí zakotveného v čl. 32 odst. 1 a odst. 5 Listiny, jakož i v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Wallová a Walla proti České republice, v němž se řeší potenciálně podobná situace (odebrání dětí do ústavní výchovy), ke které by mohlo dojít, pokud by stěžovatelka se svou rodinou ztratila možnost bydlet.
III.
10. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal o Okresního soudu v České Lípě příslušný spis a od všech účastníků a vedlejšího účastníka řízení vyjádření.
11. Nejvyšší soud jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na závěry obsažené v odůvodnění svého rozhodnutí. Dále konstatoval, že právní názory ohledně přípustnosti dovolání odpovídají standardnímu výkladu těchto ustanovení a zopakoval, že dovolání stěžovatelky nesplňovalo podmínky přípustnosti.
12. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci odkázal na své rozhodnutí s tím, že svoboda chování jedince a jeho lidská práva jsou limitovány svobodou a základními ústavními právy ostatních.
13. Okresní soud v České Lípě se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
14. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení stěžovatelkou namítaných ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatelka namítala neprovedení jí navrhovaných důkazů, vedlejší účastník konstatoval, že soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, proč neprovedl navrhované důkazy. Podle názoru vedlejšího účastníka nemůže dojít k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, pokud byl v řízení zjištěn skutkový stav věci a soud v souladu s občanským soudním řádem neprovede důkazy, které nemohou mít pro úplné a správné zjištění skutkového stavu žádný význam. K námitce diskriminace ve výkonu práva stěžovatelky na bydlení (že s ní bylo nakládáno odlišně ve srovnání s jinými nájemci), vedlejší účastník uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že rodina stěžovatelky neužívá byt řádně a má dluhy na nájemném, takže se ze strany vlastníka nemohlo jednat o zneužití vlastnického práva. Vyslovil přesvědčení, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že důvodem k vyklizení nebyl etnický původ stěžovatelky, nýbrž způsob užívání bytu stěžovatelkou a její rodinou. Vedlejší účastník dále konstatuje, že nedošlo ani k porušení práv na zachování lidské důstojnosti a práva na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života, kterého se měly dopustit soudy tím, že nezohlednily dostatečně skutečnost, že pronajímatelem je obec, která má zákonem uloženy zvláštní povinnosti související se zajišťováním potřeb bydlení. Tato povinnost ovšem nemůže znamenat, že obec musí zajistit bydlení každému občanu obce, neboť obec takové možnosti nemá.
IV.
15. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. mezinárodních úmluvách, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
16. Námitky stěžovatelky lze rozdělit do několika okruhů. První okruh představují námitky týkající se porušení práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků řízení (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny). Porušení těchto práv spatřuje stěžovatelka v tom, že soudy nevyhověly jejímu důkaznímu návrhu provedením výslechu tří svědků, kteří byli dle názoru stěžovatelky pro posouzení věci klíčovými, přičemž svůj závěr soudy odůvodnily pouze tím, že by svědecké výpovědi navržené stěžovatelkou nepřinesly v zásadě nic nového. K této námitce, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s článkem 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III.ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek (ve dané věci konkrétně výslech svědků) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V dané věci soud prvního stupně nevyhověl návrhu na provedení důkazu výslechem svědků navržených stěžovatelkou s odůvodněním, že se nejedná o svědky bydlící v domě, kde se nachází byt stěžovatelky, takže by jejich výslech nebyl pro skutková zjištění týkající se věci (otázka způsobu užívání bytu) přínosem. Soud prvního stupně tedy postupoval v intencích shora uvedených podmínek a zdůvodnil, byť stručně, proč dané důkazy neprovedl. Není zde proto možné hovořit o opomenutých důkazech. Stalo se tak navíc za situace, kdy o vyklizení bytu bylo primárně rozhodnuto z toho důvodu, že nájemní vztah stěžovatelky skončil uplynutím doby, na kterou byl sjednán. Otázka způsobu užívání bytu měla až sekundární význam pro posouzení, zda výkon vlastnického práva pronajímatele není v rozporu s dobrými mravy.
17. Druhý okruh námitek souvisí s údajnou diskriminací a nerovným přístupem ze strany pronajímatele ve vztahu k rodině stěžovatelky. Diskriminační přístup má podle stěžovatelky spočívat v tom, že se stěžovatelkou bylo ve srovnání s nájemci jinými nakládáno odlišně, neboť u většiny nájemníků byly nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou po jejich skončení opětovně prodlužovány. Ústavní soud neshledává, že by v daném případě mělo dojít k diskriminaci stěžovatelky a její rodiny. Předně ze zjištěné praxe žalobce, jakož i z výpisu správce bytového fondu žalobce, který byl v řízení před soudem prvního stupně proveden jako důkaz, a který je součástí vyžádaného spisu (č. l. 32 a násl.), nelze vypozorovat, že by stěžovatelka byla jedinou nájemkyní, se kterou by nebyla nájemní smlouva prodloužena a že by se tak mělo stát na základě národnostního původu. Na straně stěžovatelky byl dán i relevantní důvod (porušování pravidel soužití v domě), pro který mj. nebyla nájemní smlouva prodloužena, nebo pro který s ní nebyla uzavřena smlouva nová (užívání bytu po skončení nájemního vztahu bez placení nájemného a úhrad za služby).
18. U třetího okruhu námitek týkajícího se porušení práva na bydlení a na zachování lidské důstojnosti a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny) je třeba vycházet z toho, že se jedná o soukromoprávní vztah a je tedy v zásadě věcí pronajímatele, byť se jedná o obec, s kým hodlá nájemní smlouvu uzavřít. Nelze jej k prodlužování či uzavírání nové smlouvy mocensky nutit. Na tom nemění nic ani povinnost obce pečovat o uspokojování potřeb bydlení stanovená v §35 odst. 2 zákona o obcích. Tuto proklamaci, třebaže může vycházet z mezinárodní úmluvy, nelze vykládat tak, že by obec musela každému svému obyvateli zajistit náležité bydlení. Takový výklad dovedený do důsledku by mohl vést k nemístné toleranci nezodpovědného chování jednotlivce. To by znamenalo na jedné straně rezignaci na jakoukoliv odpovědnost za vlastní život a na druhé straně by docházelo k neúnosnému zatížení obcí.
19. Pokud se stěžovatelka dovolává práva na ochranu rodiny a práva na ochranu dětí zakotveného (čl. 32 odst. 1 a odst. 5 Listiny, a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), jsou tyto námitky nepřípadné, neboť rozhodnutími obecných soudů tato práva nebyla dotčena. Skutečnost, že v budoucnu existuje hrozba zásahu do těchto práv, neodůvodňuje nyní takový postup Ústavního soudu, který by vedl ke zrušení napadených rozhodnutí.
20. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu