ECLI:CZ:US:2009:2.US.1919.09.1
sp. zn. II. ÚS 1919/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti R. S., zastoupené JUDr. Mário Hanákem, advokátem, se sídlem v Ostravě, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 39 To 44/2007 ze dne 31. října 2007, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 1 T 144/2006 ze dne 20. prosince 2006, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Ostravě a 2) Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 20. července 2009 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, z nichž byla rozsudkem soudu prvního stupně odsouzena pro trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1 a 2 písm. b) a c) trestního zákona, spáchaný ve prospěch zločinného spolčení, k trestu odnětí svobody v trvání sedmadvaceti měsíců se zařazením do věznice s dozorem, a k trestu propadnutí mobilního telefonu. Tento rozsudek byl k jejímu odvolání ve vztahu k ní zcela zrušen rozsudkem odvolacího soudu, a nově byla odsouzena pro trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1 a 2 písm. b) a c) trestního zákona, dílem dokonaný, dílem nedokonaný a dílem ve formě pokusu a za to jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let, a trest propadnutí mobilního telefonu. Stěžovatelka namítá, že těmito rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle tohoto principu se lze u Ústavního soudu domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ony procesní prostředky k ochraně práva jsou a mají být právě k tomu, aby došlo ke zrušení či nápravě rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci. Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesní prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy. Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod.
3. V posuzovaném případě je vedle rozhodnutí odvolacího soudu napadán i rozsudek soudu prvého stupně. Ten byl v důsledku podaného odvolání vůči stěžovatelce zcela zrušen. Proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvého stupně nepřípustná, a jako taková byla v této části odmítnuta.
4. Dále je nutno vyjít z toho, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tím je proveden ústavní princip jistoty ve stabilitu soudních rozhodnutí, podle nějž není možné procesními prostředky napadat soudní rozhodnutí po zákonem stanovené lhůtě, a dále princip subsidiarity, podle nějž není možné podat ústavní stížnost před vyčerpáním všech zákonem předpokládaných procesních prostředků k ochraně práva. Z toho také vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn zkoumat souladnost s ústavním pořádkem výhradně těch rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, jež měl stěžovatel k dispozici a jichž také skutečně využil. Přezkum souladnosti rozhodnutí obecných soudů nižších stupňů je pak v souladu s procesní ekonomií oprávněn zkoumat jen v souvislosti s uvedeným přezkumem rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva. Ostatně dovolací řízení se v žádném případě nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného závaznými kompetenčními normami, kterými jsou i pro Nejvyšší soud čl.4 a čl. 95 Ústavy České republiky zavazující soudní moc k ochraně základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 55/04, N 114/34 SbNU 187; aj.).
5. Poslední prostředek k ochraně svého práva, který stěžovatelka v daném případě využila, bylo dovolání, odmítnuté podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1582/2008 ze dne 30. března 2009, jak stěžovatelka sama tvrdí a dokládá. Na výzvu Ústavního soudu pak stěžovatelka zdůraznila, že toto rozhodnutí (na rozdíl od rozhodnutí jemu předcházejících) nenapadá. Proto je nutné ústavní stížnost v souladu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu odmítnout jako nepřípustnou právě proto, že nesměřuje proti rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práv stěžovatelky.
6. Ostatně pokud by Ústavní soud nevyšel z toho, že ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu je nepřípustná ze shora vyloženého důvodu, bylo by nutné ji odmítnout pro opožděnost. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo totiž stěžovatelce doručeno dne 8. února 2008 a lhůta k podání ústavní stížnosti proti němu proto marně uplynula v úterý dne 8. dubna 2008.
7. Ze shora vyložených důvodů tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákonač. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2009
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj