ECLI:CZ:US:2009:2.US.1921.08.1
sp. zn. II. ÚS 1921/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti MUDr. M. W., zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 39, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 1. 2007 č.j. 1 T 21/2006-196, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 24. 4. 2007 č.j. 6 To 157/2007-218 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 3. 2008 č.j. 3 Tdo 318/2008-258, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdila, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 1, čl. 4, čl. 10 a čl. 96 Ústavy České republiky, dále čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud z vyžádaného spisu sp. zn. 1 T 21/2006, vedeného u Okresního soudu ve Zlíně, zjistil, že stěžovatelce bylo dle obžaloby kladeno za vinu spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle §224 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), kterého se měla dopustit tím, že ve Zlíně dne 4. 1. 2005 kolem 12.00 hodin jako řidička osobního automobilu značky Toyota Yaris SPZ ZLL 85-24 při jízdě v levém jízdním pruhu čtyřpruhové vozovky na ulici tř. T. Bati před poliklinikou nesledovala řádně situaci v silničním provozu a nedala přednost chodci J. S., přecházejícímu vozovku z její pravé strany po vyznačeném přechodu pro chodce a pravou přední částí vozidla narazila do pravé nohy chodce, v důsledku čehož utrpěl J. S. zejména otevřenou tříštivou zlomeninu dolních částí obou kostí bérce pravé nohy s citelným omezením v běžném způsobu života po dobu nejméně 1 roku.
Okresní soud ve Zlíně shledal stěžovatelku vinnou ze spáchání výše uvedeného trestného činu již rozsudkem ze dne 19. 7. 2006 č.j. 1 T 21/2006-167. Proti tomuto rozhodnutí však podala odvolání jak stěžovatelka, tak i státní zástupce, a z jejich podnětu se věcí zabýval Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, který nakonec rozhodl o zrušení rozsudku a o vrácení věci soudu prvního stupně z důvodu nedostatečného hodnocení výpovědi svědkyně H. Ř.
Po novém projednání věci rozhodl Okresní soud ve Zlíně opětovně o vině stěžovatelky napadeným rozsudkem ze dne 23. 1. 2007 č.j. 1 T 21/2006-196, a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku, dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců a k náhradě škody poškozenému J. S. ve výši 236.640,- Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na občanskoprávní řízení.
Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 24. 4. 2007 č.j. 6 To 157/2007-218, zamítl podle ust. §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodné s tím, že v postupu soudu prvního stupně ani v jeho následném rozhodnutí neshledal žádné pochybení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež ovšem Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 12. 3. 2008 č.j. 3 Tdo 318/2008-258, odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
V záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Zrekapitulovala v ní svoji obhajobu z předchozích stadií trestního řízení založenou na tvrzení, že v žádném případě do poškozeného nenarazila. Celá věc se ve skutečnosti měla podle stěžovatelky odehrát tak, že zastavila na místě nehody, resp. se tam vrátila, aby jako lékařka poskytla poškozenému pomoc. Pokud soudy dospěly k opačnému názoru, stalo se tak v rozporu s provedenými důkazy, neboť z žádného důkazu dle jejího přesvědčení nevyplynulo, že by nehodu způsobila. V tomto smyslu považovala rozhodnutí obecných soudů za nedostatečně odůvodněné a odporující "běžným rozhodovacím standardům". Znovu poukázala na skutečnost, že při ohledání jejího vozidla na něm nebyly zjištěny žádné stopy po nárazu, přičemž lze závěry technického znalce vyložit i tak, že vozidlo nebylo poškozeno z toho důvodu, že ke střetu s chodcem vůbec nedošlo. Stejně bedlivě měly být posuzovány i ostatní důkazy, především pravdivá a hodnověrná výpověď svědkyně Ř. Pokud jde o obsah výpovědi svědka M., pak podle stěžovatelky nebylo možno tuto výpověď považovat za natolik dostačující, aby na jejím základě byly postaveny zásadní závěry pro předmětné řízení. Nadto při důsledném zhodnocení důkazů, zejména když znalecké posudky nedávaly jednoznačnou odpověď, bylo zapotřebí aplikovat zásadu in dubio pro reo a proti sobě stojící výpovědi svědka M. a svědkyně Ř. měly být v pochybnosti hodnoceny ve stěžovatelčin prospěch, což se v rozporu se zákonem a požadavky spravedlivého procesu nestalo. Stěžovatelka k prokázání svých tvrzení dále navrhovala provedení rekonstrukce nehodového děje, v čemž jí údajně v rozporu s procesními předpisy nebylo vyhověno. Závěrem obecným soudům také vytkla, že vzhledem k zákonnému pojištění, které měla ke svému vozidlu řádně sjednáno, měl být poškozený se svými nároky odkázán na příslušnou pojišťovnu, když přímý právní nárok podle stěžovatelky není dán.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila v podstatě totožné námitky, které již v různé míře uplatnila v obhajobě i v obou předchozích opravných prostředcích a jimiž se obecné soudy podrobně zabývaly. Jejich jádro tvoří především nesouhlasná polemika s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a s jejich skutkovými zjištěními. Stěžovatelka je přesvědčena o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí a stížnostní argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch. Tímto však staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatelky a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o její vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy a v takovém případě je Ústavní soud již povinen zakročit.
Ústavní soud v dané věci ovšem neshledává, že by z hlediska zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů bylo možno obecným soudům vytknout takové pochybení, které by znamenalo zásah do stěžovatelčiných základních práv. Jak bylo z přiloženého trestního spisu ověřeno, Okresní soud ve Zlíně provedl celou řadu důkazů a poté, co byl původní rozsudek ve věci odvolacím soudem zrušen, se v odůvodnění druhého odsuzujícího rozsudku náležitě vypořádal již se všemi provedenými důkazy. Podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jak se vypořádal s obhajobou stěžovatelky. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je dále patrné, že věnoval náležitou pozornost i otázce hodnocení důkazů, které vzájemně konfrontoval, a posléze velmi podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny navrhovatelky. Jedná se především o výpověď svědkyně H. Ř., jež se lišila od ostatních svědeckých výpovědí v tom smyslu, že podle ní nebyl poškozený sražen žádným vozidlem. Nalézací soud konstatoval, že tato výpověď nemůže vedle ostatních provedených důkazů, které považoval za přesvědčivé a do sebe zapadající, obstát. Svědkyně Ř. podle jeho názoru ve své výpovědi buďto nesprávně popsala skutkový děj, čemuž mohlo předcházet nesprávné vnímání skutečnosti, nebo se přímo dopustila výpovědi lživé. Soud se přiklonil spíše k variantě prvé s tím, že za této situace nemohla výpověď svědkyně nijak podpořit obhajobu stěžovatelky. Naproti tomu o pravdivosti a věrohodnosti výpovědi svědka M. M. soud nepochyboval.
Rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně co do realizace důkazního řízení přezkoumal následně i Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací, a Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací, přičemž oba shodně konstatovaly, že závěry soudu prvního stupně jsou logické a mají oporu v provedených důkazech. V podrobnostech proto odkazuje Ústavní soud na odůvodnění jejich rozhodnutí.
Pokud se jedná o pravidlo in dubio pro reo, na něž stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odkazuje, toto vyplývá ze zásady presumpce neviny, vyjádřené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení všech reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obviněného. Jak ovšem vyplývá z toho, co již Ústavní soud uvedl výše, obecné soudy neměly o vině stěžovatelky žádné pochybnosti. Nelze jim proto vytýkat, že zmíněnou zásadu in dubio pro reo nepoužily.
Stran návrhů stěžovatelky na doplnění dokazování provedením rekonstrukce Ústavní soud upozorňuje, že procesnímu právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávaném případě odvolací soud zcela v souladu s trestním řádem zamítl stěžovatelčin návrh na provedení dalšího dokazování a ve svém rozhodnutí posléze vyložil, proč na navrhované doplnění dokazování nepřistoupil (považoval je za nadbytečné). Nelze tudíž konstatovat, že jakýkoli důkaz byl v dané trestní věci opomenut.
Neobstojí ani námitka týkající se výroku o náhradě škody, neboť tento byl vydán zcela v souladu se zákonem. V dalším odkazuje pak Ústavní soud na odůvodnění usnesení dovolacího soudu, který se s totožnou námitkou stěžovatelky již obšírně vypořádal.
Lze tedy uzavřít, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny), jehož se mimo jiné dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené proto nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu