ECLI:CZ:US:2009:2.US.194.09.1
sp. zn. II. ÚS 194/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele QUENTIN, spol. s r. o., se sídlem Bělohorská 45, 160 00 Praha 6, IČ: 64576507, zastoupeného Mgr. Martinem Slezákem, advokátem, se sídlem U Dráhy 316, 253 01 Chýně, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2008, č. j. 25 Co 278/2008-301, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Dovozuje, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená ve čl. 2, odst. 4, v čl. 15 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96, odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále ve čl. 1 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech domáhal proti žalovanému M. N. zaplacení částky 33.897,80 Kč za digitální fotoaparát, jakož i zaplacení ve smlouvě dohodnutých úroků z prodlení ve výši 1% za každý den prodlení od 12. 7. 1998. Žalovaný dlužnou částku ve výši 33.897,80 Kč uznal a v průběhu řízení před obecnými soudy uhradil. Spor se tak omezil pouze na úroky z prodlení, ohledně nichž zaujímaly obecné soudy rozdílná stanoviska.
Nejprve soud prvního stupně považoval ujednání o jejich výši za neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Následně odvolací soud zaujal odlišné stanovisko. Vyslovil názor, že v daném případě nelze s ohledem na specifické podmínky tohoto konkrétního případu považovat ujednání o smluvních úrocích z prodlení za rozporné s dobrými mravy. Specifické podmínky spatřoval v okolnosti, že stěžovatel žalovanému předal fotoaparát bez jakéhokoliv protiplnění s tím, že ten si buď aparát do tří týdnů koupí nebo jej bez dalších povinností stěžovateli vrátí. Tím na sebe stěžovatel bral v rámci takto uzavřené smlouvy značné riziko, které bylo možné a opodstatněné vyvážit sjednáním tak vysoké smluvní pokuty. Na základě toho právního názoru byly stěžovateli smluvené úroky přiznány.
V dovolacím řízení vyvolaném žalovaným však Nejvyšší soud zaujal jiný právní názor; úrok z prodlení ve výši 365% ročně, kdy kapitalizovaný úrok z prodlení představuje 18ti násobek jistiny, nemůže být obecně akceptovatelný, a to ani s ohledem na okolnosti posuzovaného případu, neboť ani ty neodůvodňují sjednání úroků v tak markantně odlišné výši oproti úrokům zákonným. Nejvyšší soud proto svým rozsudkem ze dne 20. 2. 2008, č. j. 32 Cdo 5492/2007-248, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2006, č. j. 10 Co 398/98-203, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 4. 2006, č. j. 16 C 364/98-177, zrušil a vrátil věc do prvé instance k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. Ústavní soud, aniž věc meritorně posuzoval, ji odmítl pro nepřípustnost, neboť řízení před obecnými soudy nebylo skončeno.
Na základě právního názoru dovolacího soudu, vyjádřeného v jeho výše uvedeném rozsudku, pak bylo rozhodnuto Krajským soudem v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem, napadeným nyní ústavní stížností.
V ústavní stížnosti stěžovatel předkládá velmi podrobně vypracovanou verzi svého výkladu příslušných ustanovení občanského a obchodního zákoníku, která byla na daný případ aplikována, a na základě tohoto výkladu dovozuje, že byla porušena jeho základní práva, jak uvedeno výše.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo, a proto Ústavní soud vyhodnotil podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní stížnost je polemikou s právními názory obecných soudů ohledně výkladu podústavního práva, zejména výkladu ustanovení §3 odst. 1 ve vazbě na ustanovení §39 a ustanovení §544 a násl. občanského zákoníku a ustanovení §502, §300 a násl. a §369 odst. 1 obchodního zákoníku. Postrádá však jakoukoliv argumentaci ústavněprávní. Sama okolnost, že stěžovatel zaujímá jiný právní názor na výklad podústavního práva, než jaký zaujaly obecné soudy, porušení základních práv nezakládá. Právní závěry obecných soudů, vyjádřené v napadeném rozhodnutí, nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a výklad jednotlivých ustanovení odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, jehož úkolem - a nikoliv úkolem Ústavního soudu - je sjednocovat judikaturu obecných soudů.
Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je tudíž zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ji proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu