ECLI:CZ:US:2009:2.US.1955.08.1
sp. zn. II. ÚS 1955/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. K., právně zastoupeného JUDr. Markem Bánským, advokátem se sídlem Elišky Krásnohorské 10/2, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 3. 2008 sp. zn. 38 C 251/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel napadl shora uvedené rozhodnutí, kterým mu bylo uloženo zaplatit žalobci (Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a.s.) částku 950 Kč a náhradu nákladů řízení ve výší 6.669 Kč s odůvodněním, že jím byl porušen zejména čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Žalobce se na stěžovateli domáhal úhrady částky 950 Kč (jízdné a přirážka podle Městského přepravního řádu), neboť měl za to, že stěžovatel se při revizi jízdenek konané dne 23. 9. 2005 na lince Metro B neprokázal platnou jízdenkou. Současně se domáhal náhrady nákladů řízení ve výše uvedené částce. Obvodní soud pro Prahu 3 v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že poučil účastníky o tom, že soud může ve věci rozhodnout dle §115a o .s. ř. bez nařízení jednání jen na základě listinných důkazů a současně účastníky vyzval, aby soudu v určené lhůtě sdělili, zda se vzdávají účasti na projednávané věci a souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, má soud za to, že proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání nemají námitek (§101 odst. 4 o. s. ř.). Lustrem spisu se stěžovateli nepodařilo tuto výzvu nalézt, a to včetně dokladu o jejím doručení, a není tedy zjevné, zda byla soudem vůbec odeslána. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že výzva měla být doručena tzv. fikcí doručení, kterou prvostupňový soud považoval za procesně korektní způsob.
Ze skutečnosti, že se stěžovatel v dané lhůtě k výzvě nevyjádřil, soud dovodil, že jsou splněny podmínky pro fikci, že nemá proti postupu podle §115a o. s. ř. žádných námitek, a proto soud nenařídil jednání a rozhodl pouze na základě žalobcových tvrzení a jím předložených důkazů tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. S ohledem na skutečnost, že zákon proti rozsudku neumožňuje podat odvolání (dle §157 odst. 4 o.s.ř.), rozsudek soud podrobně neodůvodňoval a uvedl pouze předmět řízení a závěr o skutkovém stavu a právním posouzení věci.
Podle přesvědčení stěžovatele byla soudem zjištěná skutková tvrzení naprosto nesprávná, neboť předmětné přepravní kontrole se vůbec nepodrobil stěžovatel, ale neznámý pachatel, který padělal jeho občanský průkaz a jím se prokázal revizorovi. Tato skutečnost jednoznačně vyplývá z toho, že občanský průkaz, kterým se tato osoba prokázala, byl (jak vyplývá ze záznamu revizora) občanský průkaz starého typu, jehož číslo se skládá z označení série (písmenem) a čísla. Stěžovatel je však již od svého sňatku, tedy od dubna roku 2001, držitelem občanského průkazu nového typu. Krom toho byla v občanském průkazu uvedena stará adresa trvalého pobytu stěžovatele v Pr., na níž se stěžovatel nezdržuje již od roku 2001 a změnu trvalého pobytu nahlásil v roce 2004. Na tuto adresu pak byla stěžovateli adresována korespondence ve výše uvedené žalobě, proto ji ani nemohl převzít.
Popsaným postupem soud odebral stěžovateli možnost vyjádřit se k žalobě, navrhnout ke svým tvrzením důkazy a právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti. S ohledem na předmět sporu byla stěžovateli odňata možnost domáhat se nápravy formou řádného opravného prostředku. V takovém postupu stěžovatel spatřuje zásadní porušení jeho práva dle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na to, aby jeho věc byla projednávána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud z přiloženého soudního spisu nezjistil žádné skutečnosti, které by postup soudu mohly zpochybnit. Původně vydaný platební rozkaz byl zrušen usnesením soudu ze dne 15. 11. 2007 a stejným usnesením byl stěžovatel vyzván, aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Zásilka byla stěžovateli doručována na adresu P., která je adresou trvalého pobytu stěžovatele. Vzhledem k tomu, že si stěžovatel zásilku uloženou dne 14. 1. 2008 ve stanovené lhůtě nevyzvedl, soud ji považoval za doručenou. Pokud za dané situace soud rozhodoval bez nařízení jednání, postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přezkoumávat námitky stěžovatele, směřující proti skutkovým zjištěním obecného soudu, není úkolem Ústavního soudu, a to zvláště v situaci, kdy se z pohledu jednoduchého práva jedná o bagatelní věc, u níž je dle §202 odst. 2 o. s. ř. nepřípustné odvolání.
Ústavní soud připomíná, že otázkou bagatelních věcí v souvislosti s výší předmětné částky se již zabýval ve své judikatuře a například v usnesení sp. zn. III. ÚS 530/03 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) dospěl k závěru, že zjevná neopodstatněnost daného návrhu vyplývá již jen z materiální stránky věci.
Ústavní soud shodně jako ve svých předchozích rozhodnutích (např. sp. zn. I. ÚS 623/04, sp. zn. III. ÚS 530/03), v nichž se zabýval otázkou bagatelních věcí v souvislosti s výší předmětné částky, konstatuje, že jeho úkolem je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona]. Pakliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, v němž jde o věc evidentně bagatelní, pak jen stěží se lze domnívat, že by takové rozhodnutí bylo z kvantitativního hlediska s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatele (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 623/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Za uvedeného stavu Ústavní soud nepochybuje o tom, že výsledek řízení v dané věci vzhledem ke všem okolnostem případu je možno považovat za spravedlivý, a proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu