ECLI:CZ:US:2009:2.US.1970.08.1
sp. zn. II. ÚS 1970/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. G., zastoupené JUDr. Václavou Kubalíkovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze, Politických vězňů 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 2996/2007-135 ze dne 22. 5. 2008 a rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 13 Co 450/2006-112 ze dne 31. 1. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně o zamítnutí žaloby, jíž se stěžovatelka domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Stěžovatelka rovněž požaduje zrušení rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že předmětem řízení u obecných soudů byla otázka platnosti výpovědi z pracovního poměru, v níž zaměstnavatel uplatnil dva výpovědní důvody, uvedené v ust. §46 odst. 1 zákoníku práce (ve znění do 30. 6. 2002), a to výpovědní důvod podle písm. c), se kterým se váže tříměsíční výpovědní lhůta a výpovědní důvod podle písm. e), se kterým se váže dvouměsíční výpovědní lhůta. Stěžovatelka se domáhala žalobou určení, že výpověď daná jí zaměstnavatelem je neplatná zejména pro formální nedostatky - kumulaci výpovědních důvodů a jejich nepřesné určení a nenaplnění skutkové podstaty výpovědních důvodů. Soudy prvého i druhého stupně žalobě vyhověly a rozhodly, že výpověď je neplatná pro neurčitost. K dovolání zaměstnavatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21Cdo 2098/2004 oba rozsudky zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Obvodní soud pro Prahu 1 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 3. 4. 2006 v návaznosti na právní názor Nejvyššího soudu rozhodl, že se žaloba zamítá, neboť pracovní poměr skončil na základě jednoho z výpovědních důvodů již dne 30. 6. 2002 a žaloba podaná až dne 30. 9. 2002 tak byla podána až po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka následně podala dovolání, ve kterém namítala, že ani jeden ze soudů se nezabýval otázkou zaměstnávání stěžovatelky po 30. 6. 2002, resp. projevem vůle obou stran. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 5. 2008 dovolání odmítl s odůvodněním, že se nejedná o věc, která má po právní stránce zásadní právní význam, a pokud se týká nesprávné informace o datu ukončení pracovního poměru, učinil závěr, že se jedná o chybný právní názor zaměstnavatele.
Stěžovatelka se domnívá, že soudy se nedostatečně vypořádaly s otázkou vůle stran ohledně skončení pracovního poměru. Dopis ze dne 30. 4. 2002 označený jako rozvázání pracovního poměru obsahuje informaci, že pracovní poměr stěžovatelky končí k 31. 7. 2002. Do tohoto data také zaměstnavatel přiděloval stěžovatelce práci a vyplatil jí po skončení pracovního poměru odstupné.Ve smyslu ust. §240 odst. 2, 3 zákoníku práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím. Může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem ke všem okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití. Zaměstnavatel projevil vůli ukončit pracovní poměr k 31. 7. 2002 a je otázkou, zda tento jeho úkon nepovažovat jako částečné zpětvzetí výpovědi ohledně výpovědního důvodu podle §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce. Pokud by uvedení nesprávného data ukončení pracovního poměru bylo považováno za nesprávný právní názor, pak by se jednalo o pochybení na straně zaměstnavatele, které nelze vykládat k tíži zaměstnance. Zpětvzetí výpovědi má být učiněno písemně, ale s nedostatkem písemné formy není zákoníkem práce spojována neplatnost tohoto právního úkonu. Soud měl podle stěžovatelky zjistit, proč zaměstnavatel takto postupoval a co bylo jeho úmyslem ohledně data ukončení pracovního poměru.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
V projednávané věci bylo stěžejní otázkou posouzení, zda je zaměstnavatel ve výpovědi oprávněn kumulativně uplatnit více výpovědních důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 zákoníku práce, pro které z ust. §45 zákoníku práce vyplývá rozlišná výpovědní doba. Uvedenou otázkou se vyčerpávajícím způsobem zabýval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2098/2004 v souvislosti s dovoláním stěžovatelky, které shledal jako přípustné dle ust. §237 odst.1 písm. c) o.s.ř., neboť uvedená otázka dosud byla dle zjištění Nejvyššího soudu rozhodována obecnými soudy rozdílně.
V této souvislosti Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že sledování a vyhodnocování pravomocných rozhodnutí obecných soudů a zaujímání stanovisek za účelem jednotného rozhodování přísluší dle zák. č. 6/2002 Sb. výhradně Nejvyššímu soudu. Ústavní soud proto není obecně oprávněn přehodnocovat závěry Nejvyššího soudu, které učinil při sjednocování judikatury týkající se jednoduchého práva.
V uvedeném rozhodnutí dovolací soud zaujal stanovisko, podle kterého zákoník práce (ani jiný právní předpis) v žádném ze svých ustanovení nezakazuje, aby byl pracovní poměr rozvázán i z více než jednoho důvodu, a není proto vyloučeno, aby byla výpověď z pracovního poměru dána zaměstnanci i z více důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce, i když s jednotlivými výpovědními důvody eventuelně nemusí být spjata stejná výpovědní doba (srov. §45 odst. 1 zák. práce). Skutečnost, že zaměstnavatel ve svém jednostranném právním úkonu směřujícímu k rozvázání pracovního poměru uplatnil více důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce, má za následek, že v řízení zahájeném na návrh zaměstnance podle ustanovení §64 zák. práce je třeba jednotlivé výpovědní důvody zkoumat každý zvlášť a samostatně je také třeba posuzovat jejich účinky na další trvání pracovního poměru; jestliže pracovní poměr skončí na základě jednoho z nich, stávají se ostatní uplatněné důvody obsolentními.
Z hlediska ústavnosti nelze uvedeným závěrům dle Ústavního soudu nic vytknout, neboť Nejvyšší soud v souladu principem nezávislosti soudní moci zaujal právní stanovisko k výkladu jednoduchého práva, které má oporu v příslušných právních předpisech.
Vzhledem k argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti se Ústavní soud dále zabýval námitkou, dle níž se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou projevu vůle zaměstnavatele ukončit pracovní poměr k datu 31. 7. 2002 a posouzením, zda tento jeho úkon nelze považovat za částečné zpětvzetí výpovědi ohledně výpovědního důvodu podle §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce.
Ústavní soud připomíná, že uvedené námitky stěžovatelka uplatnila již v řízení u obecných soudů a z odůvodnění rozhodnutí je naopak zřejmé, že soudy se otázkou projevu vůle zaměstnavatele důkladně zabývaly a své závěry patřičně odůvodnily, a to jak Nejvyšší soud v již citovaném rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2098/2004, tak nalézací, odvolací a opětovně Nejvyšší soud v navazujících rozhodnutích.
Z provedeného dokazování dle obecných soudů vyplynulo, že zaměstnavatel jednoznačně hodlal dát stěžovatelce výpověď z obou výpovědních důvodů a z okolnosti, že přiděloval práci i po uplynutí zákonné výpovědní doby odvíjející se od jednoho ze dvou uplatněných výpovědních důvodů (spočívajícího v nesplňování kvalifikačních předpokladů), nelze usuzovat na změnu jeho vůle dát stěžovatelce výpověď z pracovního poměru pouze z druhého důvodu (spočívajícího v nadbytečnosti žalobkyně), k němuž se váže delší výpovědní doba. Výpovědní doba je zákonným důsledkem výpovědi. Nemusí být proto, má-li být výpověď platná, ve výpovědi správně uvedena, a nemusí být výslovně uvedena vůbec. Neuvede-li tedy zaměstnavatel nebo zaměstnanec ve výpovědi výpovědní dobu vůbec nebo ji uvede nesprávně, není výpověď neplatná, avšak pracovní poměr končí uplynutím zákonné výpovědní doby podle ustanovení §45 odst. 2 zákoníku práce (srov. Závěry k výkladu některých ustanovení zákoníku práce Prz 35/67 a Cpj 31/67, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT Praha 1980, str. 70).
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že, jak je zřejmé z obsahu spisu, zaměstnavatel hodlal dát stěžovatelce výpověď z důvodu uvedeného v §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce, tedy pro nedostatek kvalifikace. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel neměl plné vytížení pro práci, kterou by mohla stěžovatelka vzhledem ke své kvalifikaci zastávat (nabídnutá pracovní místa stěžovatelka odmítla), doplnil, že stala pro organizaci nadbytečnou. Ze spisu však nevyplývá, že by v organizaci byly prováděny změny, v jejichž důsledku by se stěžovatelka stala nadbytečnou ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, a bylo by proto namístě uplatnit i tento výpovědní důvod. Pokud zaměstnavatel přiděloval stěžovatelce práci i po uplynutí výpovědní doby vyplývající z §46 odst. 1 psím. e) zákoníku práce a poskytl odstupné (což bylo ostatně uvedeno zaměstnavatelem i ve výpovědi z pracovního poměru), stalo se tak zřejmě z důvodu nesprávného posouzení okolností případu či z dobrého úmyslu zaměstnavatele.
Obecné soudy se rovněž zabývaly i otázkou, zda nedošlo konkludentním jednáním k odvolání výpovědi dané z důvodu uvedeného v ust. §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce, přičemž na základě dokazování dospěly k závěru, že zaměstnavatel neučinil žádný, a to ani konkludentní projev vůle, který by bylo možné v souladu s ust. §240 odst. 3 zákoníku práce vykládat jako odvolání výpovědi z důvodů §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce.
V tomto směru není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s ním neztotožňoval. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Za situace, kdy jako neústavní nelze hodnotit závěr, dle nějž je ve výpovědi možné kumulativně uplatnit více výpovědních důvodů, přičemž každý výpovědní důvod, včetně výpovědní doby, je třeba posuzovat samostatně a neuvedení výpovědní doby (případně její nesprávné určení) nezakládá neplatnost výpovědi, ale pracovní poměr i v tomto případě končí uplynutím zákonné výpovědní lhůty, nelze jako neústavní hodnotit ani závěr, dle nějž neplatnost výpovědi, v níž byl uveden výpovědní důvod dle §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce, bylo třeba napadnout žalobou nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl skončit pracovní poměr z uvedeného důvodu (k dalšímu výpovědnímu důvodu se v případě pracovního poměru skončenému z jiného výpovědního důvodu nepřihlíží). Lhůta daná ust. §64 zákoníku práce je přitom lhůtou propadnou a soud je povinen k zániku práva přihlédnout, i když to účastník řízení nenamítne.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Za situace, kdy ve výpovědi byl jednoznačně jako jeden z výpovědních důvodů uveden důvod dle §43 odst. 1 písm. e) zákoníku práce, s nímž je spojena dvouměsíční výpovědní doba, nelze s ohledem na shora uvedené hodnotit právní závěr, dle něhož byla žaloba o určení neplatnosti výpovědi podána opožděně, jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu