ECLI:CZ:US:2009:2.US.2007.09.1
sp. zn. II. ÚS 2007/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky PARAGAN s. r. o., se sídlem v Hranicích IV - Drahotuších, Lipnická 351, zastoupené Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2009 č. j. 51 Co 20/2009-113 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 2. 2008 č. j. 13 C 75/2007-72, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 26. 9. 2008 č. j. 13 C 75/2007-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 7. 2009, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Přerově, a to pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tvrdila, že v důsledku nesprávné aplikace ustanovení §127, §131 odst. 1 a §132 o. s. ř. obecnými soudy došlo k vydání rozhodnutí v její neprospěch, což pro ni znamenalo značnou majetkovou újmu. Soudy dle stěžovatelky nehodnotily ani důkazy, které byly provedeny, nýbrž bez podrobné odborné způsobilosti činily závěry o otázkách odborných, u nichž je povolán k posouzení pouze odborník. Stěžovatelka jako žalovaná se od počátku řízení bránila tím, že tvrzená vada na výrobku, který dodala žalobci, není vadou výrobní, ale vadou, která byla způsobena nesprávným užíváním věci žalobcem. Ke svým tvrzením nabídla stěžovatelka výslech svědka, který v daném oboru pracuje a ve věci se vyjádřil písemně, přičemž vyjádření bylo k důkazu provedeno. Navrhovala také provedení znaleckého posudku. Oba obecné soudy však tyto důkazní návrhy neakceptovaly a tím jí znemožnily prokázat svá tvrzení.
Ústavní soud z vyžádaného spisu Okresního soudu v Přerově zjistil, že žalobce Ing. Z. V., MBA (dále jen "žalobce") se po stěžovatelce žalobou domáhal náhrady škody, která mu vznikla v souvislosti s vyřizováním reklamace vad blíže popsaného nákladního přívěsu pro přepravu živých zvířat, který zakoupil u stěžovatelky v srpnu roku 2004. Dne 10. 7. 2005 došlo při převozu koní k destrukci vnitřních přepážek včetně vytržení jejich podlahových a bočních úchytů. Jako důvod vytržení závěsů byly žalobcem uváděny evidentní skryté konstrukční vady - chybějící výztuže stěn a řádné zakotvení závěsů do této výztuže. Žalobce proto přistavil stěžovatelce přívěs k odstranění reklamovaných vad. Do doby převzetí (po úplném a řádném odstranění všech vad) však žalobci vznikly náklady ve výši 25.944,- Kč, které vynaložil na náhradní přepravu koní a opakované cesty do sídla stěžovatelky.
Okresní soud v Přerově v záhlaví uvedeném rozsudku, ve znění doplňujícího rozsudku, uložil stěžovatelce, aby zaplatila žalobci částku ve výši 25.940,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, co do částky 4,- Kč žalobu zamítl a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 36.438,- Kč. Rozhodnutí soudu prvého stupně ve vyhovujícím výroku a výroku o nákladech řízení napadla stěžovatelka odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem tak, že v napadených výrocích rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a žalobci přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14.661,- Kč.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Stěžovatelka v ní opakuje argumentaci přednesenou před obecnými soudy a před Ústavním soudem se v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, tak jako by byl Ústavní soud dalším stupněm v hierarchii obecných soudů, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, jak bylo shora uvedeno. Stěžejní je podle ústavní stížnosti porušení vyjmenovaných ustanovení občanského soudního řádu stran dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy, zejména pak v souvislosti s otázkou nezbytnosti provedení znaleckého dokazování v posuzovaném případě. Předmětná argumentace tedy zůstává polemikou se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva. Jak ale plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, polemika stěžovatele se zjištěným skutkovým stavem nesvědčí sama o sobě o porušení jeho ústavně zaručených práv. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do úvah, jaké důkazy soud v řízení provede, neboť je to pro rozhodnutí ve věci potřebné, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu. Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud ani po podrobném prostudování spisu neshledal a nelze tak přisvědčit stěžovatelce, že byla v projednávaném případě porušena její ústavně zaručená práva.
Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou automaticky povinny vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, případně dbát určité proporcionality těchto návrhů. Soudy vzhledem ke své zákonné povinnosti náležitě zjistit skutkový stav věci mají právo, ale i povinnost zvážit, který z navržených důkazů má pro projednávanou věc význam, ať již sám o sobě či ve spojení s jinými již provedenými nebo navrženými důkazy, a v tomto smyslu poté rozhodnout buď o jejich provedení či důkazní návrhy zamítnout jako nadbytečné. Okolnosti, za kterých soud přistupuje k ustanovení znalce, jsou pak upraveny v ustanovení §127 odst. 1 o. s. ř., který blíže charakterizuje za jakých podmínek a v jaké situaci je soud povinen určit osobou znalce ke zhodnocení odborných problémů. Ustanovení znalce ke konkrétnímu odbornému problému je pouze záležitostí úvahy soudu a nikoli účastníků řízení, neboť jiný postup by znamenal porušení zásady rovnosti stran. Pokud však soud důkazním návrhům nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V tomto směru Ústavní soud stěžovatelku již jen pro stručnost odkazuje zejména na odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího (strana pátá a šestá), který se totožnými námitkami stěžovatelky dle Ústavního soudu vyčerpávajícím způsobem vypořádal, včetně logického zdůvodnění nevyhovění návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem.
Ústavní soud konstatuje, že postupem obecných soudů nedošlo k jakémukoli porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2009
Stanislav Balík
předseda senátu