ECLI:CZ:US:2009:2.US.2131.09.1
sp. zn. II. ÚS 2131/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2009 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. Z., zastoupeného JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem Nádražní 24, Semily, směřující proti výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 4. 5. 2009 č. j. 30 Co 119/2009-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 11. 8. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení výroku IV. v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, neboť je toho názoru, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 18. 9. 2008 č. j. 13 C 144/2008-16, zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva mezi žalobcem jako prodávajícím (Pozemkový fond ČR) a žalovaným jako kupujícím (stěžovatel), na jejímž základě nabyl stěžovatel v rozsudku blíže specifikované pozemky, je neplatná (výrok I.). Ve výroku II. soud určil, že vlastníkem předmětných pozemků je Česká republika a Pozemkový fond jejich správcem. Proto ve výroku III. soud určil, že stěžovatel je předmětné pozemky povinen vyklidit a do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku je předat žalobci. Výroky IV. a V. soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 29 668 Kč, resp. povinnost uhradit soudní poplatek ve výši 9 000 Kč.
O odvolání žalobce i stěžovatele krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl tak, že řízení o odvolání proti výroku I. o určení neplatnosti kupní smlouvy zastavil (výrok I.), dále napadený rozsudek okresního soudu změnil jednak ve výroku III. tak, že žalobu na vyklizení předmětných pozemků zamítl (výrok II.), jednak ve výroku V. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit ČR částku 3 000 Kč (výrok III.). Ústavní stížností napadeným výrokem IV. pak krajský soud změnil původní výrok IV. soudu I. stupně a nově uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 24 750 Kč. Následně ve výroku V. krajský soud uložil žalobci povinnost nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 11 700 Kč. Výrok II. napadeného rozsudku o určení vlastnictví ponechal krajský soud beze změny (výrok VI.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše zmíněného odvolání a která se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva. Stěžovatel konkrétně polemizoval se způsobem, jakým krajský soud rozhodl o nákladech řízení před soudem I. stupně, přičemž zcela odhlédl od skutečnosti, že žalobce v jednom podání kumuloval tři žalobní návrhy, a v rozporu "se stabilizovanou judikaturou" nezohlednil poměr úspěchu mezi procesními stranami v daném řízení. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený výrok IV. citovaného rozhodnutí krajského soudu svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích, a z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska zákonné interpretace a aplikace podústavního práva.
Navzdory svému tvrzení v úvodu ústavní stížnosti, že si je role Ústavního soudu vědom, staví stěžovatel Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti, jsou ve svém obsahu pouze polemikou s právním názorem krajského soudu ohledně přiznání nákladů řízení před soudem I. stupně, a to v rovině podústavního práva.
Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Přitom mimo jiné vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.
Ústavní soud proto vztáhl shora uvedená kritéria na napadené rozhodnutí a neshledal nic, co by svědčilo o porušení základních práv stěžovatele. Krajský soud svůj závěr přiznat žalobci náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně řádně zdůvodnil a transparentně předestřel své úvahy, které jej vedly ke změně právního názoru soudu I. stupně (viz str. 4 - 5 rozsudku) a tedy ke snížení částky na úhradu nákladů řízení, pro stěžovatele nepochybně příznivější oproti výši nákladů řízení přiznané soudem I. stupně. Ústavní soud tak nemá důvod tyto logické a přesvědčivé úvahy stěžovateli znovu opakovat. Způsob výpočtu náhrady nákladů řízení se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý a dané situaci, kdy bylo pro žalobce vzhledem k nepředvídatelnosti rozhodování obecných soudů v obdobných věcech obtížné přesněji formulovat žalobní návrh, naprosto přiměřený. Ze skutečnosti, že se stěžovatel se závěry krajského soudu neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Naopak, jak vyplývá z obsahu tvrzení účastníků řízení před obecnými soudy, bylo právě v moci stěžovatele těmto sporům předejít svým vstřícnějším přístupem k jejich smírnému řešení.
Ústavní soud proto neshledal v napadeném rozhodnutí porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu