ECLI:CZ:US:2009:2.US.2172.09.2
sp. zn. II. ÚS 2172/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Ing. K. S., zastoupeného JUDr. Marcelou Vackovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Českobrodská 1174, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 18. března 2008 sp. zn. 35 Co 339/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem s tím, že jím došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1, 2 , čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných ústavním pořádkem garantujícím ve své podstatě ústavně právní princip na spravedlivý proces, který každému zaručuje možnost domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v jeho případě předmětný ústavně procesní princip obecnými soudy šetřen nebyl, když oprávněnost jeho návrhů a námitek nebyla žádným způsobem obecnými soudy posouzena a případně vyvrácena s odpovídajícím odůvodněním a ani nebyly provedeny navržené důkazy (audit účetnictví, výslech účetní atd.), které by mohly být dostatečnou zárukou objektivních a spravedlivých rozhodnutí učiněných obecnými soudy. Stěžovatel se domáhal vrácení finančních prostředků po fyzické osobě M. S. (dále jen žalovaný), neboť předmětné finanční prostředky vůbec nebyly vloženy do společnosti LIBESTA, s. r. o., ale zůstaly v neoprávněné dispozici žalovaného. V jednání žalovaného spatřoval úmyslný, zcela mimořádný exces a jednání žalovaného, nebylo možné kvalifikovat jako jednání statutárního orgánu jako jednatele právnické osoby, tedy jednání obchodní společnosti, se kterou stěžovatel uzavřel budoucí smlouvu o smlouvě o dílo. Dle tvrzení stěžovatele se obecné soudy zaměřily jen na právní hodnocení projednávané věci a navržené důkazy odmítly jako nadbytečné, z důvodu zbytečného prodlužování řízení, aniž by svoje rozhodnutí řádně odůvodnily.
Stěžovatel uvedl pro omluvu svého pasivního chování, že sice nenapadá rozhodnutí obecného soudu v související trestní věci žalovaného, ale mělo by být přihlédnuto ke skutečnosti, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno iv rámci trestního řízení, neboť nebyl vůbec poučen o právech poškozené osoby, v důsledku čehož byla obrana jeho práv v trestním řízení značně ztížena.
Stěžovatel se ze všech výše uvedených důvodů domnívá, že byla porušena jeho základní práva,a proto navrhl Ústavnímu soudu, aby nálezem zrušil napadené rozhodnutí.
II.
Z ústavní stížnosti, předložených rozsudků obecných soudů a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 21. března 2006 (26 C 237/2003-34), jako soud prvního stupně, zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 550 000 Kč s přísl. Stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 47 481 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Krajský soud v Ústí nad Labem -pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 18. března 2008 (35 Co 339/2007-71), ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení u soudu prvního stupně, a ani v řízení před odvolacím soudem (III).
Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání k Nevyššímu soudu, který usnesením ze dne 3. června 2009 (28 Cdo 4434/2008-92) dovolání odmítl dle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.. Stěžovateli uložil nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení v částce 10 300 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Dovolací soud neshledal existenci podmínek daných ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř. ani jiných okolností, z nichž by, s přihlédnutím k obsahu dovolacích námitek, bylo možno dovodit zásadní právní význam rozhodnutí.
III.
Ústavní soud po prostudování připojeného spisového materiálu, odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i argumentace uplatněné stěžovatelem, dospěl k závěru, že v daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Vzhledem k tomu, že v ústavní stížnosti stěžovatel zmiňuje i rozhodnutí dovolacího soudu, je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto, vzhledem k předložené argumentaci, nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu.
IV.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rovinu. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rovinu, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospělÚstavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstatu ústavní stížnosti v prvé řadě tvoří polemika stěžovatele s procesním postupem soudů, které měly dle jeho názoru posoudit jednání žalovaného M. S. jako "úmyslný, zcela mimořádný exces" av tomto smyslu měly vyhovět stěžovatelovým návrhům na doplnění dokazování (zejména odborné posouzení - audit - účetnictví společnosti LIBESTA, s.r.o., výslech svědka - účetní společnosti atd.).
Stěžovatel uzavřel se společností LIBESTA, s.r.o. budoucí smlouvu o smlouvě o dílo dle §50a obč. zák., na základě které jí stěžovatel předal 18. prosince 1997 zálohu 150 000 Kč a dne 19. března 1998 zálohu 550 000 Kč. Předmětem uzavřené smlouvy byla výstavba rodinného domu stěžovatele; smlouva se netýkala jeho případné podnikatelské činnosti a nešlo o obchodní závazkový vztah ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák., ale o vztah občanskoprávní. Stěžovatel od této smlouvy platně odstoupil dohodou, a to nejpozději před datem 12. října 1998, neboť tato skutečnost je zmíněna v dopise žalovaného stěžovateli 12. října 1998. Stěžovateli byla dne 9. listopadu 1998 vrácena část zálohy 100 000 Kč. Účastníci si ve smlouvě nesjednali, že by se jejich závazkový vztah měl řídit obchodním zákoníkem ve smyslu ustanovení §262 odst. 1 obch. zák. Promlčení pohledávky z titulu vrácení záloh se tedy řídí občanským zákoníkem, a nelze na ně aplikovat ustanovení o promlčení v obchodním zákoníku, který upravuje promlčení jen pro obchodní závazkové vztahy.
Stěžovatel v soudním řízení, které však nevedl proti společnosti LIBESTA, s.r.o., ale proti jejímu jednateli jako fyzické osobě, uplatňoval nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu §457 obč. zák., pro který platí podle §107 obč. zák. dvouletá promlčecí lhůta, která začala plynout 11. října 1998 a jejíž poslední den připadl na 11. října 2000. Stěžovatel podal žalobu u soudu až 7. července 2003, tedy po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Obecné soudy dospěly k závěru, že právo na vrácení zbylé částky 550 000 Kč nelze stěžovateli přiznat, protože žalovaný se promlčení dovolal (§100 obč. zák.).
Obecné soudy stanovily počátek běhu promlčecí doby od okamžiku, kdy žalobce od smlouvy odstoupil (12. října 1998), protože již od tohoto okamžiku věděl, že se LIBESTA, s.r.o. na jeho úkor obohatila. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nelze odvozovat od pravomocného rozhodnutí v trestní věci žalovaného, kterým byl zproštěn obžaloby. Námitka údajného pochybení v rámci trestního řízení, týkající se nepoučení stěžovatele, je v rámci řízení před Ústavním soudem bezpředmětná, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší v tomto řízení přezkoumat i trestní řízení.
Ústavní soud tak má za to, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud v té souvislosti nemůže než plně odkázat na tyto závěry popsané v napadených rozhodnutích. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel se závěry napadených rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Nelze nic vytknout ani Nejvyššímu soudu, pokud odmítl dovolání stěžovatele, protože neshledal existenci podmínek daných ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř. ani jiných okolností, z nichž by, s přihlédnutím k obsahu dovolacích námitek, bylo možno dovodit zásadní právní význam rozhodnutí. Dovolací soud uvedl, že stěžovatel zásadní právní význam nevymezil a ani jim namítaný rozpor s hmotným právem nebyl dovolacím soudem shledán, neboť soudy prvního i druhého stupně počátek běhu promlčecí doby stanovily správně.
Ústavní soud připomíná - jak ostatně plyne z jeho ustálené judikatury - že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimosoustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ingerence Ústavního soudu do činnosti obecných soudů je přípustná za situace, kdy napadené rozhodnutí trpí "kvalifikovanými" vadami, tj. vadami, jež mají za následek porušení ústavnosti. V případě interpretace a aplikace "podústavního práva" by pak o takovém porušení ústavně zaručených práv stěžovatele mohlo být uvažováno, pokud by obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v daném rozhodovacím procesu byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, č. 98).
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. listopadu 2009
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu